Budeme pokračovat v naší smršti novinek, dokud
nám web ještě funguje. Další na pořadu dne je slibovaný překlad Hazirova
zápisku o Monkovi. Snažil jsem se to trochu „přebásnit“, jelikož
v angličtině je to moc hezky a poutavě napsané. Tak dobře, že vám při
čtení běhá mráz po zádech.Doufám, že se mi to alespoň z části povedlo, a po přečtení tohoto článku vás všechny Monk nadchne. Jedná se o velmi zajímavou postavu, která si vás určitě získá. Přeji příjemné čtení. Zanedlouho přibude Monk i v menu a budete si moci tento příběh vychutnat s ukázkami jeho umění. Prozatím vítejte v Ivgorodské krajině…
Poslední týdny podzimu plynuly a na Ivgorod se pomalu snášela zima. Když se setmělo a slunce se schovalo za horizont, byl jsem vděčný za trochu odpočinku v místní krčmě. Když jsem vešel dovnitř, ucítil jsem nezvyklou atmosféru. Navzdory pokročilé hodině zde nebylo rušno. Jen malé skupinky lidí se krčily v rozích a lavice uprostřed krčmy byly prázdné – až na jediného muže.
Muž si nevšímal chladu, byl oblečený jako žebrák. Měl na sobě jen oranžovou tógu, která ale zakrývala jen polovinu jeho hrudi. Kolem krku měl věnec z dřevěných korálů. Jeho hlava byla holá, ale měl hustý, ne příliš upravovaný vous. Co mě zarazilo byly dvě tečky vytetované na jeho čele, jedna o něco větší než druhá. Každý student lidí a kultur by měl v tuto chvíli jasně rozeznat, že tento muž byl jedním z Ivgorodských mnichů, tajemných a samotářských svatých bojovníků této země.
Slyšel jsem tisíce fantastických příběhů o těchto mniších, byly to příběhy možná postavené na pravdivém základu. Kůže mnicha, jak pravily legendy, byla pevná jako železo, neprolomitelná čepelí žádného meče ani hrotem žádného šípu. Jeho pěsti mohou drtit kámen tak snadno, jako já nebo vy můžete zlomit křehký proutek. Přes to všechno muž přede mnou nevypadal jako mniši, o kterých jsem toho tolik slyšel. Opatrně jsem se přiblížil a pomalu si sedl na lavici naproti němu, abych si jej mohl prohlédnout. Pozdravil mě lehkým mávnutím rukou.
„Konečně nějaká odvážná duše, která se nebojí si ke mně přisednout. Jen pojď, příteli.“
Přestože přede mnou bylo položeno jídlo a já měl trochu hlad, soustředil jsem se radši na zaznamenávání detailů ze života mého společníka. Vyprávěl mi o své víře v tisíce a jednoho boha – věřil, že bohové jsou ve všech věcech. Nacházel je v krbovém ohni, v tekoucí řece i ve vzduchu, který dýcháme. Bylo by toho dost na knihu. Ale každý uvědomělý člověk se musel při takovém vyprávění pousmát – tak jako já. Pokračoval v popisování svého intenzivního cvičení těla i mysli, svého nekonečného poslání zlepšovat své fyzické a psychické schopnosti jako nástroje boží spravedlnosti. Divil jsem se k čemu tisíc bohů potřebuje smrtelného muže, aby plnil jejich vůli. Když jsem se jej zeptal, proč s sebou nenosí meč nebo jiný druh zbraně, jednoduše odpověděl: „Mé tělo je mou zbraní“, poté zvedl ruku a přiložil si ji na čelo: „stejně jako má mysl.“
Za několik okamžiků jsem měl být svědkem ukázky jeho mistrovství.
Skupina mužů došla k našemu stolu. Odhodili mou knihu na zem zatímco vytahovali nože a jiné zbraně. Byli zaměřeni pouze na osamocenou siluetu mnicha naproti mně. Doplazil jsem se pod stůl maje tušení, co přijde. Viděl jsem, jak na nějaký tajný signál zaútočili.
Bez toho, aby vstal z lavice, se setkal s prvním útokem na hrudník. Popadl útočníka za zápěstí a lehce jej přehodil přes rameno, kde se dotyčný s velkým rámusem setkal se stolem. Náhlost mnichova útoku zaskočila ostatní muže. Mnich vstal. Poté nastal chaos.
Mnich se choval jako tekutina, jako masa energie, přijímající každý útok pouze s chvilkovou bolestí. Bojoval svýma rukama a nohama tak, jak jsem ještě nikdy předtím nikoho bojovat neviděl. Na své pouti jsem potkal spoustu hospodských rváčů, ale toto bylo něco naprosto jiného. Zvuk praskajících kostí se mísil s něčím, čemu jsem nemohl uvěřit – mnich se při boji smál. Jednoho po druhém drtil své soupeře, dokud tam nezbyl jen jeden.
Ten vzal dřevěnou židli a hodil ji po mnichovi. Mnich se ohnal rukou. Zaťatá pěst se setkala s letícím předmětem. Tvrdé dubové dřevo se v momentě rozletělo na třísky, které neškodně spadly na zem.
„Ty mě nezastrašíš, démone!“, vykřikl mnich. Stáhl ruce zpět k sobě, dal je před sebe a začal zpívat. Záře bílého světla začala obklopovat jeho hlavu. Čím dál víc se zvětšovala, až zalila celé mnichovo tělo. Zařval a světlo se rozlétlo kupředu. Jak světlo omývalo tělo muže, jeho kůže se odlupovala a odkrývala jasně rudou kůži démona. Zásah světla ho odhodil předními dveřmi ven z krčmy.
Monk se zběsile hnal kupředu, ale jeho jednotlivé pohyby byly příliš rychlé pro mé oči. Vypadalo to, jako kdyby sedm jeho kopií zasypávalo démona sprškou ran z každé strany. Zaskočený démon zakopl. Mnich ho chytil pod krkem, usmívajíce se, když odrazil jeho volnou ruku dozadu. V jeho otevřené ruce svítila jakási energie. Hbitě švihnul rukou dopředu, a když se jeho dlaň dotkla démona, explodoval. Svaly, kůže a kosti se roztrhaly na kousky a ve vzduchu bylo cítit spálené maso.
Nikdy bych tomu neuvěřil, kdybych to neviděl svýma dvěma očima. Vypadá to, že historky, které jsem slyšel nemusí být zas tak přehnané, jak jsem si původně myslel.
Je sranda číst komentáře, jak si každý zdůvodní tu svou postavu a to je dobře. Tak já se taky vymáčknu a Monk je můj favorit. Mazácky „zanedbaná“ postava a frajer. 
Proto můj pala běhá v „dusku“ a eni AP se se někdě válí a práší se na ni. 
výborný sloh…sice už jsem to jednou četl v originále ale číst tohle bylo opravdu potěšení pro mé oči 