Přehled kapitol:
- Velký konflikt
- Hříšná válka
- Temné vyhnanství
- Spoutání trojice
- Země Khandurasu
- Probuzení
- Soumrak nad Tristramem
- Pád černého krále
- Diablo a jeho vláda
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Velký konflikt
Již od počátku byly síly Světla a Temnoty zaneprázdněny nekonečnou válkou – Velkým konfliktem. V této válce nakonec povstal vítěz z apokalyptického popela a poté vládl všem stvořením. A toho se Andělé a Vysoká nebesa snažily dosáhnout přísnou vojenskou kázní. Sarafinští válečníci ničili nepřátele Světla meči napuštěnými moralizujícím hněvem a spravedlností. Zatímco démoničtí obyvatelé Horoucího pekla rozdmýchávali chaos, andělé věřili pouze naprosté kázni, která mohla jako jediná řádně obnovit pořádek.
Krvelačné bitvy v průběhu Velkého konfliktu často porušovaly strukturu skutečnosti samé a křižovaly čas i prostor. Od křišťálové klenby samého srdce Vysokých nebes až po tajemnou Pekelnou výheň podsvětí. Zástupy válečníků obou stran proudily tam, kam je jejich nadčasové boje zavedly. Proslulé činy hrdinů z obou království si navíc vysloužily úctu a respekt na obou stranách.
Největší z těchto hrdinů byli Izual, nejvyšší Archanděl Tyrael a nositel plamenného meče Azurewrath. Ten jednou velel téměř úspěšnému a nelítostnému tažení na Pekelnou výheň proti temným démonickým stínům. Byl velmi blízko vítězství, ale jeho úsilí bylo zmařeno dvěma pekelnými vládci a jejich zbraněmi. Tento úmysl zkrátka nebyl Vysokým nebesům předurčen k naplnění.
Izual sice vyhrál nad Legiemi chaosu, avšak zmizel v Temnotách. Jeho osud poukázal na skutečnost, že Andělé a Démoni mohli nebojácně vstoupit do jakékoliv nepřátelské sféry – i tak daleké, v níž už žijí jejich nenávidění nepřátelé.
Ačkoliv Velký konflikt probíhal pomalu déle než věčnost, žádná z obou stran si nemohla zajistit stabilní převahu nad tou druhou. A tak obě strany hledali jinou cestu k vítězství. S příchodem člověka ale postihla Velký Konflikt zásadní přestávka. Obě armády přestaly v bezduchém putování a čekali, na čí stranu se člověk přikloní.
Smrtelníci měli jedinečnou možnost výběru mezi Temnotou a Světlem, což mohlo být rozhodujícím faktorem ve výsledku Velkého konfliktu. Proto sestupovali zástupci obou znepřátelených království do království smrtelných, aby bojovali o přízeň člověka…
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Hříšná válka
Zásah Velkého konfliktu do království smrtelných začal být znám pod pojmem Hříšná Válka. Démoni a andělé, kteří se mezi lidmi skrývali i odhalovali, se tajně pokoušeli zaplést smrtelníky do svých vlastních sporů. Temné síly však ale zjistili, že smrtelníci více reagují na brutální násilí, než na jiné druhy menšího nátlaku. A tak si Temnota začala terorem podřizovat smrtelníky, zatímco andělé proti démonům bojovali lidskostí, často až příliš přísnými metodami a náročnými tresty, které byly úspěšné pouze v odcizování se těm, kteří jen vyhledávali ochranu.
Bitvy nebyly během Hříšné války vzácností. Probíhaly poměrně často, avšak málokdy byly zpřístupněny očím zasvěcených smrtelníků. Jen několik osvícených duší si bylo vědomo přítomnosti nadpřirozených bytostí, jenž se procházeli mezi změtí pozemských bytostí. Jen velmi silní smrtelníci mohli přijmout výzvu Hříšné války a přidat se k jedné z válčících stran. Proslulé činny těchto smrtelných válečníků, kteří sloužili za úplatu, si vyžádaly úctu i nenávist znepřátelených světů. Před těmito hrdiny dokonce poklekali i někteří níže postavení démoni.
Lidé, kteří zradili všechny ostatní smrtelníky, spolu s démony učinili mnoho hrubých, násilných a velmi často až brutálních razií proti království smrtelných. Někteří lidé se ale od démonů naučili jejich hluboké nenávisti a poté jí použili i proti obyvatelům samotného Pekla. Tak ale neučinil smrtelník Horazon Vyvolávač. Ten nejprve svolal démony a po tom, co dorazili, je pozabíjel. Horazon a jeho bratr Bartuc byli členové Východního klanu mágů známého pod označením Vizjerei. Tento tajuplný klan studoval praktiky démonů a vytvářel seznamy jejich obyčejů, což poté využívaly další generace lidí. Pln těchto vědomostí byl Horazon schopný převzít práci Vizjerei a využít toho pro své šílené záměry. Obyvatelé Pekla se pokusili tomuto neohroženému smrtelníku pomstít, ale Horazon vyvázl, jelikož ve své tajné svatyni se stavěl ke straně Světla.
Bartuc, bratr Horazona, byl ale nakonec zlákán na stranu Temnot. Podlehl neobyčejné síle a dlouhověkosti. Za Hříšné války bojoval na straně Pekla proti prokletým Vizerei a nakonec i proti svému vlastnímu bratru. Ačkoliv byl Bartuc proslulý mezi válečníky mnoha sfér, jeho převaha v bitvě byla draze vykoupena. Nenasytný chtíč po krvi smrtelníků pronikal každou jeho myšlenkou a každým jeho činem. Bartuc si brzy zamiloval koupel v krvi svých obětí natolik, až sám vykrvácel a od té chvíle se stal známý jako Vojevůdce krve (Warlord of Blood).
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Temné vyhnanství
„Sedm je číslo sil Pekelných a Sedm je i číslo Velkých ďáblů.“
- Duriel, Pán bolesti
- Andariel, Paní chtíče
- Belial, Pán lží
- Azmodan, Pán hříchu
Toto jsou skutečná jména Nižších z Velkých ďáblů. Každý z nich vládl určitou dobu v Horoucím pekle nad jejich pekelnými bratry. I když Menší čtyřka nepřetržitě bojovala o kontrolu nad vlastní částí Pekla, absolutní vládu nad celým Peklem držela Velká trojice. Nižší čtyřka používala navíc temné ďábelské intriky síly a tím se stala legendou Temného vyhnanství.
- Mephisto, Pán Nenávisti
- Baal, Pán Zkázy
- Diablo, Pán Teroru
Toto jsou Hlavní ďáblové Pekla, kteří vládli silou nejtemnější – byla to nejvyšší Trojice ďáblů.Tři bratři vládli nad Nižší čtyřkou krutou silou a zlomyslnou prohnaností, protože byly nejstarší a nejsilnější ze všech ďáblů. Tito Tři bratři byli odpovědní za nesčetná vítězství nad silami Světla. I když nikdy neudrželi stabilní nadvládu nad Vysokými nebesy, tato Trojice byla oprávněně u nepřátel velmi obávaná.
S příchodem člověka a následným přerušením Velkého konfliktu přenesli Tři bratři svou pozornost na zvrácené duše smrtelníků. Trojice pochopila, že klíčem k vítězství nad Nebesy je člověk. A tak změnila svůj postoj prosazovaný na začátku Velkého konfliktu. To byla příčina, proč mnozí z Nižších ďáblů nevyslechli mocnou Trojici, z čehož pak vznikly mezi Hlavními ďábly, Nižšími ďábly a jejich přisluhovači, velké trhliny.
Arogantně začali Nižší ďáblové věřit, že Trojice se bojí dále válčit s Nebesy. Azmodan a Belial znechuceni ukončením války ucítili svou šanci svrhnout Hlavní ďábly a převzít vládu nad celým Peklem. Tato dvě zla se dohodla se svými méně důležitými bratry na smlouvě, která jim zaručila, že podlý mor lidskosti nebude zabraňovat poslednímu vítězství synů Pekel. Azmodan a Belial pozvedli zkrvavenou korunu Velkého konfliktu a uspořádali povstání proti Velké trojici. A k nim se připojilo téměř celé Peklo…
Bratři bojovali se všemi démony z podsvětí, a tak jejich zásluhou byla vyhlazena téměř jedna třetina zrádných pekelných Legií temnoty. Nicméně nakonec byly přemoženi válečným Rohem smrti vedeným zrádným Azmodanem a Belialem. Hlavní ďáblové byli oslabeni a znaveni, a tak jejich duchovní formy byly vyhoštěny do království smrtelných. Azmodan doufal, že tam zůstanou uvězněni navěky. Azmodan také věřil, že s vyhnanou Trojicí nastolí uvolnění lidskosti a že Andělé budou přinuceni změnit svoji moralizující taktiku – a tím pádem nechají opuštěnou a nechráněnou Nebeskou bránu. Zbytek přívrženců Hlavní trojice utekl do království smrtelníků, aby byly již mimo dosah svých ztracených pánů.
Jak boje na bojištích Pekla utichaly, začali Azmodan a Belial bojovat o získání vlády nad Peklem během nepřítomnosti Tří bratrů. Celé Peklo se rozdělilo na frakce Beliala a Azmodana, zatímco síly Vysokých nebes neustále dorážely až téměř na samé Brány pekla. Smlouva mezi nimi uzavřená již pozbyla platnosti a oni sami proti sobě poslali zbylé Legie temnot přidružené ke každému z pánů. Takto se Peklo dostalo do krvavé války trvající dodnes.
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Spoutání trojice
Nakonec se spolčil tajemný Řád smrtelných mágů s Archandělem Tyraelem a tito čarodějové uspořádali hon na Hlavní trojici a skoncovali s jejich zlomyslným a zuřivým řáděním. Řád byl znám pod oznažením Horadrim a byl charakteristický svými tajemnými a kouzelnickými praktikami. Horadrim chytil dva z bratrů pomocí silných artefaktů, nazývanými Kameny duše. Mephisto a Baal byli chyceni do pasti vírem, nastraženým právě Kameny duší. Pak byli pohřbeni pod dunami zpustlé pouště na východě. Síly nenávisti a zlomyslnosti se na východě pomalu zmenšovaly. Ještě však po mnohá desetiletí pronásledoval Horadrim toho nejkrutějšího třetího bratra, Diabla. Věděl, že nebude-li Pán hrůzy zkrocen, nemůže nikdy v království lidí nastoupit trvalý mír.
Horadrim pronásledoval Diabla na pouti hrůzy a anarchie v západních zemích. Po velké bitvě, draze zaplacené životy mnoha duší, byl Pán hrůzy zajat a uvězněn v posledním Kamenu duše. Tito mniši přenesli tento prokletý kámen do země Khandurasu, kde jej v Tristramu v klášteře, domu světské pozůstalosti mučedníků jejich řádu, pohřbili.
Sláva Khandurasu upadala a členů Horadrimu ubývalo. A kdysi tak silný řád, jenž přestal hledat stále nové vědomosti, se rozplynul v neznámu. Nakonec i kdysi obrovský klášter, tímto řádem vybudovaný, klesl v ruinách času. I přesto, že se vesnice okolo starého kláštera rozvíjely a rostly, nikdo neznal tajemství chodby ukryté pod chladnou zemí. Nikdo ani netušil o planoucím rudém drahokamu, který pulzuje v samotném srdci labyrintu.
Tam Pán Hrůzy spí a očekává čas svého znovuzrození. Vězte, že bude hledat tělo mladé a nadané, aby ho ovládl – takové, které je nevinné a jednoduše ovladatelné. Poté povstane, aby osvobodil své bratry a znovu rozvířil plameny Hříšné války, která opět pozná zuřivost Tří.
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Země Khandurasu
Roky po smrti posledního z Horadrimů se na Západě vyvinula silná, vzkvétající společnost. Jak šel čas, usídlilo se v zemích okolo Khandurasu mnoho přistěhovalců z Východu a brzy zde založili malá, samostatná království. Některá z těchto království se s Khandurasem často přela o vlastnictví pozemků a obchodních stezek. Tyto neshody zčásti narušily na Západě trvající mír, a tak se mocné království Severního Westmarche, se kterým Khanduras často jednal o obchodních záležitostech, ukázalo být silným spojencem proti těmto novým státům.
V této době se naskrz celým Westmarchem a přilehlými knížectvími na severu začalo šířit nové, průbojné náboženství Světla známé jako Zakarum. Bylo založeno na Dálném Východě a vzývalo své následovníky ke vstupu do služeb Světla a oproštění se od temnoty, která se skrývá v jejich duších. Lid Westmarche převzal zakarumské učení za své svaté poslání ve světě. Westmarch se začal obracet na své sousedy s očekáváním, že taktéž přijmou tento „Nový začátek“.Napětí mezi královstvími Khandurasu a Westmarche stále vzrůstalo, jak se zakarumští kněží snažili kdekoli prosazovat svá cizí dogmata, ať už byli vítáni či ne.
Tehdy přišel ze severu do zemí Khandurasu vznešený a mocný pán Leoric a ve jménu Zakarumu se prohlásil králem. Leoric byl hluboce věřící muž a vzal s sebou mnoho rytířů a kněží, kteří tvořili jeho Řád Světla. Leoric a jeho věrný rádce, arcibiskup Lazarus, se vydali do Tristramu. Za sídlo své moci si Leoric zvolil starobylý, zchátralý klášter na kraji města a obnovil ho, aby se mohl měřit se svou bývalou slávou. Přestože svobodný lid Khandurasu nebyl náhlou nadvládou cizího krále nijak potěšen, vládl Leoric pevně a spravedlivě. Časem jeho respekt u obyvatel Khandurasu vzrostl, neboť cítili, že se je moudrý Leoric snaží pouze vést a chránit před útlakem temných sil.
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Probuzení
Nedlouho poté, co Leoric převzal moc nad Khandurasem, se v temných hlubinách pod klášterem probudila starodávná síla. Diablo cítil, že má svobodu na dosah, a tak vstoupil do arcibiskupových nočních můr a vylákal ho do temného podzemního labyrintu. Lazarus ve strachu pobíhal zapomenutými síněmi a chodbami, až nakonec přišel do komnaty s planoucím Kamenem duší. Již bez vlády nad vlastním tělem či myslí pozvedl Kámen nad hlavu a pronesl slova v říši smrtelníků dávno zapomenutá. Se zcela zlomenou vůlí pak Kámen roztříštil o zem. Diablo opět stanul ve světě lidí. Přestože se osvobodil z vězení v Kameni duší, byl Pán Strachu ze svého dlouhého spánku značně oslaben a potřeboval nějaké pouto k tomuto světu. Jakmile najde vhodné smrtelné tělo, bude moci začít získávat zpět své ztracené síly. Velký démon zvážil duše smrtelníků přebývajících nahoře ve městě a rozhodl se vzít si tu nejsilnější – duši krále Leorica.
Po mnoho měsíců Leoric skrytě bojoval s přítomností temnoty, která zakalovala jeho myšlenky a emoce. Cítíc, že ho posedlo nějaké neznámé zlo, schoval král své temné tajemství před svými kněžími v domnění, že jeho vlastní zbožnost a smysl pro spravedlnost budou nějak stačit na vymýcení zkaženosti, jež v něm narůstala – jak šeredně se spletl. Diablo doslova rozerval jádro Leoricovy bytosti, spalujíc při tom všechny přednosti a ctnosti jeho duše. Také Lazarus upadl pod nadvládu Démona, a proto se za všech okolností zdržoval v králově blízkosti. Lazarus pracoval na utajení plánů svého nového Pána před Řádem Světla, doufajíc, že démonova síla, dobře utajená před zraky služebníků Zakarumu, rychle poroste.
Jak zakarumští kněží, tak i prostí občané si všimli znepokojivé změny, která se s jejich pánem v poslední době stala. Jeho kdysi hrdé a drsné vzezření se postupně měnilo a deformovalo. Král Leoric se stále více stával nepříčetným a nařizoval okamžité popravy všech, kdož se opovážili zpochybňovat jeho metody či autoritu. Leoric začal vysílat své rytíře do ostatních vesnic, aby donutili jejich obyvatele k poslušnosti. A tak khanduraský lid, který se kdysi naučil svého krále ctít, začal proměněnému vládci říkat Černý král.
Dohnán Pánem strachu až na pokraj šílenství se Leoric pomalu odcizil svým nejbližším přátelům a rádcům. Lachdanan, kapitán Rytířů Řádu Světla a ctěný zakarumský mistr, se snažil rozpoznat příčinu zhoršujícího se stavu svého krále. Od té doby na něj na každém kroku číhal arcibiskup Lazarus a vytýkal mu pochybování o králových činech. Jak napětí mezi těmi dvěma rostlo, obvinil Lazarus Lachdanana z úkladů proti království. Pro kněží a rytíře Leoricova dvora byla představa Lachdanana dopouštějícího se velezrady směšná, a brzy se začali i oni ptát po příčinách jednání jejich kdysi milovaného krále.
S každým uplynulým dnem Leoricovo šílenství viditelně rostlo. Lazarus viděl, že dvorští rádci nemají daleko ke zradě, a proto zoufale hledal východisko z vymykající se situace. Arcibiskup mistrně vsugeroval poblouzněnému králi, že království Westmarch proti němu spřádá plány a tajně zamýšlí sesadit ho z trůnu a poté připojit Khanduras k vlastním zemím. Leorica popadla zuřivost a povolal k sobě všechny své rádce. Zmanipulován arcibiskupem vyhlásil král válečný stav mezi královstvími Khanduras a Westmarch.
Leoric ignoroval výstrahy a upomínky svých rádců a královská armáda Khandurasu byla odvelena na sever, aby se tam účastnila války, kterou považovala za nesmyslnou. Lachdanan byl Lazarem jmenován, aby vedl armády Khandurasu do Westmarche. Přestože se Lachdanan přel o nezbytnosti nadcházejícího konfliktu, byl vázán poslušností k plnění vůle svého krále. Taktéž mnoho vysokých kněží a úředníků bylo přinuceno cestovat na sever jako emisaři s naléhavým diplomatickým poselstvím. Lazarův zoufalý tah byl úspěšný – poslal tak královy „nejproblémovější“ rádce na jistou smrt…
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Soumrak nad Tristramem
Nepřítomnost modlících se kněží a všetečných rádců umožnila Diablovi převzít plnou kontrolu nad královou zmrzačenou duší. Jak se Pán strachu pokoušel zesílit svoje pouto s pomateným vládcem, zjistil, že s ním Leoricův skomírající duch stále bojuje. Přestože kontrola, kterou Diablo nad Leoricem měl, byla strašlivá, démon věděl, že ve svém zesláblém stavu nebude moci jeho duši zcela posednout, dokud nezmizí poslední stopy jeho vůle. Proto Diablo hledal čerstvého a nevinného hostitele, pomocí něhož by začal rozsévat Strach.
Ačkoli se démon vlády nad Leoricem vzdal, zůstala králova duše poškozená a mysl pomatená. Diablo začal prohledávat Khanduras, aby našel novou oběť, která by jednala podle jeho záměrů. A jednu přesně takovou měl na dosah ruky. Lazarus na rozkaz svého temného pána unesl Albrechta, Leoricova jediného syna, a odvlekl vystrašeného mladíka dolů do temnot labyrintu. Diablo zaplavil chlapcovu mysl esencí čistého Strachu a tak se mladého Albrechta snadno zmocnil.
Duši dítěte sžírala bolest a oheň. Jeho hlavu naplnil odporný smích a zamlžil mu myšlenky. Strachem paralyzovaný Albrecht cítil Diablovu přítomnost ve své mysli a zdálo se mu, že ho stahuje dolů, hlouběji a hlouběji do temnoty a zatracení. Diablo shlížel na své okolí skrz oči mladého prince. Démona stále mučil obrovský hlad po jeho nezdařeném boji o kontrolu nad Leoricem, ale chlapcovi noční můry mu poskytovaly bohatý zdroj energie. Diablo sáhl hluboko do Albrechtova podvědomí, vyhnal klukovy nejhorší noční můry z jejich úkrytů a vdechl jim život.
Albrecht jako ve snách pozoroval, jak se všude okolo něj objevují bizarní pokroucené tvary. Strašlivé, svíjející se podoby strachu tančili kolem něj a skřehotaly odporné písně. Všechny zrůdy, které si kdy představil nebo si o nich myslel, že je někdy spatřil, se zhmotnily a byly oživeny. Obrovská těla sestávající z živé skály vyrážela ze stěn a skláněla se před svým temným pánem. Ze starobylých krypt povstaly staré, prohnilé mrtvoly Horadrimů a odpotácely se do nedalekých chodeb zalitých rudou září. Disharmonie šílenství a nočních můr zasadila Albrechtově otřesené duši poslední ránu a krvežízniví ghůlové a démoni jeho mysli se jako šílení rozletěli do prodlužujících se průchodů jeho probouzejících se nočních můr.
Prastaré katakomby Horadrimů se staly spletitým labyrintem plným syrového, soustředěného Strachu. Posíleny Diablovou přítomností dostaly bytosti vzniklé z klukových vlastních představ hmotnou formu. Strach narůstající uvnitř Albrechta byl tak silný, že se hranice světa smrtelníků začaly trhat a bortit. Horoucí pekla začala prosakovat do světa lidí a zakořenila uvnitř labyrintu. Bytosti a události vytěsněné mimo prostor a čas, dlouho ztracené v dějinách lidstva, byly s křikem vytlačeny do nové, stále se rozšiřující sféry.
Albrechtovo tělo, zcela posedlé Diablem, se počalo měnit a znetvořovat. Malý hoch vyrostl a oči mu žhnuly, zatímco jeho masem prorůstaly podlouhlé ostny. Jak Diablo přetvářel Albrechtovo tělo k obrazu svému, vyrazily z dětské lebky velké, zahnuté rohy. Hluboko v zákoutích labyrintu měla rostoucí síla omezený prostor. Až nastane správný čas, Diablo se opět odváží vstoupit do světa smrtelníků a osvobodí své uvězněné bratry Mephista a Baala. Prvotní zla se zase sjednotí a dohromady si znovu dobudou své právoplatné místo v Pekle.
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Pád černého krále
Válka proti oddaným armádám Westmarche skončila hrozivým masakrem. S khanduraskou armádou rozsekanou na kusy početní a poziční převahou Westmarche svolal Lachdanan všechny, jež nebyli zajati nebo zabiti, a vydal rozkaz stáhnout se zpět do bezpečí Khandurasu. Po svém návratu našli město Tristram vzhůru nohama.
Král Leoric, utápějící se v záchvatech šílenství, se dozvěděl o ztrátě svého syna a nepříčetně se rozzuřil. Po důkladném prohledání vesnice vojáky, kteří s ním u kláštera zůstaly, Leoric rozhodl, že zdejší obyvatelé jeho syna unesli a někde schovali. Přestože lidé popřeli, že by o Albrechtově umístění cokoli věděli, trval Leoric na tom, že proti němu zosnovali spiknutí a že za svou zradu draze zaplatí.
Po tajemném zmizení arcibiskupa Lazara nezbyl ve městě nikdo, kdo by na krále dohlédl. Pohlcen žalem a šílenstvím nechal Leoric mnoho obyvatel popravit za velezradu.
Jak se Lachdanan a ostatní přeživší vraceli, aby se s králem setkali, poslal proti nim Leoric pár jeho zbývajících stráží. ve víře, že se Lachdanan nějak podílel na spiknutí, Leoric nařídil, že on i jeho společníci musí zemřít. Lachdanan konečně poznal, že pro Leorica již není záchrany, a nařídil svým mužům, aby se bránili. Následující bitva je zavedla do síní samotného kláštera, čímž bylo znesvěcení tohoto horadrimského svatostánku zcela dokonáno. Hořkosladkého vítězství dosáhl Lachdanan poté, co byli jeho muži donuceni králem zmanipulované ochránce zabít. zahnali nenávistí sžíraného krále do jeho vlastního útočiště a žádali ho o vysvětlení zvěrstev, která spáchal. Leoric na ně pouze plivl a spílal jim do zrádců proti koruně a Světlu.
Lachdanan pomalu vykročil směrem ke králi a zkormouceně tasil meč. Pln žalu a hněvu odhodil svou čest stranou a prohnal svou čepel Leoricovým seschlým, zčernalým srdcem. Z hrdla kdysi vznešeného krále vyšel nelidský skřek, a jak ho jeho šílenství kompletně pohltilo, seslal kletbu na všechny, jež ho tak zradili. Povolávajíc síly Temnoty, proti kterým celý svůj život bojoval, odsoudil Leoric Lachdanana a ostatní k věčnému zatracení. V tom posledním, prchavém momentu uvnitř srdce kláštera, se vše, co kdysi činilo Khanduras úctyhodným a ctnostným, obrátilo v prach.
— — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — — —
Diablo a jeho vláda
Černý král ležel mrtev, zabit rukama svých vlastních kněží a rytířů. Mladý princ Albrecht byl stále nezvěstný a hrdí obránci Khandurasu už neexistovali. Obyvatelé Tristramu se rozhlíželi po svém mrtvém městě a byli značně zděšeni. Utápějící se ve směsi úlevy s pocitem lítosti brzy zjistili, že jejich problémy teprve začaly. V potemnělých oknech kláštera se objevovala tajuplná, děsivá světla. Byly spatřeny znetvořené, do kůží oděné kreatury, jak se vydávají stále dál od stínů kostela. Bylo zřejmé, že něco zcela zvráceného zamořilo kdysi svaté území…
Cestovatelé putující po stezkách v okolí Tristramu byli obtěžováni zahalenými jezdci, potulujícími se po opuštěném venkově. Mnoho vesničanů Tristram opustilo a vydali se do jiných měst nebo království, protože se obávali nejmenovaného zla, které jakoby číhalo ve stínech všude kolem nich. Těch pár, co se rozhodlo zůstat, se zřídkakdy odvažovalo v noci ven a nikdy nohou nevkročili na půdu prokletého kláštera. V místní hospodě se šeptali zvěsti, že chudí, nevinní lidé jsou v noci unášeni hrůznými, zlomyslnými příšerami. Bez krále, bez zákonů a bez armády, která by je chránila, se mnoho obyvatel začalo obávat útoku od „věcí“, které nyní dlely poblíž jejich města.
Arcibiskup Lazarus se potrhaný a rozcuchaný vrátil a ujišťoval občany, že byl také napaden zlem z kláštera. Lazarus využil jejich zoufalé touhy po odplatě a vybičoval obyvatele města do zuřivého davu. Připomínajíc jim, že je princ Albrecht stále pohřešovaný, přesvědčil mnoho mužů, aby ho následovali do hlubin kláštera a hledali ztraceného chlapce. Vzali pochodně a noční vzduch brzy zazářil blikavým světlem naděje. Vyzbrojili se lopatami, krumpáči a kosami a takto připraveni směle následovali proradného arcibiskupa přímo do chřtánu samotného Pekla…
Pár těch, kteří unikli strašlivému osudu, jenž je čekal, vylíčili ostatním vše, co si ze svého zlého zážitku pamatovali. Jejich rány byly těžké, a dokonce ani umění místního léčitele nedokázalo některé z nich zachránit. Jak se historky o démonech a ďáblech šířily, začal srdce obyvatel sžírat dusivý strach. Strach, který nikdo z nich ještě nepoznal.
Hluboko pod základy kláštera se Diablo napájel strachem smrtelníků nad ním. Pomalu se snášel do přívětivých stínů a začal obnovovat své ztracené síly.
Vyčkával v příkrovu temnoty a sám pro sebe se usmíval, neboť věděl, že čas jeho konečného vítězství se rychle blíží…