Kapitola první
Kočár jel hladce po lesní cestě. Tiše plul mezi temnými stromy. Občas na jeho povrch dopadl paprsek měsíčního světa, ve kterém se zablesklo stříbrné kování.
Mladý Rathman seděl uvnitř a nervózně si četl, občas zašilhal na tichý stín na lavici proti němu. Nevěděl kam jede, jeho učitelé prostě rozhodli, že musí odjet, netušil ani, jestli je to dobře nebo špatně, ale jeho učitelé s ním vypadali spokojeně, takže doufal, že nepůjde o žádnou katastrofu. Nejdřív si myslel, že to je nějaký test, tato doměnka ho ale opustila když vyjeli z Kehjistanské džungle dál na severovýchod. Teď to byla už jen zkouška jeho trpělivosti, celou cestu mlčel, učil se, rozímal, meditoval, sbíral síly, ať už na cokoli. Rathma učil, aby jeho následovníci byli vždy připraveni a i to na nejhorší.
Od malička vládl silou, duševní silou, magií. Byl vždy velmi, velmi mocný, ale neměl kontrolu. Nechtěně ublížil mnoha lidem a to i těm nejbližším. Proto už v útlém dětství utekl z domova do drsné džungle, kde se ztráceli i nejostřejší bojovníci, a končili jako pochoutka některého z místních tvorů. O to větší bylo překvapení nekromancerů, když našli malého slabého chlapce, který by ani meč neuzvedl zcela zdrávého uprostřed nejdivočejší džungle. Odvedli ho do svého tábora a ujali se ho. Velmi brzy pochopili jeho potenciál ale i jeho rizika, věděli přesně, že chlapec potřebuje Rathmanský trénink. Což bylo přesně to, co chlapec hledal. Přijal jméno starodávného jazyka magie, Grammator. Od té doby měl šťastné dětství, díky tréninku našel vnitřní klid.
Grammator žil mezi rathmany roky, přesto byl vždy jiný, nepěstoval tradiční učení Rathmy, vždy hledal další cesty, ovšem jeho hlavní fylosofie byla stejná jako pro všechny Rathmany, udržet rovnováhu mezi silami světa. Kromě magického tréninku se naučil zacházet i s mečem, a jako jeden z mála Rathmanů odmítl dýku, upřednostnil hůlku. Dýka mu totiž nedovolovala plnou kontrolu nad astronomickými silami, které se v něm skrývaly.
Vždy ctil své učitele, jenomže před několika týdny za ním přišli a jediné co mu řekli bylo: „zítra odjíždíš“. A tak se stalo. Nejdřív zpanikařil, že něco provedl, jako ve svém dětství. Ale uklidnilo ho, když se spolu s ním na cestu vydal i jeho učitel Sair.
Kočár tiše pokračoval v cestě, Grammator se opět zahloubal, opustil tělo a nechal své smysly proniknout do každého koutu v okolí, meditoval. Ucítil několik lesních tvorů, lovili, spali, hledali. Nic co by mladého rathmana zajímalo. Zkusil, jako už několikrát předtím zachytit cíl cesty. Obrátil svou pozornost k horám, ke kterým očividně mířili. A něco ucítil, skrytého, tajemného a přesto to na něj téměř volalo. Soustředil se a posílil své vnitřní smysly. V horách bylo něco velkého, bylo to velmi dobře schované, ale ne pro rathmany, ty to naopak volalo k sobě jako maják. Vrátil se do těla a pohlédl na Saira, překvapilo ho že nyní ho Sair pozoruje, v odpověď na Grammatorův pohled Sair přikývl, to byl cíl jejich cesty.
— — —
Nějakou dobu už jeli mezi horami. Přestože jeli údolími, stoupali. Kamenná cesta po které stoupali byla magická, také zahalena, aby jí viděly jen oči povolaných. Stále byla noc, byli již téměř u cíle.
Brzy dorazili k velké bráně z černého kamene, bez zdržení projeli zkrz, vjeli do města. Chvíli se motali uličkami mezi nízkými kamennými domy, až zastavili na malém náměstí, určenému jako místo, kam míří všechny kočáry. To že se Sair zvedl bylo pro Grammatora znamení že cesta je u konce. Chvíli se proplétali úzkými uličkami, potkávali různé lidi, kromě mnoha nekromancerů i na pohled lidi úplně obyčejné, barbary, rytíře, obyvatele džunglí, ale i lidi s rysy ze zámoří, ať už z Westmarche nebo Lut Gholeinu.
Po chvíli zdánlivého bloudění se ocitli na skutečně obrovkém prostranství. Bylo to okrouhlé náměstí s poněkud vyššími domy po obvodu, obejít ho by stačilo na opravdu dlouhou procházku. Uprostřed byl chladný bazén s vodotrysky, a v jeho středu obrovská zlatočerná socha anděla bojujícího s démonem na hřbetu draka. Přes celé náměstí byl vidět vysoký palác. I na tu dálku zabíral velký kus horizontu. Odtud Grammator viděl, že celé město je obklopeno vysokou hradbou mrazivých hor.
Konečně Sair promluvil; „Inu mladíku, vítej v Tragmaru, rathmanském městě mrtvých. Sejdeme se v paláci.“ a odešel kamsi do víru města. Protože Sair neřekl kdy, rozhodl se Grammator že se trochu porozhlédne po okolí, alespoň na náměstí. Vyrazil pomalu po obvodu. Těžko skryl překvapení. Viděl útvar stáží, ale přesto že už mu došlo, že je v městě nekromancerů a služebníků rovnováhy všech vyznání i povolání, to co viděl nečekal. Postranní uličkou šli na náměstí klidným krokem čtyři kostlivci s dlouhými meči na zádech perfektně ve tvaru čtverce. Takhle otevřenou rathmanskou magii Grammator opravdu nečekal.
Vrátil se ke kočáru, aby si došel pro své věci, veliký pytel plný amuletů, kamenů a různých vzácných ingrediencí, knihy, také náhradní plášť a meč. Nést ty věci nebylo ani tak namáhavé, i když lehké nebyly, Grammator měl spíš pocit že by potřeboval ruku navíc, nebo spíš dvě, tři. Jak již potřetí procházel uzounkými uličkami, vrazil do něj nějaký mladík, který měl velmi naspěch. Pytel se svezl a prostě nebylo čím ho chytit. Grammator polkl nadávku a začal sbírat věci, které se všude kolem rozsypaly. Kolem zrovna procházel jeden z nemrtvých ztrážců a mladého rathmana pozoroval. Grammator si v duchu pomyslel, že by nebylo od věci, kdyby mu kostlivý strážce pomohl. Kostlivec se prudce otočil a rychlým krokem se vydal proti nekromancerovi. Grammator se polekal natolik, že už málem seslal kouzlo, ale kostlivec se těsně před ním sehnul a začal sbírat věci do pytle. Po chvíli už Grammator kráčel přes náměstí s mečem u pasu a hůlkou téměř vesele točil v ruce, za ním ovšem pod nákladem klopýtal naložený kostlivec, Grammator ho nešetřil, a to co se mu nevešlo do rukou mu pověsil na krk nebo na žebra.
Už se téměř rozednívalo, když konečně došli do paláce. Vstupní hala byla obrovská, bylo v ní hned několik schodišť, které vedly k pokojům. Že rovně se šlo do chrámu, poznal bystrý rathman hned. Chvíli se rozhlížel, pak na něj někdo zapískal z pavlače, která lemovala celou místnost. Byla to holka, velmi mladá, zhruba ve stejném věku jako Grammator, černé krátce střižené a upravené vlasy sahající jen ke krku, rozzářený obličej, štíhlé atletické tělo. Na sobě měla blůzu z černé kůže, krátkou sukni, vysoké boty a rukavice ze stejného materiálu, za pasem měla dlouhou zahnutou dýku.
„Ty jsi Grammator?“ zeptala se vesele. Grammator jen přikývl.
Děvče si právě všimlo ověnčeného kostlivce a vyprsklo smíchy.
„Koukám že si umíš poradit. Jsem Neela, tak už pojď!“ otočila se a zmizela v chodbě.
Grammator pokynul kostlivci a vydal se za ní. Čekala jen o kousek dál, pak pokračovali pořád dál do útrob paláce, minuly několikery dveře.
Neela během cesty udržovala konverzaci. „Sem jsou zváni jen ti nejlepší z nejlepších, aby zde rozvíjeli své umění, těm ostatním nemá Tragmar co nabídnout.“
„A ty tu jsi jak dlouho?“
„Pár týdnů, ale zvykneš si rychle, město není zase tak velké.“
Konečně dorazili ke dvěřím.
„Jsou tu malé byty, v každém bytu dva studenti, už sem se na tebe těšila, nebavilo mě tu bejt pořád sama.“ vzdychla a otevřela. Grammator udělal groteskně gentlemanské gesto a pustil dovnitř prvního kostlivce, Neela se zasmála. Nešlo poznat jestli kostlivec náklad složil nebo se zhroutil, každopádně mu Grammator gestem naznačil, že může jít a kostlivec bleskurychle zmizel. Nekromancer se rozhlédl po bytečku, stáli v chodbě, která byla zároveň kuchyní, po straně byly dvoje dveře do pokojů a naproti malá koupelna, poté pohlédl na svou spolubydlící, která bezostyšně zářila.
„Co je?“ zeptal se.
„Hodně sem o tobě slyšela, že prý tě sem učitelé poslali, protože se báli že tě nedokážou zvládnout, že prý vládneš ohromnou silou, ukaž mi kouzlo! prosííííím“ Grammator se trochu zašklebil, „ukaž mi pokoj“.
Neela obrátila oči v sloup, otočila se na jedné noze, natáhla ruku a ukázala na dveře nejbližší k východu. Grammator se usmál, jen pohnul prstem a dveře se otevřely, pak ukázal na těžký náklad a ten se vznesl, aby o chvíli později přistál na posteli. Neela nadšeně zatleskala.
„Pokud nemáš nic dalšího, šel bych se přivítat s učiteli.“ nadhodil Grammator. Neela jen přikývla a vzala si z police bojovou hůl. Ven vyšla s ním.
„Zamykat nebudeš?“ zeptal se nekromancer.
„Tady se nezamyká, v Tragmaru jsou jen ti, kdo toho jsou hodni.“ odpověděla. Mladý rathman se už nezdržoval a vyrazil do chrámu. Neela se za ním dlouho dívala, Grammator jí zaujal, čekala vyhublého bledého černoknežníčka, ne statného mladého muže, nikdy neviděla rathmana, který by nosil meč, přestože ten jeho byl určitě něčím zvláštní. Pak si poskočila a zatímco si pískala, klusala na cvičiště.
Grammator vstoupil do chrámu, uvítal ho chladný vzduch s lákavou vůní magie. Uprostřed chrámové haly byly obrovské váhy, ve jedné misce byla mlha zářivě bílá, v druhé temně rudá. Nad každou miskou byl ozdobný chrlič. Váhy byly jemně nakloněny na stranu pekla, tak jako téměř vždy. Před vahami už stál Sair. Pokynul Grammatorovi a zavedl ho do místnosti, která vypadala trochu jako divadlo. Místo pódia byl kruh s malou lavicí. V hledišti sedělo kolem dvaceti nejrůznějších starých rathmanů, v plášti i ve zbroji, různě obličeje, ale všechny kamenné. A nad nimi sedělo ještě něco, Grammatora to spíš fascinovalo než děsilo. Třínohý planoucí přízrak, s obrovitými pažemi založenými na mohutných prsou, na rohaté hlavě šikmé rudé oči, z hlavy mu visely prameny spletených černých vlasů, tlamu měl plnou ostrých dlouhých zubů, a odporně se usmíval, všude po těle měl naběhlé pulsující žíly. Démon.
Grammator se zarazil, ale nebyl to strach. Pomalu se otočil k démonovi, a aniž by hnul brvou zavrtal se mu pohledem do očí. Pohled dokonale modrých, pronikavých očí proti temnému rudému pohledu. Grammatorovi se ozval v hlavě strašlivý hlas: „ty sse mne nebojíšš? mladý člověče?“ hlas v nekromancerově hlavě přímo vybuchl, ale jedinou známkou na Grammatorovi bylo nepatrné mrknutí, opáčil démonovi stejnou mincí, „vy mě budete učit?“
„To není mé rozhodnutí, rathmane, chceš se snad věnovat magii pekla?“
Nakonec pohled první odtrhl Grammator, ale udělal to nenuceně, jako by prostě pokračoval na lavici uprostřed kruhu. Nikdo jiný astrální rozhovor nezachytil. Grammator se posadil, první promluvil Sair. „Nuže, mladý Grammatore, vyvolený mezi rathmany, dostal si příležitost rozvíjet svůj nepopiratelný talent zde, ve starobylém městě nekromancerů, Tragmaru. Ceníš si této příležitosti?“
„Přijmu vše, co mi pomůže v mém poslání chránit rovnováhu“ odpověděl mladík upřímně. Sair nyní přešel na daleko přátelštější a méně obřadní tón „co říkáš na svou spolubydlící?“
„Je milá, i když trochu střeštěná“
„Hmm střeštěná říkáš. Je stále plná energie to ano. Víš jak ona se sem dostala?“ Grammator mlčel a poslouchal.
„Poslali jí sem na nejrychlejším koni poté, co svou mistrini v boji na deset kol devětkrát porazila, ona patří k mocným vražedkyním ze severu, víš?“
„Vím“ pronesl Grammator pevně a přikývl, nicmeně nová informace o Neele ho překvapila, nevypadala na to, mýlil se.
„Nuže, u koho z nás se chceš učit? Kdo má být tvým mistrem?“ optala se tmavá postava tak zahalená v kápi, že vypadala téměř kamenně.
„Cože?“ poprvé Grammator vypadal vyveden z míry.
„Ach ano, zde v Tragmaru je studentů jen pár, jsou to ti nejlepší ve svém oboru, mají proto právo si učitele vybrat sami, jsou již dospělí a zkušení, sami nejlépe posoudí, kdo z nás nejlépe rozvine jejich schopnosti.“ odpověděla opět zahalená postava, a Grammator to věděl, učitelé nic neskrývali, pro magické oko téměř zářili, každý tím, co uměl nejlépe. Student se nerozmýšlel dlouho. Jeho pohled se opět střetl s tím temně rudým. Ačkoli byl mistr ve skrývání emocí, nyní se Sair usmál.
Všichni učitelé vstali a odešli, zahalená postava se rozplynula, všichni až na démona.
„Tak pojď mladíku“ zasyčel Démon a vešel do dveří nad hledištěm. Grammator ho následoval téměř dychtivě. Chvíli procházeli chodbami, všichni se s démonem zdravili, jako by to byl jen obyčejný kolega. Pak začali stoupat po schodech z rudého kamene, až vystoupali do jasně démonova příbytku, byl dělaný pro někoho démonových rozměrů. Byla to jedna velká místnost s postranními schody ke dvěma dvěřím v druhém patře. Pod nimi byla krátká chodba ke dveřím ven. Uprostřed místnosti bylo ohiště s obrovským kotlem, na stěnách místnosti byly police s nejrůznějšími temnými předměty, kameny, rostlinami, láhvemi s krví a jinými tekutinami, naložení tvorové, lebky, kosti. Také zde byl krb, před ním jedno velké křeslo pro démona a tři pro osoby lidských rozměrů okolo kulatého stolu. Démon se posadil, v tom okamžiku v krbu vzplál oheň, pak pokynul rathmanovi aby se posadil také. Ten si vybral místo přímo naproti démonovi. Jeho nový učitel teď promluvil. „Inu, mladíku, tohle je náš první den, vysvětlím ti jak to zde funguje. Budeš zde, každé ráno těsně před rozedněním, a odejdeš jedině až já ti řeknu.“ z démonova hlasu se vytratila téměř všechna strašlivost, stále jí ale zbylo dost, aby každý normální smrtelník v děsu utekl.
Grammator horlivě přikývl, nejradši by odtud nikdy neodešel.
„Přiznám se, že jsem doufal že si vybereš mě, je myslím pochopitelné, že už dlouho jsem studenta neměl. Většina lídí se mě stále obává, i když mě respektují. Ty jsi mocný, a já ti dám nástroje, jak svou moc využít. Takže ty jsi už obdržel všechny dary velkého Rathmy?“
Grammatorovy oči stále více zářily, „ano, a nejen je“.
„Chápu, cokoli je dobré pro rovnováhu, je dobré i pro tebe že?“
Nekromancer spiklenecky přikývl.
„Inu“ démon se pohodlně usadil, „ty máš za sebou temnou minulost.“
„Ublížil jsem, aniž bych chtěl, nedokázal sem ovládnout svou sílu.“
„Ano, nespoutaný živel. To jsi, skutečně to z tebe cítím, tvou sílu. Jsi výborný materiál.“ zazubil se démon.
„Nyní už jsem svou sílu ovládl.“ zaprotestoval rathman.
„Skutečně? Ano, trochu zřejmě ano, ale máš obrovský nevyužitý potenciál, kdyby to bylo tak jak říkáš, neměl by jsi tu co dělat.“
Grammator přikývl.
„Takže co ode mne můžeš čekat,“ pokračoval démon „zasvětím do tajů magie pekla, naučím tě jak využít každý kousek protivníkovi moci, naučím tě nejmocnější kletby, kterými temný pán obdařuje své věrné a pokud budeš mít odvahu, mohu tě naučit i něco z jeho moci. Dále tě naučím nejmocnější ochranná kouzla, tvá moc bude nezdolatelná.“
V Grammatorově tváři se opět objevil dychtivý záchvěv „temný pán? to jako Diablo?“
„Ano.“
„Promiňte mistře, ale směl bych vědět i já něco o vás?“
„Ale jistě“ zasmál se démon „Jsem Zeferius, bývalý nejvyšší služebník, něco jako zástupce velkého Diabla. Sloužil jsem mu po stovky let, čerpal z jeho schopností, společně jsme porazili ostatní pekelné vládce a vydali se i do boje proti nebi. Právě tam došlo k mé proměně.
“Vy… Vy jste byl v nebi?„
“Formality stranou mladíku. Ano byl, můj pán, všemocný pán hrůzy skutečně našel způsob, vtrhli jsme do nebe s armádou nejoddanějších a bojovali jsme. Boj trval dvě sta let. V té době padla na svět ponurá temnota, nebeští strážci se nemohli věnovat ochraně světa. Tehdy se dostalo v zemi lidí k moci mnoho nižších démonů jako Kabraxis nebo Duriel, ale i lidí s démony spjatých, jako Bartuc, nebo temný vizjerei Dungam, který poprvé otevřel bránu do pekel a nechal démony volně vstoupit do světa. Tehdy měli tví bratři a sestry mnoho práce a mnoho jich padlo. Později to lidé nazvali Válka Záchrany, protože pokud by byla prohrána, vše by bylo navždy ztraceno. Tehdy lidé skutečně bojovali o život, vznikly největší říše, které se spojily proti démonům pod křídly Zakarumu.
Nicméně, postupně nás andělé poráželi, bylo jich příliš moc, ale nebe hořelo, téměř jsme zničili srdce nebe, zdroj jeho síly. Nebe nakonec spasil až Kámen Světa. Já i ostatní jsme poskytli pánovi hrůzy příležitost ustoupit do pekla. Mnozí z nás při tom obětovali životy, kdo byl zabit v nebi, neměl již šanci na zmrtvýchvstání. Nakonec jsme byli rozdrceni, zůstal jsem jen já. Bojoval jsem do posledního dechu. Pak ale přišel archanděl Tyrael. Bránil jsem se, ale jeho síla byla nezlomná. Porazil mě, a připoutal v nejhlubší hlubině lidského světa. Každý den tam za mnou chodil, a s nesmírnou trpělivostí mě obracel na víru pravou. To trvalo další stovky let, ale nakonec jsem prozřel. Pak jsem se propadl do temnoty a probudil se až zde.“ démon ukázal směrem k náměstí, na které nyní oknem hleděli ze značné výšky. „Rathmani mě už čekali, vyléčili má zranění, získal jsem zpět sílu a pak jsem složil posvátný slib rathmovi. Díky mě bylo ze světa vyhnáno několik démonů, kteří se stále skrývali. Pak jsem se stal učitelem.
Pán Diablo se do pekla vrátil, ale byl slabý, Azmodan s Belialem ho porazili a potupně ho vyhnali do lidského světa, kde byl pronásledován a uvězněn bratrstvem Horadrimu, stejně jako jeho bratři.“ Grammator celou dobu zaujatě mlčel, teď se ovšem zeptal: „a kolik zla jsi za života napáchal ty Zeferiusi?“
Demon se k němu naklonil „Víš, mladíku, démoni, alespoň ze svého pohledu, nepáchají zlo. Jen si berou co jim patří.“
„Nerozumím.“ zarazil se nekromancer.
„Ovšemže ne.“ opět se opřel „v dobách, které nikdo nepamatuje, proti sobě bojovalo pouze nebe a peklo, lidský svět zůstával nedotčen, občas se tam démon nebo anděl skryl. Ale to lidé obvykle ani nezjistili. Jenomže pak lidé začali poznávat taje magie. A magická síla světa jim nebyla dost. Tím, kolik magie ovládli, začali pro sebe čerpat magickou sílu ze světa, nebe i pekla. Nebe to vzalo s mírem, protože alespoň nesílilo peklo. Ovšem démoni se nehodlali své moci vzdát, vtrhli do světa lidí.“
„Tím chceš říct že lidé přivedli démony na svět?“ zeptal se šokovaný Grammator.
„Ano, a nejen to. Démoni zjistili, že někteří lidé jsou daleko lepší služebníci než nepřátelé, spojili se s démony, to vše z touhy po moci.“
„Třeba jen chtěli přežít“ snažil se Grammator obhájit svůj druh.
„Asi jsem dost přesně nevyjádřil, kolik energie si lidé skutečně přivlastnili, kdyby se spojili, mohli se zbavit celého pekla i nebe, a dál se rozvíjet sami.“
A tak lidská chamtivost podruhé vynesla ortel nad světem lidí.
„Pekelné síly zmasakrovaly čaroděje a zničily celá království, lidé nabytou moc opět ztráceli“ pokračoval Zeferius „andělé se vrhli do boje, aby peklo nezískalo všechnu moc pro sebe, to by byla katastrofa, tehdy vyplynul význam rovnováhy, zrodil se Rathma.“
Grammator poslouchal, pochopil, že si vybral správně, nikdo jiný by ho nemohl naučit tolik.
Kapitola druhá
Později odpoledne se vrátil do pokoje, v pokoji měl pár skříněk, polic, psací stůl s židlí a jednoduchou postel s nepříliš měkkou matrací, což ho ovšem nijak neznepokojovalo, kousek od postele bylo malé okénko. Začal vybalovat. Pečlivě uložil předměty na police a do skříněk. Náhradní oblečení pověsil do skříně. V místnosti byla jedna lampa u stropu. Na město vrhaly stín okolní hory, navíc bylo témeř vždy zataženo, takže ani v místnosti nebylo příliš světla. Ale nerozsvítil, viděl dobře. Vzhled pokoje mu příliš nevyhovoval, vytáhl hůlku. Byl to hezký kus, několik spletených dlouhých tenkých kostí a na konci malý modrý kamínek. Zatímco mumlal, mával hůlkou. Pokoj dostal poněkud temnější ráz. Stěny ztmavly a vše co bylo příliš lesklé se zakalilo. Záclony u okna ztmavly natolik, že dovnitř nepropustily žádné světlo, do místnosti teď dopadal jen pruh mdlého světla ze dveří. Na stěně se vynořilo několik obrazců, kromě toho že tam nekromancera uklidňovaly byly zároveň magické, zajišťovali mu ochranu ve spánku a meditaci. Pár obrazců se objevilo i na dveřích, ale ty zmizely jako by se do nich vpily.
Potom vešel do hlavní místnosti, což byla chodba a kuchyň zároveň, navíc tu byly dvě křesílka u stolu a knihovna. V ní bylo dost Neeliných knih, Grammator přidal zhruba stejný počet svých. Nakonec přidal pár detekčních kouzel i na dveře od bytu. Zamykat nechtěl když to zde nebylo zvykem, ale chtěl alespoň vědět o každém, kdo dveřmi projde. Pak si sedl do křesla, pohodlně se usadil a natáhl si nohy, začal meditovat, chtěl co nejvíc síly, tušil, že zítra už si s démonem jen povídat nebude.
O pár hodin později vešla Neela, k jeho spokojenosti detekční kouzlo fungovalo skvěle. Neela se rozhlédla, nekromancera neviděla, ale jedno křeslo k ní bylo otočeno zády.
„Vypadáš příšerně“ ozval se Grammatorův hlas. Neela se svalila na křeslo proti němu.
„Zítra budeš vypadat stejně“ bodla si Neela „jekého sis vybral učitele?“
Neela skutečně nevypadala dobře, kromě toho že byla trochu potlučená, byla celá mokrá a hrozně unavená.
„Zeferiuse“ odpověděl nekromancer. Neela zalapala po dechu.
„Vždyť je strašlivý, hrozně mě vyděsil, když sem si já vybírala učitele“, zatahala se za mokrou blůzku, „i když s tou můrou sem si taky moc nepomohla.“ dodala a trochu se usmála.
Zatímco mluvil, Grammator kroužil hůlkou „ano je to démon, ale je velmi schopný, už dnes mě mnoho naučil, a byl i dost příjemný“.
„Co to? děkuju“ Neela se zase rozzářila, protože náhle uschla, tělo jí přestalo bolet a do žil se jí vlila nová síla. Grammator zase složil hůlku.
„Jen doufám, že tě sem nepříjde vyzvednout, když si uprostřed noci vzpomene že tě na něco potřebuje. Bellana to občas dělává.“ dodala.
„Takže je o něco lepší než tvoje mistrině ze severu?“ optal se tiše Grammator, zatímco hleděl kamsi do rohu místnosti.
Neela se zasmála „ha, drby co? Mám ji ráda, hodně naučí, ale každej večer vypadám jako bych se neutkala s ní, ale se Zeferiusem.“
Grammator si odpustil poznámku, že by asi vypadala poněkud jinak. „Takže vražedkyně, ale ty se také učí magii ne?“
Neela přikývla, a nechala lampu nad nimi rozzářit, poté jí naopak zahalil stín natolik, že z ní nevycházelo téměř žádné světlo.
„Hezké, ale já vím že toho umíš víc, daleko víc.“ dodal Grammator.
„No jistě, někdy zajdem na cvičitě a uvidíš co umím.“
„Myslíš souboj?“ rathman jí probodával pohledem.
„Ano, souboj… Přátelský.“ dodala rychle a uhla pohledem.
Ještě chvíli si povídali, pak šla Neela spát a Grammator se opět věnoval meditaci.
Uprostřed noci se Grammator v křesle probral, někdo se plížil ke dveřím. Grammator nechal pracovat smysly, ale necítil nic určitého. Jen věděl že se někdo blíží ke dveřím a dává si záležet, aby nebyl odhalen, a to i magií. Nekromancer se postavil doprostřed místnosti s hůlkou připravenou. Dveře se rozletěly, v tu chvíli proti nim poslal Grammator proud světla, který vetřelce srazil a odhodil zpět do chodby. Byl to temný stín. Rychle se zvedl a vyrazil proti Grammatorovi velkou rychlostí. Ale rathmani byli velmi mrštní a rychlí, měli přímo zvířecí reflexy. Uhnul a seslal další kouzlo, stín ho ovšem odrazil, prudce vrazilo do stěny a schodilo pár polic s nádobím. Stín na nic nečekal a opět zaútočil, tentokrát se s Grammatorem srazil, chvíli zápasili. Až se náhle oba zarazili. Grammator měl na krku přiloženou dlouhou ostrou dýku, nekromancer ale zase svojí hůlku zarazil protivníkovi do čela, až mu tam vytvořila důlek. Vetřelci spadla kápě, byla to žena, temná dospělá žena. Oba se drželi v patu.
„Bellana předpokládám.“ pronesl nekromancer.
„A ty jsi Grammator“ odvětila dospělá vražedkyně.
Dveře Neelina pokoje se otevřely, rozespalým pohledem se rozhlédla po pokoji ve kterém byl po boji nepořádek, pak pohlédla na oba viníky.
„Co tady blbnete?“
Oba složili zbraně a postavili se. „Tak pojď!“ řekla nakonec Neele Bellana.
A Neela šla, když procházela kolem Grammatora, usmála se na něj a mrkla, byla ráda že to Bellaně konečně někdo trochu vytmavil, a to tu byl první den.
Před svítáním už Grammator stál uprostřed démonova příbytku, čekal. Pak se otevřely velké dveře v zadní části, ty které podle všeho vedly ven. Nekromancer se nerozmýšlel a vyšel ven. Ocitl se na úbočí hory, poměrně velkém, očividně sloužícím jako cvičiště. Kousek dál byly ve skále vytesaná vrata a kousek od nich byla malá umělá jeskyně, ve tvaru kruhové místnosti, spíš to byl jen převis než skutečná jeskyně. Místnost měla v podlaze několik schodů, které jí prohlubovali. Na stropě byla modrá magická pulsující koule. Celkově to budilo dojem nějaké malé magické arénky. Náhle Grammator ucítil nebezpečí a prudce se vrhl do strany, jen o vteřinku později na místo kde stál dopadl démon.
„Dobré ráno mladíku“ zasmál se Zeferius. Grammator se zvedl a neznatelně se uklonil.
„Prý už ses stihl poprat s učitelkou.“ pokračoval.
„Nevěděl sem kdo to je, halila se magií“ oponoval nekromancer.
„Ale to je v pořádku, opět to pozdvedlo tvou pověst, ona je skvělá, skvělá a tys jí témeř porazil. Teď ukážeš mě, co umíš. V noci jsem si vyvolal pár služebníčků, abys měl na kom cvičit. Neboj, pokud tě zabijí, vzkřísím tě.“
„Díky, to mě uklidňuje.“ zabručel Grammator.
Vrata se bez varování otevřela, nekromancer se připravil. Ze tmy vystoupil černozlatý nemrtvý rytíř s dlouhým mečem v pevné zbroji s helmou, která zakrývala celou hlavu, kromě dvou otvorů pro oči. Rytíř na nic nečekal a rozběhl se k útoku, stejně tak ale na nic nečekal ani Grammator, zamumlal kouzlo a proti rytíři vyrazilo kostěnné kopí, které ho nemilosrdně proklálo. Padl k zemi.
Démon se zasmál „Vidím že si zvolil nejjistější způsob. Teď už ho nesmíš použít, pokaždé zkus něco jiného.“
Ze tmy vyrazil další rytíř. Grammator opět pronesl zaklínadlo. Nemrtvý se zatřásl, upustil zbraň a zhroutil se, klečel bezmocně na zemi. Nekromancer ho dorazil jednoduchým kouzlem, o kterém předpokládal, že už jej nebude potřebovat. Dalšího rytíře, probodaly jako jehly ostré kostěnné zuby. Čtvrtý zemřel poté co rathman použil obrácenou variantu vyvolávajícího kouzla. Další uhořel, byl smeten, rozmačkán, přeletěl prostranství a rozbil se o stěnu, nebo nekromancer jen hbitě uhnul a rytíř spadl ze srázu. Počet mrtvých těl na prostranství rostl. Grammator nyní vyvolával složité zaklínadlo. Ze skály vyrostl kamenný golem, který zničil dalšího rytíře, pak ho rathman musel odvolat. Znovu oživil padlé nemrtvé, aby se postavili svým druhům. Shodil na ně kámen, oslepil je a zkopnul, donutil skočit samotné, rozbíjel nemrtvé desítkami způsobů.
Po několika hodinách nekromancerovi nezbývalo příliš způsobů, jak protivníka zneškodnit, mohl ještě použít hůlku samotnou, která vyslala výboj energie jako projektil, ale to nebylo tolik účinné jako magie hnaná mocnou rathmanovou myslí. Jedno z mála kouzel které mu zbývaly byl kostěnný duch, zářivý bílý přízrak se světelnými šlahouny, tím teď rozdrtil dalšího rytíře. Pohlédl na démona, který jeho snažení se zájmem pozoroval.
„Vše? Chytej.“ hodil Grammatorovi jeho meč, krásný kus, z bílé oceli, téměř zářil, byl dost dlouhý a nebyl moc mohutný, zkušené oko hned poznalo, že jeho majitel dává přednosti mrštnosti před sílou. Ta ovšem taky nebyla malá, s každým úderem vyšlehl záblesk světla – zbraň byla magická, kromě toho jí rathman co chvíli posiloval vlastní magií. Takhle postupně rozsekal další desítku rytířů.
„Dobrá, dobrá.“ zahřměl démon, „unavený mladíku?“
„Teprve jsem se zahřál.“ odpověděl nekromancer.
Démon se opět usmál, „no dobrá, můžeš opět používat magii jak uznáš za vhodné, připrav se!“ Skutečnost že démon nekromancera varoval v něm probudila obavy, vždyť ho nevaroval ani když na něj skočil, Grammator nedokázal rozlišit, jestli je učen nebo zkoušen, každopádně se ale zdokonaloval.
Démon máchl tlapou směrem k vratům, z nich nyní vyběhlo na padesát rytířů, tentokrát jim ovšem svítily rudě oči. Zeferius couvl.
Grammator zamával hůlkou, začal řvát zaklínadla. Sprcha kostěnných zubů zasypala první tři, dva přežili, kopí nabodlo hned šest. Když se přiblížili moc, mávl široce hůlkou a démoni byli odmrštěni notný kus zpátky. Zabíjel je, ale nakonec k němu přecijen došli, vzal do ruky meč a zuřivě bodal, zamumlal kouzlo a tři rytíři se otočili aby se utkali se svými druhy. Nemohl čelit tolika protivníkům naráz, přitiskl ruku s mečem k hrudi a objevil se u skalní stěny, která mu chránila alespoň záda. Pohladil hůlku a kolem něj vyrostla půlkruhová stěna ohně, tím si vytvořil celkem slušný ochranný prostor. Démoni probíhali přes plameny, většinou skočili nebo běželi rychle, takže se jim nic nestalo, ale dva přesto uhořeli. Opět musel bojovat mečem, dva bodl, dalšího sekl. Pak usekl jednu hlavu, kouzlem rozdrtil dalšího. Ale cítil že je přemožen, už se nestíhal bránit, uhýbal jen se štěstím, navíc na něj konečně začala doléhat únava. A pak ucítil prudkou bolest, ostrá čepel párala jeho rameno. Grammator zařval. Prudce se vrhl k zemi, naplnil hůlku svou mocí. Všechno explodovalo, démoni i jejich části létali vzduchem, zem se chvěla, plameny zachvátili poslední přeživší. Exploze ovšem zasáhla také skálu, a padající suť poranila nekromancera na hlavě. Nedokázal explozi směřovat tak jak chtěl, zasáhla i jeho. Pomalu se zvedl a klopýtal k démonovi.
„Ne.. Nemám – sílu, abych… abych se sám zhojil.“ chraptěl nekromancer a zhroutil se.
Démon ho zachytil „To bylo skvělé, skvělé! Poprvé sem nemusel zasáhnout! Ty jsi je skutečně všechny zabil!“ Zeferius téměř zářil nadšením. Velké prsty poklepaly na nekromancerova zranění, a přestože to bolelo, Grammator cítil životadárné energie. Démon ho nevyléčil, jen ho dostal z nějhoršího.
Pak mu podal láhev s modrou tekutinou.
„Pij.“ dodal. A Grammator se napil, rázem se mu vrátila jeho síla, zranění bolela, ale s tím si teď už dokázal poradit, byl opět plný energie. Démon opět otevřel vrata, ale tentokrát do nich vstoupil. Nekromancer ho následoval. Byl zde oltář, kde Zeferius nepochybně vyvolával své služebníky, a pak velký prostor, byla to vlastně obrovská písková plocha, nad ní se klenulo zatažené nebe. Byla dost zrytá, Grammator cítil stopy po velmi mocné magii, až ho to trochu děsilo, zde byla použito nějaké nesmírně mocné kouzlo a ne jednou. Okolní skály byly rozbité, rozdrcené, roztavené, popraskané a vůbec zde byly všude stopy po strašlivé destrukci. A uprostřed v písku stála ohromná kostka hladkého pevného kamene, vysoká jako dům.
„Tohle je místo, kde měřím moc mágů,“ vysvětloval démon, „naučím tě kouzlo“. Kouzlo spočívalo v tom, že v jediném okamžiku uvolnilo veškerou moc, kterou mág vládl. Démon nekromancerovi vysvětloval všechny jeho aspekty, aby ho dokázal kontrolovat a tak si přecejen trochu síly ponechal. To po něm ovšem tentokrát nechtěl, chtěl aby skutečně uvolnil všechnu moc kterou vládl. Poté vyčaroval několik ochranných kouzel, která měla chránit jeho, nekromancera, oltář a vstup.
„Tak do toho!“ zahřměl nakonec démon, a jeho tvář ukazovala značnou dychtivost, konečně uvidí, co v tom mladíkovi skutečně je. Grammator poslechl, vyslovil zaklínadlo a namířil na kamennou krychli. V příští chvíli se toho stalo až příliš mnoho.
Hůlka zareagovala, zaklepala se a pak z ní vyšlehl ohnivě rudý proud čisté energie. Grammator tomu nedokázal čelit, a odletěl do druhého směru kde s heknutím prudce vrazil do vrat, hůlka mu vypadla z rukou. Jakmile strašlivý proud dosáhl kamenné krychle ozvala se rána jako stovka hromů, vzduch se hnul, kostka se roztříštila na milion kusů, tlaková vlna zdvihla prach, a roztříšlila kammenou stěnu, která prostranství obepínala. Do vzduchu se tyčyly obrovité plameny, země pukla. Všude lítaly kousky kamení a prach, vířily, padaly a zase odskakovali, suť se hrnula dolů ve velkých kusech, zastavila se až o stěnu chránící palác právě před podobnými případy. Celé město vzhlédlo k hoře, jejíž bok byl rozdrcen šílenou silou, exploze byla slyšet na míle daleko, záblesk ozářil celé město na několik vteřin. Během toho všeho se Zefarius zoufale snažil udržet ochranná kouzla. Celé to peklo trvalo jen pár vteřin. Pak se vše pomalu uklidňovalo, prach padal na zem. Místo kde byla kamenná kostka prostě nebylo. Celé se sesunulo ke stěne paláce.
„Myslím… Myslím že jsem tě podcenil mladíku.“ zachraptěl démon.
„To jsme dva.“ přidal se nekromancer, který se s bolestivou grimasou sbíral ze země. Z hůlky se kouřilo, ale jinak byla v pořádku. Rathman měl trochu popálenou ruku.
Zeferius se zazubil „doufám že to neproniklo krycí bariérou kolem města, jinak budu mít co vysvětlovat. Ale jinak to zjistit nešlo, ty si to skutečně nevěděl?“
„Buď si jistý, že kdybych věděl co se stane, řekl bych ti to.“ odpověděl Grammator, byl tím kouzlem dokonale vyčerpán, byl si jistý že teď by nedokázal ani zapálit svíčku. Prošli vraty zpět na cvičiště. „Nediv se, kdyby na tebe lidé hleděli s úžasem, všichni vědí, kdo učí na boku hory, a všichni vědí, kdo je teď jeho studentem.“ oznámil mu démon.
Grammator přikývl, „pokračujeme ještě? jestli ano tak mě prosím zab, nedokážu nic!“ musel se opřít, to bylo za tenhle den podruhé, co byl na pokraji sil, Neela měla pravdu. Démon mu jako odpověď podal další láhev s modrým obsahem. Grammator jí vypil. Síly se mu opět vrátily, ale ne úplně, na to lektvar nestačil, aby doplnil všechnu Grammatorovu magickou energii. Potom démon pokynul k podivné místnosti vytesané do skály.
„Tohle je můj vynález na trénink studentů, je tak dokonalý, že si jej občas půjčují ostatní učitelé. Kruh Obrany.“ poslední slova démon téměř láskyplně zazpíval.
„Kruh Obrany?“ podivil s Grammator,
„Vlez dovnitř.“
Grammator se nenechal dlouho pobízet, vstoupil do středu, který byl díky stupňovité podlaze místnosti o několik stop níž než úroveň terénu úbočí hory. Přímo nad hlavou měl velkou magickou kouli.
„Co teď?“ optal se nekromancer.
„Použij magii“ poradil mu učitel.
Protože Grammatora nenapadlo nic jiného, nechal hůlku jen zazářit, v tu chvíli ucítil silnou reakci. Koule nad jeho hlavou se aktivovala a rozzářila, téměř okamžitě po seslání kouzla z ní do nekromancera sjel blesk. Ale ten byl rychlejší, citlivé smysly předvídaly co se stane, stihl celkem v klidu vyčarovat štít, k jeho zděšení však koule znovu zareagovala na štít. Odklonil další blesk, to vyvolalo další a další. Stále do něj sjížděly blesky. Trochu ustoupil, aby se bránil útokům zepředu a ne zezhora. Další blesk z koule sjel do stěny, aby o tisícinu vteřiny později zasáhl rathmana zezadu. Tohle už ovšem Grammator nečekal. Náraz ho odhodil téměř přes celou místnost. Cítil že magická koule se chystá k dalšmu úderu, obrátil se k ní a zkusil protikouzlo, blesk sice zneškodnil, ale vyvolal vlnu dalších. Bránil se bránil úderům blesků ze všech směrů. Už ho brněly ruce. Rozhodl se že zaútočí na kouli, vyslovil zaklínadlo a poslal svůj vlastní temný blesk proti kouli. Černý projektil se před ní rozpadl, ale ještě předtím po něm koule poslala zpětnou vazbu. Grammator sledoval proud modré energie blížící se k jeho ruce, štít nepohltil vše, magie mu stiskla ruku a otřásla celým jeho tělem. Mezitím už koule vypouštěla další blesky. Grammator opět přestával stíhat vše odrážet a pohlcovat. Koule použila další magii, ohnivé blesky, které po dopadu explodovali. Díky nim se rathman párkrát opět proletěl vzduchem. Už toho měl dost, rozeběhl se k okraji obludného kruhu. Ale neviditelná síla ho se zábleskem odrazila zpět. Mezitím do něj vrazil další blesk. Grammator se už celkem rozzuřil, vyvolal ohromné síly, a nechal je prostoupit prostor, poté je poslal proti kouli. Koule byla mocná, to ano, ale všechnu nyní vyvolanou energii pohltit nedokázala. Grammator si už myslel že uspěl. Pak ale kolem koule zapulsoval rudý štít. Podíval se na Zeferiuse, ten vše s vážným výrazem pozoroval. Nekromancer zkusil ještě něco, vyčaroval kolem sebe kostěnnou stěnu, která mu měla dát čas. Do stěny vrazil první blesk, druhý, při třetím se rozpadla, protože Grammator se na ní nemohl soustředit. Ve chvíli kdy stěna povolila, byl už však připraven a teleportoval se ven z kruhu. Ovšem znovu, i v nehmotném stavu, vrazil do magické bariéry, zhmotnil se už v pádu. Dopadl na zem, jen aby zase chytil několik blesků. Věděl že slábne.
Napadla ho poslední věc, která by mohla fungovat. Zalomil rukama s hůlkou v ruce jako když námořník namotává lano. Z koule se spustil pomalý proud modré mlhy, tentokrát to ovšem byla nekromancerova práce. Koule poněkud pohasla, i magická bariéra se zviditelnila a slábla. Grammator z koule odsával energii, pocítil, že sílí. Stále do něj vrážely blesky, ale byly slabší, takže je mohl odklánět snadněji. Grammator se soustředil víc, proud energie z koule se zrychlil. Démon se začal znovu usmívat, i když si toho rathman nevšiml. Protože už se nekromancer nemohl soustředit na další kouzla ve své hlavě, vzhledem k tomu, že odsával energii, udržoval ji na uzdě a odkláněl zběsilé útoky koule, vyslovil teleportační zaklínadlo nahlas, z cílem dostat se ven z toho pokletého kruhu. No vysovil, spíš zařval. Opět ucítil bariéru, ale tentokrát pronikl, s táhlým zapraskáním a zábleskem se zhmotnil před Zeferiusem. Bariéra zapulsovala tam, kde jí teleportační kouzlo prostřelilo. Koule osvobozena od odsávání energie se rozzářila ale pak úplně zhasla, protože už neměla oběť k dalšímu mučení. Grammator jen ležel a těžce oddychoval. Nad sebou uslyšel učitelův hlas: „výborně, pro dnešek končíme.“ Nehledě na trénink si teď student hluboce oddychl, měl toho tak akorát dost.
O něco později vešel do bytu, tentokrát tam byla Neela dřív, byla zase potlučená a jedla u stolu. Chvíli si kamaráda prohlížela; popálená ruka, rána v rameni a na hlavě, a vůbec vypadal jako by se vykoupal v sopce.
„Nazdar.“ zabručel Grammator a zhroutil se do křesla.
„No nazdar.“ zasmála se Neela, a pak si ještě přisadila; „vypadáš příšerně…“
„díky…“ pak začal jíst.
„Poslyš, co jste to dneska vyváděli na úbočí hory? Chtěli jste jí shodit celou nebo co?“ Grammator si dal opravdu na čas, než odpověděl: „Zeferius chtěl vědět kolik mám páry.“ Z Neelina tónu poznal že ona ví o co šlo a taky že za jejím ledabylým, vyčítavím tónem se skrýval úžas z jeho schopností.
„Trochu sem se bála, aby se vám něco nestalo, když sem tam byla já, tak jsem kostku sotva nakřápla…“
„Tys tam byla taky?“
„Ano, všichni kdo vládnou magií tam jdou, aby ukázali jaké síle vládnou, občas tam chodí i učitelé, ale podle toho co sem slyšela tak nikdo jiný horu nezbořil…“ zasmála se.
„Ale ta hora tam přece pořád je.“ zaodporoval Grammator.
Neela drobně změnila téma, „jak vlastně probíhal trénink, co všechno jsi dělal?“
A Grammator jí to rád sdělil, Neela tiše poslouchala, dokud nezkončil.
„To je šílený, fakt šílený, v tom Kruhu Obrany bych bejt nechtěla… je to vážně démon, vždyť tě mučil!“
Ale její kamarád výrazně zavrtěl hlavou. „Nikdy předtím sem nedokázal vzdorovat tolika útokům, a nikdy předtím sem nečaroval tři kouzla zároveň, a to ještě ve víru boje.“
„Hmm, to máš jako ta moje můra“ začala vyprávět Neela, „dneska mi natáhla přes tréninkový prostor papír, přes který sem měla přejít, tiše a lehce, abych se neprotrhla. Ten papír byl deset metrů vysoko! Ani nevíš kolikrát jsem spadla.“
„Ano, trénink je tvrdý, ale jinak skvělý. Promiň, ale jdu si lehnout…“
„Dobrou noc“ odpověděla Neela, pak ještě poklidila, a šla spát taky.
Kapitola třetí
Ráno byli oba vzhůru. Grammator seděl v křesle a napravoval poslední šrámy z včerejší výuky. Neela mu s dovolením nahlédla do pokoje.
„Moc hezky sis to zařídil.“
Přikývl, pak někdo zaklepal, oba na sebe pohlédli. Grammator pokynul rukou a dveře se otevřely, stála tam Bellana. Chtěla Neele zdělit, že dnes výuka začne o něco dřív, pak zmizela.
„Odkdy klepe?“ optal se nekromance.
Jako odpověď Neela jen vyprskla smíchy.
Dnes se Zeferiusem trénovali složitější kouzla, vyvolávání duchů, nemrtvých, golemů, oživování, vzkříšení, kletby, manipulaci mysli. Démon mu názorně ukazoval jak kouzla vylepšit a posílit. Odpoledne Grammator zase ztrávil v Kruhu Obrany. I když už věděl, jak ven, když toho měl plné zuby, na démonův pokyn zůstával, aby co nejvíce trénoval.
A tak týdny plynuly. Grammatorova moc den ode dne rostla, stejně jako jeho schopnosti. Neela už konečně porazia Bellanu a dokázala jít tak tiše a lehce, že už téměř dosáhla éterické form. Její magie se taky zlepšovala.
Když od Grammatorova příjezdu uplynuly dva měsíce, rozhodli se s Neelou že si konečně dají souboj. Do arény přišli spolu. Za tu dobu se velmi sblížili, byli dokonale sehraní, jako nějaké dvouhlavé zvíře, jako bratr a sestra.
Když ale teď stáli proti sobě, ani jeden se na druhého nesmál. Grammator na ní hleděl chladně a kamenně. Neela na něj napjatě. U boje byl přítomný Zeferius i Bellana. Konečně zazněl signál.
Neela se vrhla do strany šílenou rychlostí, kličkovala k svému cíli s bojovou holí v rukou. Na koncích měla hůl čepele. Grammator zdvihl hůlku a kolem něj se zhmotnil vír z kostí. Neela se pokusila proniknout, ale dosáhla jen toho že ztratila zbraň. Natáhla ruku ke zbrani a ta jí do ní sama vletěla. Poté rathmanův štít zkolaboval a vydal se jako smršť projektilů proti vražedkyni. Neela uskočila a hodila na nekromancera ostrou čepel. Grammator jí snadno odrazil. Znovu zaútočil, Neelu zasáhla rudá koule magie, silně jí odhodila, že udělala ještě několik kotrmelců. Rychle se zvedla, přiložila zbraň k tělu a zmizela. V příští chvíli už byla u nekromancera, a udeřila zároveň nohou i zbraní. Právě teď se Grammatorovi vyplatily desítky hodin v Kruhu Obrany. Prudce zakročil proti kopu a zbraň znehybněl ve vzduchu. Pak Neelu odhodil a tasil meč.
Oba ovládali bojovou magii, takže když se zbraně sráželi, kolem tančily blesky, plameny a jiskry. Neela byla přecejen ale v boji se zbraní zkušenější, bylo vidět že má navrch, přesto se jí zatím nedařilo prorazit nekromancerův blok.
Zbraně se znova a znova srážely, pak Neela zaútočila s maximálním úsilím. Jednou nohou kopla kamaráda do kolena, druhou do boku, jednou rukou ho chtěla udeřit do obličeje, druhou se zbraní chtěla seknout. Nekromancer vykryl jen útoky pažemi, dostal hned dva kopance, ale to byla jen polovina Neelina plánu, díky své poloze nyní protivníka přehodila přes sebe, navíc sekla. Grammator se po hlavě poroučel k zemi a sykl, ostrá čepel mu rozřízla maso na stehně. Díky Neelině mrštnosti ztratil i meč. Neela sekla podruhé dokud byla nad nekromancerem a natrhla mu paži. Grammator zmizel. Objevil se kousek dál, a noha se mu na chvíli podlomila. Ovšem hůlku už držel pevně v ruce. Poslal na vražedkyni magické kopí proti jejímu boku jen tak tak, aby rána nebyla smrtelná. Neela založila ruce na hrudi, zprůhledněla, myslela že éterická forma jí před kostěným kopím uchrání, ale to bylo stejně magické jako fyzické. Naštěstí se zároveň pohnula, takže jí jen škráblo na boku, přesto podlahu arény zalila její krev.
Pak si Neela zamávala rukou před tělem a rozplynula se. Grammator zaklel, vyslal do okolí neviditelnou vlnu energie. Cítil že Neelu zasáhl, i když nevěděl kde, ale o to mu nešlo, chtěl jen získat čas. Hůlka se rozzářila rudým světlem, a jak s ní otáčel, dopadlo všude okolo, až ve světle konečně uviděl obrys těla. Zaměřil se přímo na něj a nasytil světlo mocí. Neviditelná schránka z Neely spadla, zrovna se nekromancera snažila oběhnout. Seslal další kouzlo, neviditelná síla jí zeshora doslova přibila k zemi. Nemohla se hnout. Ale on jí potřeboval vyřídit, aby nebyla ničeho schopná i když na ní nebude působit žádná magie. Kulhavým krokem k ní přišel, mávnutím ruky se postaral aby její zbraň odletěla a sebral jí i dýku u pasu. Poté jí zvedl za vlasy tak, že byli tváří v tvář, ona trochu prohlá pod ním. V okamžiku kdy se jí dotknul se mohla pohnout. Takže se po rathmanovi sápala. Ten zvedl druhou, volnou ruku s roztaženými prsty nad její obličej. Z ruky vyšlehl temný plamen a obeplul Neelinu hlavu, pak z ní začal vysávat energii. Neela ještě chvíli vzdorovala, ale pak její ruce opadly podél těla. Její vůle slábla, až se nakonec zhroutila. Grammator vyhrál.
Oba učitelé to poté probírali, zatímco se oba vzpamatovávali. Byli domluveni, že vítěz léčí druhého, takže Grammator položil ruce na jeji zraněný bok a na čelo, a vracel jí energii kterou si vzal. Potom spravil i sebe.
Když skončili s nápravou škod, nastoupili před učitele.
„Inu, bylo to pěkné.“ poznamenal Zeferius, Bellana přikývla.
O něco později došli do chrámu, oba překvapilo že tam viděli Vizjereie, Grammator se v duchu optal Zeferiuse, kdo že to je.
„To je Zanzamar, je zde v Tragmaru už dlouho, ale většinu času tráví kdesi venku.“ Grammator to pak v duchu přeposlal Neele.
Náhle se celá místnost otřásla. Především váhy, z chrliče nad miskou pekla vytekla trocha rudé mlhy a váhy se přiklonily o dost hlouběji na stranu pekla. Vypukl poplach, narušení rovnováhy. Neela odběhla za Bellanou, Grammator šel se svým učitelem nahoru. Rathmani vyrazili do terénu, mnoho rathmanů.
Když byli s démonem sami, optal se mladý nekromancer: „Co myslíš, že se děje?“
„To co ti teď řeknu, řeknu jen tobě. Pravděpodobně se stalo, čeho jsme se obávali. Ty jsi velmi mocný, jsi zbraň, jsi zbraň rovnováhy, zbraň světla. Velmi mocná zbraň. V zájmu rovnováhy se musí stát něco, co naruší rovnováhu, a co jen ty budeš schopen odčinit. Nebo to je naopak, narodil ses, protože se stane něco, co můžeš odčinit jen ty! Nevím jestli je to toto, ale je to brutální narušení rovnováhy. Už nějakou dobu se nám ztrácejí nekromanceři. Vypadá to jako by je někdo snad lovil.“
„Někdo nás loví?“ Grammator byl šokován.
„Vypadá to tak, každopádně, musím tě připravit.“
Autor: Grammator