Kapitola čtvrtá
Grammator se Neele svěřil, slíbila mu že ho nenechá jít samotného, a on byl rád. Ona byla z těch, o které se člověk nejen nemusí bát, ale může se o ně i opřít.
Váhy v chrámu nyní byly pod bedlivým dozorem, každý den padlo několik kapek na misku pekla. Jeho moc stále rostla.
Zeferius dodržel slib, a Grammatora připravoval na jeho úkol, nikdo jiný o jejich plánech neměl ponětí. Mezitím se snažili přijít na to, kdo za tím stojí.
A mladý nekromancer se pilně učil, zabrousili do tajů pekelné magie, démon ho učil strašlivá kouzla, ale naučil ho i skvělé štítové kouzlo. Učil ho i jak využít moc protivníka. Učil ho jak se vzpamatovat, jak přežít.
Do konce tréninku zbýval týden. Grammator s démonem stáli na plošině a Zeferius mu vysvětloval kletbu smrti, kouzlo pána hrůzy, nejtemnější magii.
„Toto kouzlo čerpá podstatu ze samotného cíle, pokud bys proti němu například vyčaroval štít, načerpá z něj energii a stane se silnějším, pokud se bránit nebudeš, kouzlo tě sežere. Obrana proti němu existuje, je však stejně temná jako kouzlo samo, ovládají ji někteří démoni a i ty tato kletba oslabí. Můžeš mu dát jakoukoli formu, můžeš použít v jakémkoli rozsahu, toto kouzlo roste samo, proto neexistuje nic, co by nedokázalo zničit, ze všeho co zničí jen čerpá další sílu, dokud ho neukončíš. Jeho úskalí je právě jeho podstata, je to skutečně nejtemnější magie, narušuje podstatu samotného světa, čerpá z něj sílu a pak jí uvolní, to způsobuje velké problémy. Navíc místo, kde ho použiješ bude navždy poznamenáno temnotou a pokud ho pekelné síly vyhledají, může jim sloužit jako hnízdo zla. Dovol abych to kouzlo předvedl.“
Grammator se polekal. Po tom co právě Zeferius řekl nečekal, že tu hrůzu předvede. Ale Zeferius nebyl lehkomyslný, vyčaroval hromadu ochranných kouzel, které měly ztlumit dopad kouzla.
„Démon ví, jak si s následky kouzla poradit, to tě ovšem naučit nemohu, máme to v krvi.“Zeferius rozpřáhl ruce a začal volat slova v prastarém jazyce pekla. Grammator nerozuměl obsahu slov, ale cítil jejich nejtemnější podstatu, jako by pocházela z místa hodně hodně hluboko, hlouběji než je peklo, až od kořenů zloby. Slova to byla strašliá, už jen ona měla zničující účinek, Grammator měl ovšem k pekelné magii blíže než jakýkoli jiný smrtelník, blíže než podlí vizjereiové, kteří se spřáhly s démony, proto na něj neměla devastační účinek, přesto ho naplnil smrtelný chlad.
Kolem démona zazářilo rudé světlo v ostrém kontrastu s okolím, které se ztrácelo v odstínech šedi, nikde nebyl ani maličký kousíček jakékoli barvy. Zeferuis pronesl poslední slovo, s jeho hrudi vyletěl malý rudý proud a vydal se proti kameni. začal ho stravovat, kámen se rozpadal a mizel, jako když hodí led do rozžhaveného železa. Proud se točil, rostl a stravoval stále větší část kamene. Když už odsál tolik kamene, kolik by stačilo na naplnění démonova kotle, Zeferius mávl tlapou a kouzlo zrušil. Do okolí se opět vrátila barva, poté sesílal další kouzla v prastarém jazyce, aby zničil následky kletby.
Trénovali různá složitá pekelná kouzla celé odpoledne. Zeferius nekromancerovi zrovna vysvětloval, jak v mžiku použít vlastní magický štít jako zbraň, když se Grammator zarazil.
„Vetřelec.“ polohlasem pronesl rathman.
„Cože?“
„Vetřelec, umístil sem do dvěří pokoje detekční kouzlo, někdo je v našem bytě, myslím že… Někdo mocný.“ dodal když nevěděl co říct.
Grammator se rozeběhl směrem ke schodišti do paláce, Démon ho následoval. Oba si cestu občas zkrátili, když se přes složitý úsek nebo zaplěné místo teleportovali. Během minuty byly před dvěřmi bytu. Grammator připravil hůlku, Zeferius zaplál. Nekromancer mávl a dveře se rozletěly. Z místnosti před nimi vyšlehl ohromný záblesk bílého světla, které Grammatora málem povalilo. Když pohlédl dovnitř, nikdo tam nebyl.
„Odteleportoval se, musel o nás vědět“ dodal zbytečně démon.
Grammator přikývl.
„Nevadí, dneska stejně už končíme. Pokus se zjistit kdo to byl. Tohle v Tragmaru skutečně není zvykem, jediný kdo narušuje cizí soukromí je občas učitel, když chce studenta překvapit.“
Grammator seděl v křesle a čekal na Neelu. Venku už byla tma, když Neela vešla dveřmi, od určité doby se stejně jako nekromancer nevracela s tréninků zcela zničená. Když vešla smála se, ale když uviděla kamarádův výraz, úsměv rychle zmizel.
„Stalo se něco?“ optala se opatrně.
„Měli jsme tu nezvaného hosta.“
„Cože? Koho?“
„Zanzamar, ovšemže on. Jak může někdo věřit vizjereii.“ Neela byla až překvapená Grammatorovým náhlým projevem emocí, to u něj nebylo vůbec zvykem. Pronesl celou větu se silným podtónem čiré nenávisti.
„Jak?“
„To vím?“ dokončil za ní nekromancer, „nechal sem ve dveřích detekční kouzlo, aby mi povědělo o každém kdo dveřmi projde, chtělo to dost práce, ale nakonec sem zjistil přesně kdo to byl. Vizjerei, mocný vizjerei, mistr převleků, přetvářky, používá zvláštní magii pro krytí svých myšlenek i citů, tak si zřejmě udržuje náskok před nekromancery, aby neodhalili jeho podlost. Naštěstí pro nás se ale nyní prozradil.“
Neela na něj mlčky hleděla zcela šokovaně.
„Něco bych od tebe potřeboval. Chci abys mě naučila jak získat neviditelnost. Neelin výraz byl nyní stejně šokovaný, avšak daleko méně tichý. „Blázne! Víš jak dlouho mi trvalo než sem dosáhla stavu neviditelnosti? Byly to roky! Roky dřiny, roky tréninku!“
Grammator vstal a pohlédl jí přímo do očí. „Nepodceňuj mě, prosím vyhov mi.“
Neela přikývla a začala mu vysvětlovat aspekty kouzla, které z něj mělo učinit méně než stín, méně než vzduch.
Uplynul týden a Grammator očekával démona na svém posledním tréninku. Dveře v patře se otevřely a démon přicházel po schodech.
„Zdravím tě mladíku, dnes bych ti rád dal něco, co tvé šance na úspěch v náročném úkolu znásobí. Ber to jako můj dar na rozloučenou, lepšího studenta než tebe sem nikdy neměl, a nikdy už mít nebudu. Jsi naprosto výjmečný, proto také dostaneš něco naprosto výjmečného.“
Grammator démonovi řekl už předtím vše co se z detekčního kouzla dozvěděl. Démon z toho měl radost, mohl nekromancera připravit důkladněji, když už alespoň přibližně věděli proti čemu bude stát. Ani jeden z nich nepochyboval, že narušení rovnováhy, mizení rathmanů a Zanzamar spolu souvisí.
Démon napřáhl tlapu nad kotlem dlaní dolů, pod ním vzplál oheň. V kotli začala brzy vařit zvláštní tekutina. Byla to jakoby tekutá magie, jako kouzlo rozpuštěné ve vodě. Démon obcházel police, bral z nich nejrůznější přísady a házel je do kotle. Poté se nad kotel nahnul a zavřel oči. Pod jeho temným okem se zablýštila kapka krve, démoní krve a pak další a další. Pět kapek jeho krve dopadlo to kotle.
Démon napřáhl ruku ke skříni, ta se jen velmi pomalu a neochotně otevřela, jako by jí cosi drželo. Když se pootevřela vyletěla z ní hlava mrtvého tvora a vletěla démonovi do ruky. Poté se skříň s hlasitou ránou sama prudce zavřela. Grammator tvora poznal, byla to hlava Balroga, mocného démona který střeží legendární Chaos Sanctuary, místo kde svého času přebýval sám Diablo.
Démon mumlal. Z hlavy opadalo maso až zbyla jen rohatá lebka, ta se začala kroutit a měnit tvar, až se zformovala do tvaru úzké zkroucené hůlky s malinkou lebečkou na konci, které měla otevřenou tlamičku plnou ostrých zubů, které se zbytkem lebečky tvořili jakousi klícku. Pak jí upustil do kotle. Zeferiusovi se v hrudníku objevila malá, ale hluboká rána, ze které vypadl malý, perfektně kulatý černorudý kámen. Démon měl ve svém těle dokonale bezpečnou skrýš.
Grammator hlasitě vzdychl.
„Ano Narrubian“ zasmál se Zeferius, „prastarý nerost, který dokáže udržovat nesmírné množství magické energie, tenhle je vybroušný úlomek ze samotného Worldstone. Našel sem ho u úpatí hory Arrerat, když sem jí šel prozkoumat, abych si uvědomil události, které se tam odehrály. Baalův téměř triumf, který byl překažen skutečně na poslední chvíli.
Narrubian zazářil, prošel kostmi, a dokonale se uvelebil v malé lebečce na konci hůlky.
“Zázrak je hotov,“ pronesl tichým hlubokým hlasem démon „předávám ti, Grammatore, nejmocnější z rathmanů, tuto zbraň, nejmocnější zbraň jakou ti Tragmar může nabídnout.“ Nekromancer hůlku uchopil do ruky, okamžité ucítil mocné síly, které proběhly mezi jím a magickým nástrojem. Druhou rukou zvedl svojí starou hůlku, pronesl několik temných slov, stará hůlka se rozpadla v modrou záři, která se doslova vpila do hůlky nové. Poté z ní vytryskly rudé provazce které obepnuli hůlku i rathmana pevným stiskem. Pak se i ty vplily jak do hůlky, tak do nekromancera. Grammator si svou hůlku připoutal k tělu i k nesmrtelné duši. Démon na něj celou dobu jen pyšně hleděl.
„A nyní běž, běž mladý Grammatore, vydej se plnit poslání, na které ses tak dlouho připravoval. Jdi chránit a opatrovat rovnováhu.“
Grammator se hluboce uklonil, démon přikývl, a odešel. Vyšel před palác, věděl že Neela na něj doma čeká, ale chtěl ještě něco zkusit. Tahle hůlka byla skutečně zázrak, už neviděl žádné hranice v tom, co chtěl dokázat. Soustředil se a mávl hůlkou.
Neela byla doma a připravovala jídlo, aby se posilnili než se vydaj na cestu, byla už i zbalená, měla na sobě bojové černé kožené oblečení, stejné které měla když se s Grammatorem poprvé potkali. Na zádech měla bojovou hůl a za pasem dýku. Kromě ní měla všude na těle rozmístěné malé házecí nožíky a čepele. Víc si toho s sebou nebrala. Někdo jí poklepal na rameno, ale když se otočila nikdo tam nebyl, opět jí někdo poklepal na rameno ale stále nikoho neviděla ani necítila. Pak se Grammator zjevil.
„U šílené Testranisy!“ zaklela nahlas Neela.
„To je nějaká známá?“ pronesl pobaveně nekromancer.
Neela to nechala bez odpovědi. Vyvaleně se ptala „jak? jak si to dokázal tak rychle?“
Grammator si odkašlal a pozvedl novou nádhernou hůlku, aby jí Neela viděla. Ta na ní stejně jako nekromancer hleděla téměř zbožně.
„Nuže,“ začal Grammator „najíme se a až padne tma mrkneme se co má náš vizjereiský přítel za lubem.“
Kapitola pátá
Večer oba vyšli před palác. Město bylo tiché. Oba se zneviditelnili. Grammator věděl přesně, kde Zanzamar bydlí, šli tedy přímo tam. Díky speciálnímu kouzlu se navzájem viděli. Došli až k neobvykle honosnému domu, což tady v Tragmaru nebylo příliš zvykem a čekali. Noc byla chladná, ale oba byli na špatné počasí zvyklí.
Později v noci vyšel Zanzamar ven a vydal se rovnou pryč z města, oba ho následovali. Čaroděj vyšel ven z města a pokračoval lesem stále níže, směrem z hor. Neela s Grammatorem ho neslyšně následovali. Šli několik hodin, čaroděj šel dost daleko. Zastavil se až u úpatí jedné skalní stěny. Okolo byl bujný les, takže po pár metrech nebylo přes větve a keře nic vidět.
Grammator viděl že vizjerei kolem sebe čaruje kouzla, které ho měla chránit před nechtěnými pozorovateli, proto šli blíž, doufali že neviditelnost vražedkyň je dostatečně ochrání. Zanzamar čekal, po chvíli se ale v záblesku energie objevil další vijzjerei. Oba se pozdravili.
„Tak co?“ zeptal se nově příchozí.
„Rathmani teď běhají všude možně, naše návnady a pasti zabírají, o naší skrýši nic nevědí. Co se vlastně stalo s tím posledním?“ zeptal se Zanzamar.
„Tím vtěrkou? Slídilem? Tím černým hadem? To co se všemi předtím, jakmile někdo zavětřil sebemenší stopu našeho sídla, musel zmizet. Jak si vedeš ty?“
„Na nic nepřišli, to kouzlo je dokonalé.“
„Není nutné zabít dalšího nekromancera?“
„Ne, alespoň zatím.“
„Škoda, rád bych si podal nějakého hnusného vykradače hrobů, aby se mi líp spalo!“ postěžoval si druhý vizjerei. Oba se posměšně uchechtli.
V Grammatorovi kypěl hněv, jak mohl někdo uvěřit vizjereii, jaktože nikdo neobjevil jeho zradu. Vlastně ani on, necítil z něj žádnou podlost. Rozhodl se že odhalí pravdu za každou cenu, jen co bude Zanzamar zase sám.
Oba mágové ještě chvíli hovořili, pak se rozloučili a ten druhý zmizel. Zanzamar se také chystal odteleportovat poněkud blíž Tragmaru, ale témeř ve stejném okamžiku kdy jeho kolega zmizel ho smetla kletba a narazila ho na skalní stěnu. Zanzamar se svalil k zemi, sáhl po holi ale to už měl na krku Neelinu dýku. Oba se zjevili jako by vyšli ze stínu.
„Jdi od něj!“ přikázal Grammator, hlas měl klidný, ale v očích se mu odrážel strašlivý hněv. Pak se obrátil na Zanzamara. „Ty podlá parodie na čaroděje, odporný vizjerei, všichni jste tak zkažení chamtivostí, teď se budu ptát a ty mi povíš pravdu!“
„Nenamáhej se ty mladý nekromancerský ucho!“ vzdoroval čaroděj, „nemůžeš mě omámit svojí magií!“
„To ani nemám v úmyslu…“ Grammator vystřelil ruku s hůlkou proti zrádci. Toho neviditelá síla přimáčkla ke kameni. Poté kolem něj zakroužily rudé provazce a vletěly mu do hlavy. Zanzamar začal šíleně řvát, Neela nevěřila že by ještě mohl mít vzduch, tak dlouho jen řval, oči mu nejdřív lezly z důlků bolestí, pak je naopak v agónii zavřel. Obrátila se na Grammatora.
„Neomdlí?“
„Neomdlí.“ odpověděl suše temným hlasem nekromancer.
Poté řev ustal.
„Už se můžu ptát?“
„Stejně mě nakonec zabiješ“ procedil mezi zuby Zanzamar.
„To ano, ale myslím že nakonec budeš ještě rád.“ Zanzamar se opět rozeřval. I když Neela nevěřila že je to možné, řval ještě urputněji. Zmítal se ve vzduchu přitisklý na skalní stěně v šílených křečích. Po tvářích mu tekly slzy bolesti. Zanzamarovi tekla z hlavy krev od nárazu, jinak byl ale naprosto nezraněn, všechnu bolest mu rathman působil jen magií. Neela zatím došla pro jeho hůl a poodešla s ní kousek dál, aby Zanzamar neměl jedinou šanci.
„Už se můžu ptát?“ zopakoval Grammator.
„Prosím už ne, prosím už ne…“ zasípal vizjerei „zabij mě, už mě zabij!“
„To záleží na tobě.“
Opět se lesem rozléhal řev. Ale jen chvíli, čaroděj měl teď zavřené oči a funěl, očividně stále cítil bolest, ale ne takovou, aby nemohl mluvit. „Ptej se.“ zašeptal.
„Kdo jsi ty a tvůj přítel? Ke komu patříte?“ zeptal se Grammator.
Zanzamar se konečně uvolnil, „ke Klanu Ohně.“ odpověděl odevzdaně.
„O co vám jde?“
„Nevím.“ Zanzamar opět trochu zavyl, „nevím, opravdu nevím, neřekli mi to, měl sem jen dělat špeha!“ rozkřičel se.
„A kde je to sídlo o kterém jste mluvili?“
„Ve městě, kousek na západ odtud je město, je tam zámek, zámek. Ale je hlídaný, velmi hlídaný, byl sem tam jen jednou!“
„Má Klan Ohně na svědomí narušení rovnováhy?“ zeptala se netrpělivě Neela.
„Ano.“
Oba na sebe pohlédli, jakoby přemýšleli proč ho nechat žít.
„Jaktože jsme na tebe nepřišli?“ zeptal se ještě Grammator.
„Magie, prastará magie, našel sem knihu, zastírací kouzlo, udržuje kolem mě auru jiného člověka.“
Pak z Vizjereie vytáhl ještě hromadu užitečných detailů.
„To je vše.“ dodal nakonec potěšeně nekromancer a od zrádce se otočil. Nevyslal žádné kouzlo, čaroděje nespálil žádný výboj energie, než dopadl na zem byl prostě mrtev.
Kapitola šestá
Pohoří, ve kterém ležel Tragmar hostilo ještě jedno významné město, snad dokonce nejvýznamější. Bylo asi dva dny cesty lesem na severozápad od Tragmaru. Působilo jako jizva ve vápencovém pohoří, které ho obepínalo ze tří stran a dělalo z něj dokonalou pevnost. Avalon, město mágů. Byl postaven stupňovitě, a každou část města oddělovala mohutná hradba, celkem město mělo čtyři. Město bylo plné zámečků a pevnůstek, jako sídel bohatých rodin nebo klanů mágů. Avalon byl centrem magie, městem zázraků. Byla zde vyhlášená univerzita a mnoho profesorů, kteří stále vynelézali nová kouzla, nové typy magie, odhalovali tajemství, sbírali poklady. V Avalonu vládla Zakarumská Církev pevnou ochranářskou rukou.
Temnými ulicemi se pohybovaly dva stíny. Grammator s Neelou se vyhýbali použití neviditelnosti. Byla dost vysilující a oni chtěli do boje dorazit co nejčerstvější. Bloudili ulicemi. Grammator zkoušel různá detekční kouzla, ale hledaný zámek nemohl najít. Zanzamar nelhal, tím si byl nekromancer jistý, takže zámek musel být zastřen kouzly. Museli ho tedy hledat klasicky. Občas poslal Neelu optat se někoho, jestli zámek nepozná podle popisu, ale setkali se jen s pramalým úspěchem.
Nakonec přeci jen našli skrytou budovu. Nevypadala příliš jako zámek. Byla velká, ano, ale nebyla příliš zdobná a měla jen minimální zahradu, vlastně jen živý plot a zarostlý pruh trávy okolo celé stavby. Okolo byla vysoká zástavba řemeslných dílen a obchodů, takže se v ní třípatrový zámek ztrácel. Neměl ani pořádnou věž. Grammator byl stále plný vzteku, doteď ho tlumil, nyní ho však chtěl využít. Přišel k brance a zkusil vzít za kliku. Bylo zamčeno, ale ne mechanicky, to teď nekromancer jasně cítil. Řekl Neele: „Myslím že vůbec nemá smysl se snažit vstoupit nepozorovaně že?“
„Ne.“
„Dobrá, ustup.“ Grammator naplnil své tělo kypícím vztekem, za vlnou horkosti následovala vlna síly. Magická energie prostoupila rathmanovo tělo. Zavolal mocná slova. Z hůlky vyrazilo ostré bílé světlo v tlustých paprscích a vrazilo do brány. Tam se srazilo s magickou bariérou jednak chránící a jednak kryjící zámek. Z hůlky stále prýštil proud světla v mocných vlnách. Tam kde do bariéry vrazil se začala mihotat a běhaly po ní drobounké blesky.
Neela na kamaráda hleděla naprosto užasle, byla uchvácena. Nehnutě stál před branou a mocí drtil překážku. Vypadal jako kovář který čekal až se mu nahřeje pec. Magická vlna destrukce se pomalu šířila a pohlcovala bariéru. V zámku se mezitím objevovalo světlo v oknech. Neela poodešla kousek dál po straně Grammatora až do těsné blízkosti bariéry. Vytáhla malinkou dýku a začala promlouvat slova plná magie. Přestože dýka vypadala téměř bezvýznamně, nyní se rozzářile rudým světlem jasným jako samo slunce. Vražedkyně jí prudce vrazila do bariéry. Na té se objevila další vlna energie, která brzy dohnala tu nekromancerovu bílou a spojila se s ní. Společným úsilým polkly zbytek bariéry daleko rychleji a ta zkolabovala jako když praskne bublina. Rozpadla se na tisíce jisker které ve vlhkém nočním vzuchu rychle uhasínaly.
„Cítíš to?“ zeptal se Grammator. Neela na něj hleděla překvapeně. „Takže ne. Cítím velmi temnou magii, je skrytá, ale já jí cítím, je mi svým způsobem blízká.“ dokončil.
Vkročili do zahrady. Malá vrata do zámku nebyla tolik chráněna. Z Grammatorovy ruky vyšlehla vlna ohně a dveře zběsile prorazila. Neela byla připravená a vběhla dovnitř s bojovou holí v rukou. Uvnitř byly ozbojené stráže a sloužící. Okamžitě se s vražedkyní pustili do boje. Místnost byla klasickou uvítací halou, měla dvě patra, po stranách byly schodiště které spojovaly přízemí s podestou a chodbami. Na podestě stáli střelci s kušemi. Neela si jich zprvu nevšimla a teď se jich velmi polekala. Protože se už už chystali vystřelit. Dřív než to však stihli je zasypala stěna kostěnných jako jehly ostrých střel. Všichni padli strašlivě potrhaní k zemi. Mladá vražedkyně s rozmachem rozpůlila několik strážců. Dálě bojovala, šermovala a vraždila. Poté zamumlala kouzlo a ve vzuchu uprostřed místnosti ze zhmotnila blědě zářící koule ze které začaly šlehat blesky, které spalovali zoufalé obránce.
Dveře naproti hlavnímu vchodu se otevřely. Stála v nich postava ve Vizjereiské róbě. Když mág uviděl oba útočníky vztekle se zašklebil. Rozhodl se že nejdřív vyřídí tu drzkou holku, soustředil se. Jeho hůl zaplála a vyletěla z ní ohnivá koule, ale Neela byla vnímavá, věděla o útočníkovi. Zprůhledněla, to mělo za následek, že dva útočníci co jí chtěli zabít těžkými sekerami zkrz ní přepadli a zkutáleli se ze schodů, kde je hbitým kouzlem nekromancer zabil. Další, který jí chtěl napadnout zezadu byl rozdrcen tou ohnivou koulí, která měla zabít ji. Rozhořčen neúspěchem se Vizjerei rozkřičel. „Jak se opovažujete vrazit sem a napadnout sídlo Klanu Ohně?! Budeš zničen spáre zla!“ zlostně hleděl na nekromancera.
„Jsem spár rovnováhy pitomče.“ cedil mezi zuby Grammator „pácháte zločin proti podstatě rovnováhy, za to budete vy zničeni!“
„Nemůžeš porazit Klan Ohně, smrdutý rathmane! Nemáš ponětí…“
„Ne, to ty nemáš ponětí s kým mluvíš!“ zařval Grammator, naprosto se přestal ovládat. Nechal aby jeho tělem lomcovala síla, instinkty. Nechtěl myslet, chtěl jen ničit. Moc, která pro něj byla od dětství prokletím nyní byla jeho zbraní a jeho tažnou divokou zvěří.
Celou místnost naplnila podivná temnota. Obložení stěn explodovalo. Celou halu zaplnil chaos, vzduchem létaly trosky a různé předměty, kusy obrazů, kusy zdiva, svícny, útržky tapet a koberců. Skleněný zdobný lustr explodoval a jeho kusy se rozlétly všude okolo a trhaly na kusy všechny v místnosti kromě Vizjereie. Neela byla naštěstí stále v éterické formě, přesto rychle utekla za Grammatorova záda. Hned poté, co byla místnost rozdrcena se uvolnila i podesta, strašlivou silou byla vyrvána z kotvení a vrhla se k zemi, kde pod ní stál čaroděj. Ten se na poslední chvíli vrhl dopředu, aby ho kamenná deska nerozdrtila. Postavil se a díval se na nekromancera naprosto šokovaně a vyděšeně. Nikdy neviděl rathmana udělat něco podobného, byli to většinou klidní vrazi. Tenhle byl zvláštní a nepochybně mocný, přesto se Vizjerei nehodlal vzdát.
Oba magičtí bojovníci proti sobě vyslali proudy energie, ty se srazily a přetlačovaly se. Z místa jejich styku na zem padala tekutá žhavá hmota a propalovala podlahu. Čarodějovi síly nestačily. Proto se opět vrhl do strany a poslal proti Grammatorovi blesk. Pro toho to ovšem bylo jen jako jeden z miliónu blesků, které musel odrazit nebo pohltit v Kruhu Obrany. Blesk však nebyl úplně obyčejný, poté co narazil do nekromancerova štítu pokračoval a stočil se přímo na Neelu. Ta však nebyla bezbranná a blesk pohltil její taktéž magický štít.
Před Grammatorem se zhmotnilo magické kopí a vyrazilo proti čaroději. Ten se ho pokusil odklonit kouzlem tak mocným, že opět vrhlo do vzuchu obrovské masy všudepřítomné suti. Na magickou střelu však nemělo žádný účinek. Kopí čarodějovi probodlo hruď a připíchlo ho ke zdi, pak zmizelo a Vizjerei se složil k zemi, suť pod ním zalila jeho krev. Z vedlejší místnosti na zasypané dveře doražela skupina nepřátel. Bylo jen otázkou času než se dveře rozletí. Trosky podesty přede dveřmi ale daly nekromancerovi čas na přípravu. Pokynul rukama do všech stran a z trosek vstávali nemrtví obránci. Ti se za něj seřadili do úhledné řády. Neela stála vedle něj a čekala. Nekromancer v obavě před způsobem příchodu nepřátel před nimi vyčaroval zeď z kostí. Nemýlil se, nedlouho na to se ozvala ohlušující rána a do zdi vrazila mohutná exploze doprovázená krupobitím suti.
Kapitola sedmá
Zeď se rozpadla, ne že by nesnesla náraz výbuchu, ale Grammator už jí nepotřeboval. Nemrtví se rozeběhli proti nepřátelům, stejně jako Neela a Grammator. Už měl plné zuby boje se strážemi a sluhy. Chtěl ztrestat viníky. Vlnu stráží i mága smetli rychle. Proběhli dlouhou chodbou až dorazily do další velké haly. Byla to kruhová místnost s vysokým stropem, sedací soupravou u krbu a malbami po stěnách. Na zemi byl rudý pentagram. V jeho středu stál Vizjerei, ten který se předtím bavil se Zanzamarem. Měl u sebe i dva mladé pomocníky, byli o deset let starší než Grammator s Neelou. „A nyní ty.“ pronesl mělce nekromancer, „víš že tvůj přítel Zanzamar mě prosil abych ho zabil?“ Čarodějovým obličejem projel záchvěv strachu, věděl že nekromanceři v podobných věcech nelžou, nemají potřebu se chlubit. Věděl proč mu to řekl, chtěl ho před bojem zneklidnit. Což se mu sice povedlo, ale Vizjerei to na sobě nechtěl nechat znát.
Všichni tři zaútočili na nekromancera. Ten se bránil jejich útoku, mával hůlkou a řval zaklínadla. V místnosti zuřila magická bitva. Pak si Vizjerei všiml Neely, která je obcházela se zbytkem nemrtvých, „Tomine!“ zařval.
Odněkud se blížily dunivé kroky několika lidí, o chvíli později z postraních dveří do místnosti vrazili čtyři lidé. Byli to tři obrnění bojovníci a jeden neobyčejný rytíř. Měl na sobě skvělé plátěné brnění, dlouhý meč a široký a dlouhý štít s magickými ornamenty. I zbytek jeho zbroje byl stejně skvostný. Jeho tři společníci se ihned pustili do boje s Neelou a nemrtvými. Paladin mezitím spřáhl ruce a mumlal. Všem jeho spolubojvníkům zaplály meče a bojovali daleko urputněji a neúnavněji. Pak se do boje pustil i Tomin. Nemrtví teď už neměli mnoho šancí a rychle popadali. Grammator měl teď co dělat se svými třemi nepřáteli, přesto si ale našel čas aby mávl hůlkou směrem k Neeliným protivníkům. Ti tři, kromě Tomina, náhle byli jako na drátkách, byli pomalí, slabí a záře z jejich čepelí pohasla. Neela nyní bojovala s dvěma drápy na rukou. Jednoho chromého bojovníka probodla a druhého odzbrojila a odkopla. Místnost náhle osvětlil záblesk tak světlý, že se Neela, Tomin i ostatní vrhli se zakrytou tváří k zemi. Jen Grammator stál, jeden z čarodějových přisluhovačů už zůstal ležet. Grammator byl zadýchaný, ale nezraněný. Tato chvíle kterou Neela věnovala nekromancerovi se nakonec ukázala osudnou. Tomin bodl. Neela vyjekla a z boku se jí řinula krev, vteřinu na to Tomina srazil bílý kostěnný duch a prudce ho vrazil na stěnu místnosti. Težce otřesen se pomalu sbíral. Tahle chvilka nepozornosti byla zase osudná pro Grammatora. Hekl pod nárazem velké ledové koule a byl sražen k zemi. Hbitě se vymrštil a prudce a široce máchl proti oběma kouzelníkům, které kouzlo srazilo k zemi.
Mezitím se ovšem vzpamatoval Tomin, viděl že vražedkyně alespoň chvíli problémy dělat nebude, stejně se chtěl nyní pomstít nekromancerovi za ten ohavný úder. Nechápal kde takové zlo bere vůli k boji. Přece nebojuje o přežití, proč tedy? Dlouho se tím ale netrápil, chtěl nekromancera zničit. Zdvihl ruku zaťatou v pěst, která nyní zářila zlatým světlem. Do nekromancera sjel odkudsi zhora, z nebe snad, zlatý vír energie, omotal se kolem něj a srazil ho na kolena. Tím získal paladin čas na seslání závěrečného kouzla, andělského kouzla, toho které nikdy neselže. Aby se jednou provždy zbavil toho temného ztělestnení zla.
Soustředil se, tohle kouzlo ho stálo hromadu úsilí i energie, ale povedlo se. Tomin vyslal nádherně zářící Svatou Střelu přímo proti nekromancerově hrudi. Ten otevřel oči v poslední okamžik jen aby jí zahlédl, udělat však už nestihl nic.
Tominovi se zastavilo srdce, jeho střela nekromancerem jen proletěla a bez jakéhokoli účinku se měkce vnořila do zdi za ním. Jak mohlo selhat kouzlo andělů? Nebyl snad paladin dostatečně mocný? To není možné, už ho přece použil dvakrát předtím. Považoval ho za jistotu. Jak mohlo selhat? A pak mu to došlo, a jeho duši naplnila temnota. Uronil slzu lítosti, ale znovu se zkoncentroval seslal kouzlo znovu, tentokrát však proti Vizjerei, který se zrovna zvedal. Svatá Střela do něj vrazila přesně a prudce, smetla ho s sebou a během letu ho v bílém plápolavém světle spálila, až nezbylo nic. Zároveň s čarodějem zmizela i střela.
Nekromancer si uvědomil změnu v Tominově loajalitě a včas obrátil právě sesílané kouzlo proti poslednímu mladému čaroději, který šokovaně hleděl na osud svého představeného. Proud oranžovo-černého tetelícího se světla do něj vplul a jeho tělo se roztrhalo na maličké kousky masa, které se rozletěly kolem.
Podívali se s paladinem na sebe a pak se oba rozeběhli k Neele. Krev se j řinula z boku i z úst, kašlala a težce dýchala. Oči měla propadlé a rysy v tváři se jí prohlubovaly. Tomin u ní byl první a hned jí položil ruce na bok. Neela ucítila že bolest ustupuje, její tělo vibrovalo. Její rána se velmi pomalu zatahovala, alespoň už ale přestala krvácet. Přiklekl k ní i Grammator přejel po jejím nyní obnaženém břiše hůlkou a něco tiše zamumlal. Neela se náhle prudce posadila, z úst jí vytrysklo trochu krve, pak se rychle chytila za bok, ale rána byla úplně pryč. Tomin na to nevěřícně zíral. Nekromancerova magie dalece překonala tu jeho svatou. Grammator se teď ale těžce posadil, levá ruka mu bezvládně visela podél těla. Na rameni měl potrhaný plášť tam, kde ho zasáhla ledová koule, to co koule započala, dokončila paladinova nebeská pěst. Tomin přišel k nekromancerovi se zřejmým záměrem zkusit vyléčit i jeho. Grammator ale zavrtěl hlavou, „magie světla je příliš milosrdná, nechává duši neporušenou.“ Zamířil hůlkou tam, kde shořel Vizjerei, jakoby odnikud se zhmotnil stříbrný obláček a vletěl do hůlky. Pak jí rathman přiložil ke svému rameni, modrá záře zalila poraněné místo. O chvíli později už bez potíží ramenem hýbal.
„To poslední kouzlo,“ začal Tomin, „to kterým si zabil jeho,“ ukázal za kusy masa a kaluž krvavé kaše, „byla to pekelná magie, jasně sem to cítil.“
„Nezáleží jakou magii používáš, ale jak paladine.“ odpověděl klidně Grammator.
Rytíř přikývl, „jsem Tomin. Andělé zvolili sami, pomůžu vám, ať už je vaším cílem cokoli.“ Neela vstala a představila sebe i nekromancera. Pak se zeptala „ty víš co tady ti Vizjereiové skrývají?“
„Ne, jsem jen velitel stráží.“
Grammator vstal, šel k mrtvole čaroděje, kterého zabil jako prvního. Namířil na něj hůlkou. Čaroděj se nadechl a vytřeštil oči, Neela vyjekla, ale pak pochopila. Nekromancer jen potřeboval aby mohl mluvit, nedýchal doopravdy, stále na něj mířil hůlkou a bylo vidět že se soustředí. Poté mrtvola zasupěla jediné jméno „Dungam“.
Grammator zalapal po dechu, projel jím chlad stejný, jako by mrtvola řekla jméno samotného pána hrůzy. V jeho tváři se odrážel výraz neskrývaného děsu.
Dungam
Jak je to možné? Byl přece poražen, nemůže to být on.
Dungam
Nejtemnější z temných, člověk který téměř uvrhl celý svět do záhuby, čaroděj který se spřáhl s nejstrašlivějšími silami ze všech. Ten který otevřel bránu do pekel.
Dungam
To jméno hučelo Grammatorovi v hlavě, jak ho porazí když ho neporazili ani andělé? Vždyť už to je tak dávno, skrýval se snad celou dobu?
Lord Dungam Orphim Sariis
Nekomancer zavřel oči, třásl se. Nezabili ho démoni, nezabili ho andělé, nezabil ho čas. Otevřel oči. Viděl své společníky. Pohled na nekromancera jak se propadl do svíravé klece neskonalého děsu měl na ně ještě horší účinek než černokněžníkovo jméno na nekromancera. Oba byli úplně bledí, ale Tomin měl ve tváři zároveň výraz porozumění.
„Kdo je Dungam?“ zeptala se roztřeseným hlasem Neela.
„Lord Dungam Orphim Sariis“ odpověděl místo Grammatora paladin „je člověk s poloviční mocí, ale duší stejně temnou jako prvotní zla.“
„Ještě více“ doplňoval temně prázdným hlasem nekromancer, „on nechtěl peklo vpusit na svět, on chtěl peklo ovládnout.“
„Chce.“ opravil ho Tomin. Přes všechen děs ale ani jednoho z nich nenapadlo ustoupit.
Kapitola osmá
Pomalu obezřetně postupovali po schodišti do podzemí. Tomin je vedl. Došli až k vratům. Byla obrovská, temná, na zdech plápolaly pochodně zeleným plamenem. Vrata byla z kostí, vyskládaná lidskými lebkami. Nebyla zamčená. Tomin vzal za kliku a vrata se se strašlivým zavrzáním kovových pantů otevřela.
Vešli do obrovské haly tvaru jakoby kopule, ale celá místnost byla ve tvaru pentagramu, po zemi se táhly krvavé stopy, které obrazec doplňovaly. Uprostřed místnosti ze stropu visel obrovský krystal narrubianu a pod ním přesně uprostřed místnosti visela ve vzduchu magická koule. Vypadala jako křišťálová ale přitom tekutá, byla téměř průhledná a její povrch se jemně vlnil. V jejím středu byl vír, který směřoval dolů jakoby do hlubiny, která pod magickou koulí zela. Koule nasávala magickou energii celého světa a vtahovala jí do pekla. A úplně vpředu, v samé špici pentagramu bylo ještě cosi, obrovská stvůra připoutaná silnými řetezy. Byl celý černý a měl šest nohou, původně svalnaté tělo bylo velmi ochablé, tlapy visely odevzdaně v řetězech. Tenhle démon tady byl opravdu dlouho. Nad jeho hlavou zářila modrá dokonale hladká koule, která ho držela bezmocného. Když vstoupili. Démon potevřel oči a mírně se napjal. Prohlédl si nevítané návštěvníky, útrpně zasyčel, zavřel zase oči a pověsil se zpět do řetězů. Od nich se pomoci nedočká. V každém rohu místnosti byla třímetrová šedá socha rytíře v plášti s hlavou přykrytou kápí.
Rozmístili se po místnosti. „Dungame, ty odporná zrůdo nenáviděná anděli, lidmi i démony, zjev se!“ zavolal Grammator. A aby dodal svým slovům důraz poslal kostěnné kopí proti narrubianu visícímu ze stropu, to ze zábleskem a ránou narazilo do černého štítu, který kámen chránil. Z koule náhle vyletělo něco jako černý zakroucený provaz, který se stočil a vrazil do země přímo před nekromancerem. Černokěžník se zhmotnil, Dungam byl zde a připraven.
Jen co uviděl, kdo proti němu stojí, hlasitě se rozesmál. „Dvě děcka a ubohý paladin mě vyzývají na souboj?“
„Jsem zde ve jménu rovnováhy,“ promlouval Grammator pevným silným hlasem, „zanech toho šílenství, uvrhneš svět do záhuby!“
„Naopak rathmánku, spasím svět. Až své dílo dokončím už nebude pro peklo ničím zajímavý, nechají ho být. A já se pak ujmu vlády nad peklem, nebem i světem.“
„Myslel jsem, že si s démony jedna ruka, měl by si je trochu znát, tohle ti u nich nikdy neprojde. Nemůžeš předat všechnu moc peklu a doufat že ti jí démoni ponechají.“
„Démoni se mnou souhlasí, je to náš společný cíl.“ zasmál se Dungam.
„On také?“ nekromancer ukázal na připoutaný stín ve špici místnosti.
Dungam se od srdce zasmál, ukázal prstem na kouli nad démonem a z ní vyšlehl záblesk do jeho hlavy. Místností se nesl bolestný řev, démon se opět vzepnul v řetězech a s výrazem čiré nenávisti hleděl na Dungama.
Grammator věděl, že tlacháním už nic nezíská, nejdřív doufal, že by pomatený Vizjerei mohl prozdradit nějakou svou slabinu. Ale nyní viděl že čaroděj je plně při smyslech, všechno myslel vážně. O to to bylo strašlivější.
Už na nic nečekal a zaútočil. Z hůlky vyšlehl plamen a vyrazil proti čarodějovi. Ve stejnou chvíli zaútočil Tomin tím nejjistějším a jediným co měl k dispozici, Svatou Střelou. Dungam před plameny ani neuhnul. Nepovažoval nekromancera za hrozbu, věnoval se Svaté Střele, rozmáchl se proti ní holí a magie se srazila s magií, vyšlehly černé i zlaté jiskry. Střela se rozpadla. V tu chvíli ožily všechny čtyři sochy a napadly Neelu. Dungam zaútočil na Tomina, ten byl odmrštěn ke stěně kde se silně přitiskl a jako přišpendlený se nemohl ani hnout. Neela bojovala se sochami celkem úspěšně, Grammator se stále teleportoval, jednak aby zaměstnal Dungama a taky aby Neele pomohl vyřídit sochy, nechtěl na Dungama útočit sám. Neela vyskočila a vnořila rudě zářící drápy do hrudi sochy, která explodovala. Poslední rozdrtil Grammator, když jí odstřelil proti skalní stěně. Poté se oba obrátili proti Dungamovi, který držel holi v rukou a sesílal kouzlo. Neela ho však vyrušila, když po něm hodila čepelí. V příští vteřině byla přišpendlena vedle Tomina. Grammator v tom byl sám.
Dungam ho stále považoval jen za zlobivé dítě, zřejmě mu nedocházelo že se musel nějak dostat až sem, ale asi to přikládal za vinu paladinovi, proto ho vyřídil jako prvního. Dungam mávl proti nekromancerovi rukou aby ho poslal ke stěně za jeho kamarády. V jeho tváři problesklo zaváhání když se nestalo vůbec nic. Grammator nelenil a seslal kouzlo, ze země kolem čaroděje vyjely kosti a rychle se kolem něj obtočily. Hned na to ale kosti explodovaly. Vizjerei rudě zářil, jímal ho vztek, Grammatora však taky, oba to cítili, chtěli změřit síly na rovinu. Byly jako zápasící býci, kteří hrabali kopyty než se proti sobě rozeběhli. Oba zařvali ve stejný moment, nekromancer rozmáhle švihl hůlkou, čaroděj kostěnnou holí. Srazily se dva proudy stejně černé. Bylo to jako když se srazí toky bahnitých řek. Dungam byl šokován, že nekromancer vládne magií stejně temnou jako byla ta jeho, místo kde se proudy srazily zářilo bílým světlem tisíce hvězd, létaly z něj blesky a rvaly ze zdí hromady kamene. Narrubian na konci nekromancerovy hůlky zaplál vlastním zábleskem, po černém proudu jel směrem k černokněžníkovi kruh rudé energie, ale Dungam nepovolil. Kruh jako by v místě souboje proudů zaváhal ale pak přeskočil a pokračoval dál i po proudu Vizjereie. Ten vrazil holi do země a jeho vlastní zlatý kruh vystřelil do protiútoku. Srazily se a jakoby spoutali zápasící proud, všechna planoucí energie byla náhle jakoby polapena, nevydržela však dlouho a místo střetu explodovalo. Grammator i Dunham odletěli každý na jinou stranu. Černokněžník se už dávno nebavil. Přešli teď na méně otevřený boj a vrhali po sobě magické střely. Nekromancer vrhal kostěnné duchy za kterými vlál temný plamen. Vizjerei ledové koule posílené rudým světlem. Snažili se kombinovat kouzla aby protivníka napálili. Grammator se přesunul trochu do strany, protože měl strach aby některá z Dungamových střel nezasáhla Tomina nebo Neelu. Vizjerei si to všiml a vyslal jeden projektil cíleně proti Neele, ale Grammator ho sestřelil. Démon se náhle rozchechtal, to Dungama rozzuřilo, máchl rukou a do démona z koule nad ním sjel blesk. Tohle vyrušení ovšem nekromancerovi stačilo aby získal výhodu. Prudce mávl oběma rukama a poslal na čaroděje vlnu rudé mlhy, která vypadala jako závodící stádo koní. Vizjereie smetla a prudce s ním vrazila do zdi. Místo dopadu zasypalo kamení. Grammator čekal. Hromada kamení explodovala a Dungam stál s holí v rukou temnější než kdy dřív. Při pohledu do čarodějova obličeje nekromancer opravdu zalitoval, že se vůbec prve bránil. „Ty… ty hnusný… nekromancere.“ poslední slovo pronesl Dungam velmi pomalu a s nesmírným opovržením. „Teď zemřeš.“ Z koule vylétle černá mlha a jako vír se vpíjela do Vizjereie. Ten mumlal kouzlo.
Grammatora napadla jediná věc, tohle bylo Zeferiusovo kouzlo, muselo fungovat. Z Dungamovi hole vystřelil blesk černý stejně jako jeho duše a prudce se zapraskáním vrazil do nekromancera. Před ním zapulsoval karmínově rudý štít a odrazil blesk zpět. Vizjerei tak tak stihl vyčarovat štít. Oba přeletěli značnou vzdálenost. I když démonův štít fungoval, část pronikla. Nekromancer věděl, že se musí vzpamatovat co nejrychleji, pokud chce uskutečnit svůj plán. Vrazil hlavou do kamenné stěny a krvácel, tak kde blesk pronikl a zasáhl ruku měl spálenou kůži. Přesto ale namířil hůlkou a vyřkl zaklínadlo. Modrozlatá střela vyletěla a neomylně mířila k cíli, zasáhla magickou kouli nad démonem a roztříštila jí na tisíc kusů. Démon zavyl neskonalou radostí. Dungam vstal aby ležícího nekromancera dorazil, zaslechl ale zvuk praskajícího kovu a kamene, jak démon přetrhával řetezy, které ho držely už tak dlouho na tomhle hnusném místě. V příští chvíli proti čaroději vyrazilo ohromné temně fialové torádo. Dungam měl co dělat aby se ubránil. Teď měl Grammator času kolik chtěl, věděl že démon prahne po pomstě a tak dokud bude čaroděj žít nechá ho být. Přišoural se před Neelu s Tominem a mávnutím hůlky je oba propustil. Tomin ho okamžitě začal léčit, ale Grammator opět odmtl „Běžte támhle do rohu, vyčarujte všechna ochranná kouzla která znáte a zacpěte si uši, skutečně nevím co tohle udělá.“
Chvilku počkal, než byli připraveni. Pohlédl na démona zápasícího s Dungamem. Nekromancer rozpřáhl ruce a vznesl se. Celá místnost potemněla, stěny, koule i narrubian ve stropě vyhasly v odstínech šedi, kouzlo polklo veškeré světlo, jen kolem nekromancera zářila rudá aura. A pak jeho ústa pronesla slova, která dosud pronášela jen ústa démonů, Diabla a Zeferiuse, nikoho jiného. Tomin i Neela začali řvát, přestože nekromancer mluvil v podstatě tiše, nedokázali ho přeřvat, tohle kouzlo bylo nepřekonatelné. Dungam se v němém úžasu zarazil, když pochopil a pak se i on zhroutil k zemi a zatímco si ruce tiskl na uši, řval. K nekromancerově překvapení se k zemi zhroutil a začal řvát i démon, a nekromancer nyní bezohledně, nepřekonatelně pronášel slova, aby dokončil kletbu smrti. Nenamířil jí však ani proti jednomu z nepřátel, nýbrž proti kouli, která nasávala magii tohoto světa. Obě kouzla byla založena na odsávání energie, na čerpání síly ze všeho okolo. Nekromancer neměl ponětí jak tohle může dopadnout, věděl jen že to bude velké a že to nebude nic dobrého. Rudá koule průměru jednoho metru se vydala vstříc obrovské průhledné jakoby tekoucí kouli. Když se jejichy povrchy setkali ozvalo se zapraskání jako stovky hromů. Z místa střetu vyletěly gejzíry energií. Hlasité hučení naplnilo prostor. Povrch portálové koule, který byl jen jemně narušen občasými vlnkami nyní zpěnil a začal běsnit. Z koule létaly blesky a proudy energie a drtily halu na kusy. Obrovský narrubian náhle explodoval a jeho kusy zasypaly celý prostor. Koule se začala otáčet a pomalu, přesto nezadržielně, padat do hlubiny pod ní. Ještě předtím však začala šíleně nasávat vše okolo. První kdo do ní spadl byl Dungam, který byl omráčen jedním z blesků, které z ní vyletěly. Hned po něm následoval démon, jakožto druhý, kdo byl nejblíž. Neela, Tomin i Grammator se nyní semkli a drželi se řetězů, které předtím věznily démona. Grammator zkoušel ochranná kouzla i protikouzla, zkoušel je všechny teleportovat, ale nic nefungovalo. To nebyla magie portálové koule, které toto způsobila, ale magie kletby smrti, a té se přece nedá vzdorovat. Koule je všechny tři pohltila a definitivně se propadla do hlubiny pod ní.
Kapitola devátá
Dopadl na kamennou podlahu pokrytou popelem. První co vnímal bylo příšerné horko a málo vzduchu. Dopadla na něj další dvě těla, Tomin a Neela. Pak uslyšel démonovo volání. Otevřel oči. Byly v obrovské katedrále z černého mramoru. Nad ním byly rudé rozbouřené mraky. SKutečně ležel na černé kamenné podlaze a rozmrzele zjistil, že je opět uprostřed pentagramu. Pentagram měl v sobě pět otvorů, kterými bylo vidět žhavou žlutou lávu, která občas vystříkla do vzduchu. Prudce vstal jako když do něj uhodí.
„U draka! Chaos Sanctuary!“ zakřičel. Teď vyletěla i Neela s Tominem.
„Cože?“
„Jsme v Chaos Sanctuary, místě kde byl poražen pán hrůzy! Jsme v pekle!“
Všichni se rozhlíželi kolem, až jejich zrak spočinul na Démonovi, který už zase bojoval s Dungamem. Grammator si vzpoměl na démonovo volání a znovu se rozhlédl kolem a opravdu. Ze všech křídel katedrály se k nim pomalu blížila armáda démonů. Pak uslyšeli nelidské zavytí. Démon se hroutil k zemi.
„Ani démon mi nemůže vzdorovat rathmane! Jak mi chceš vzdorovat ty?“ zaburácel Dungam a chechtal se.
„Utíkejte!“ řval Grammator, „já ho zdržím, jestli jsme skutečně tam kde myslím tak budete ještě potřebovat plnou sílu abychom se dostali ven, bežte!“.A Grammator se opět postavil Dungamovi. Pak ho ale něco napadlo, spásná myšlenka. Čaroděj věznil démona stovky let, celou tu dobu trpěl. Všechno to utrpení je teď v té mrtvole a jen čeká, až ho nějaký vynelézavý nekromancer využije. Vytáhl meč a rozeběhl se proti Vizjereii, ten se znažil cosi vyčarovat, ale nebyl dost rychlý, nekromancer bodl. Dungam musel uskočit a to bylo přesně co Grammator chtěl, čaroděj teď neměl zrovna nejstabilnější pozici, chytil ho a hodil ho na démonovu mrtvolu. Nekromancer zařval bolestí jak jeho ruce pronikly temným štítem, měl je celé zkrvavené jako by je strčil do rozbitého skla, ale hbitě se odteleportoval do bezpečné vzdálenosti a s výrazem nevýslovného uspokojení pronesl zaklínadlo.
Mrtvola démona se zamihotala a vybuchla, obrovská exploze odporného mága pohltila jako dravé zvíře, celá katedrála se otrásla a trochu se naklonila. Démoní armádu síla exploze odhodila, část pentagramu uprostřed se propadla do lávy, která vyšplouchla vysoko do vzduchu. Grammator čekal, aby si byl jistý, že s mágem je konec. Neela a Tomin čekali opodál, neutekli. Přišel k místu exploze a nemohl uvěřit vlastnm očím. Dungam se plazil pryč od rozpukaného místa, nohy za sebou bezvládně táhl, ale stále žil. Byl však už bez ochrany, byl slabý, poražený. Vstáhl k nekromancerovi ruce v prosebném gestu „prozradím ti tajemství nejvyšší magie, nezabíjej mě.“
„Nezabiju tě“ Dungamův výraz se rozjasnil, „já ne.“ dodal, a namřil na něj hůlkou, po které ztékala krev z rukou. Tohle kouzlo ho naučil také Zeferius, sloužilo k ztrestání nejhoršího nepřítele. Z hůlky vyšlehl fialový záblesk a dotkl se mága, v tu chvíli ho zachvátily purpurově rudé plameny, Dungam se rozeřval v nejpříšernější agónii, jakou dokáže magie způsobit. Kroutil se a škubal, plál jako magická pochodeň, plameny šlehaly vysoko.
A pak uhasly a Dungam se třásl, žil, byl popálen ale žil a šíleně se třásl. Grammator z něj vypálil veškerou magii, nejstrašlivější kouzelník už nikdy nepoužije jediné kouzlo. Pak se otočil a utíkal, démoní armáda se už povážlivě přiblížila.
„Néééééé, nekromancere néééééé.“ řval manicky Dungam „nenechávej mě tu! néééé!“
Grammator pro sebe zamumlal „po pekle si přece vždy toužil.“
Démoni došli až k bývalému čaroději a začali ho žrát, chabě se bránil rukama, než naposledy zařval.
Všichni tři utíkali, ale démonická armáda jim byla v patách. Doháněla je, Grammator, Tomin i Neela za sebe občas vrhli nějaké kouzlo, ale i když vždy pár démonů zabili, vůbec to nebylo znát. Už je měli těsně za zády, cítili jejich dech, už se jim sápali po nohách, když náhle před trojicí vyrostl k nebi obrovský ohnivý sloupec. Vyletěly z něj ohnivé blesky a zasáhly démony. Ohnivý sloupec zmizel a před nimi stál obrovský, čtyřnohý, se svalnatým tělěm a naběhlými rudými žilami s planoucím pohledem a s černými vlasy spletenými do úzkých proužků, Zeferius. Tomin tasil meč, ale Grammator ho zastavil, pak démonovi vyšel vstříc a podal mu ruku.
„Ani nevíš jak rád tě vidím.“
„Jsem rád že žiješ, po tom všem co sem cítil, snažil sem se dorazit co nejrychleji, ale teď běžte, nedákážu je zdržet příliš dlouho, cesta je otevřená.“
Všichni tři se opět rozeběhli.
„Grammatore!“ volal ještě démon, „východ hlídají…“
„Já vím.“ přikývl vážně nekromancer.
Beželi dál, za nimi se ozývali zvuky kleteb a šlehely záblesky.
„Kdo hlídá východ?“ zeptala se po chvíli tiše Neela.
„Aroni.“ řekl temně Grammator.
Po chvíli doběhli ke schodům. Byly to nesmrně dlouhé schody z černého a rudého kamene, které jakoby visely ve vzduchu, spojeny se zemí byly akorát v místě prvního stupně. Stále běžěli nahoru, stoupali, Tomin zakopl ale hned se zvedl a běžel dál. Pořád stoupali až vběhli do vrstvy mraků. A když vyběhli nad ní, byl tam poslední schod a nad nimi černá obloha.
Byli na zvláštním prostranství. Kolem byla jen holá hlína, akorát tam kde končily schody byl vydlážděný, vyvýšený čtverec a okolo něj čtyři sloupy. Kousek dál viděli modrý portál, který pro ně Zeferius připravil. Doufali že to k němu stihnout než se objeví Aroni, legendární strážci pekelné citadely, stejně jako všech vchodů do pekla. Aroni nebyli démoni, byli to prokletí lidé, kteří prahli po krvi, protože vražda bylo to jediné, co na čas utišilo bolest, kterou jim prokletí způsobovalo. Proto byli výborní strážci, protože démoni věděli, že ať už se k pekelné citadele přiblíží cokoli, Aroni udělají skutečně vše proto, aby to zabili.
Opět beželi, už byli jen padesát metrů od cíle, když se přímo před nimi vynořil obrovský přízrak. Byl vysoký přes tři metry, ale přesto působil zavalitě, jak byl mohutný. Měl nesmírně svalnatou hruď, paže i nohy. V každé ze čtyř rukou třímal zbraň a čtyři nohy měl do čtyř směrů, trochu jako pavouk. O Aronech se tvrdilo, že neexituje nikdo, kdo by je dokázal v boji porazit. A to byla pravda, mohli být poraženi jen obrovskou přesilou nebo magií.
Tomin okamžitě bodl, ale bylo to zcela zbytečné, Aron to nejen vykryl, ale hbitým sekem Tominovi rozpáral ruku. Za nimi se vynořili další dva Aroni, o ty se staral Grammator. Kostěnné kopí poslané proti obrovské hrudi se do ní jen mělce zabodlo a pak se rozpadlo. Nekromancer nevěřil vlastním očím. Neela s Tominem bojovali s tím který jim bránil v cestě, i když byli oba brilantní bojovníci, proti Aronovi neměli jedinou šanci, Neela po něm hodila všechny čepele a nože které měla u sebe, Aron je měl různě pozapíchané v těle, nevypadal však že si toho vůbec všiml. Když mu zkusila zarýt drápy do stehna, které měla ve výši krku, akorát si je zlomila. Tomin dostal do štítu ránu cepem, magický štít praskl, zajiskřil a Tomin odletěl. Namáhavě se zvedl, a opět vyčaroval Svatou Střelu. Zasáhla Arona do boku a ošklivě ho spálila. Aron nezařval, měl v boku spálenou díru až na na maso, ale ani nepípl. Místo toho dál dorážel na Neelu. Teleportovat se nemohli, Aroni to blokovali.
„Dobil sem zámek,“ mumlal si Grammator, „porazil zkažené Vizjereie, osvobodil démona, zabil sem Dungama, byl sem v pekle a vy mě taky nezastavíte!“ poslední větu zakřičel. Z hůlky vyletěly paprsky světla jako jehly a probodávaly Arona, začal krvácet z celého těla. Nekromancer zatřášl hůlkou, cosi prasklo a Aron se rozlomil v půli.
Projel jím mráz, uslyšel strašlivý Neelin výkřik. Nechtěl ale dělat stejnou chybu dvakrát, nechtěl odvrátit pozornosti aby o chvíli později dostal nějaký zásah, na který nebyl připraven. Odhodil druhého Arona a teď se otočil k Neele. Neela měla strašlivou ránu na krku, která ale vůbec nekrvácela jak měla. Pak mu to ovšem došlo. „To ne, Aronovo kousnutí.“ vydechl. Neela byla prokletá. Aroni jí nechali na pokoji, brzy bude jako oni. Mocným rozmachem vyslal smrtící projektil na Arona, který Neelu pokousal. Pak dostal tvrdý zásah zezadu. Aron kterého odhodil se vůbec ne překvapivě okamžitě vzpamatoval. Tvrdě dopadl na zakrvácenou ruku a zařval bolestí. Tomin pronesl slova moci, modlitbu za světlo. Meč v jeho ruce se rozzářil krásným teplým světlem, a Aroni ustupovali jako by je nesmírná sílá táhla z místa boje, stále se snažili jt kupředu ale přeci jen se maličko vzdalovali. Přiběhl ke Grammatorovi a pomohl mu na nohy, potom vzal Neelu na záda. Všichni skočili do portálu.
Kapitola desátá
Byli nedaleko Tragmaru. Neela ležela, hrozně se potila a škubala sebou.
„Vezmeme jí do Zakarumského chrámu, ti jsou zběhlí ve snímání prokletí.“ navrhl Tomin.
„Tohle je Aronovo prokletí, na to není lék, kromě jednoho.“ dodal temně.
„A to je jaký lék?“
„Řekni mi, když potkáš někoho prokletého, který je zrova při smyslech, co ti řekne?“
Tomin se odmlčel, ne že by nevěděl, ale nechtěl to říct. „Zabij mě.“ zašeptal pak.
„Ano, smrt sejme jakákoli zakletí, jakýkoli jed, jakoukoli nemoc, smrt skutečně je vysvobození.“
„Takže jí prostě zabijeme?“ děsil se Tomin.
„Zapomínáš že jsem nekromancer.“ dodal tlumeně Grammator.
V Tominově tváři se objevil výraz naděje.
„Ale má to jeden háček.“ zachraptěl Grammator.
Tomin se nemusel ptát, stačilo se na nekromancera podívat, byl prakticky celý od krve, a byl tak bledý a zničený, že vypadal jako by byl prokletý sám.
„To je v pořádku,“ řekl Tomin, „paladini vynikají především uměním darovat.“
A opět spřáhl ruce, Grammatora prostoupila nová síla. Tomin se rychle učil, věděl že Grammator zvládne všechno sám nejlépe, má-li dost páry.
Poklepal Neele na čelo, a ta zemřela. „Chvíli počkáme.“ dodal chladně.
Kletba na jejím tělě jakoby vyhasínala, oba to cítili.
Pak začal vyvolávat kouzlo vzkříšení, ale bylo to na něj příliš silné, museli dlouho čekat, Neela byla mrtvá příliš dlouho, potřeboval víc síly. Řekl to Tominovi, ale ten už byl taky na pokraji sil.
„Nemůžu ti jí dát, ale ty mi jí můžeš vzít.“ prohlásil.
„Cože?“
„Nekromanceři přece umějí sát život ne? Vezmi si ode mě, nech mi jen tolik abych žil, určitě budeš mít dost na to abys zachránil Neelu a dostal nás do bezpečí.“
Grammator byl pragmatik, bez jediného slova se dotkl prsty paladinova čela a ten omdlel.
Neele se zdál příšerný sen, obličeje jí pronásledovaly, měnily její tělo, deformovaly jí. Pak ucítila nesmírnou volnost a potřebu dát se na jakousi cestu, než se však vůbec rozkoukala. Ucítila něco jako teplý dotek, který však rychle uhasl a byl vystřídán neskutečným chladem. Teprve nyní si uvědomila že zemřela. Ale ne, něco se dělo. Opět ucítila teplý dotek, který byl vystřídán přímo teplým přílivem, zalévalo jí teplo a nádherné bílé světlo. Ucítila vlastní dech a tep srdce tak jasně, jako nikdy předtím, pak upadla do bezbřehé temnoty.
Probudila se. Ležela v posteli v Tragmarské nemocnici, znala jí po pár tvrdších trénincích s Bellanou, když sem přišla na oštření. Vedle ní ležel Tomin, ale nekromancera nikde neviděla. Poslední co si pamatovala bylo, že jí Tomin odnášel do portálu. Copak tam Grammator zůstal? „Ne!“ Vykřikla. Tomin vedle ní sebou trhl a vzbudil se. Byl příšerně bledý, jako by byl téměř bez života.
„Copak? Co se děje?“ zeptal se jí.
„Grammator, kde je?“ Tomin jí hned nepochopil, rozhlédl se kolem a řekl: „není tu.“ Neela zalapala po dechu a rychle si sedla.
„Jo tak!“ pochopil Tomin, „jo je tu, přitáhl nás sem, nedokázal se s náma teleportovat až v bráně města.“ a pak jí vyprávěl vše co se stalo, o jejím prokletí a o tom jak jí vyléčili a jak on se nechal vysát až na pokraj smrti.
Pak vešla postava v černém plášti.
„Ty pitomče!“ zakřičela na něj Neela napůl naštvaně a napůl šťastně, „ty ses určitě nenechal ošetřit viď?“ uhádla, znala ho. Pak se ještě dlouho bavili.
Tomin odešel, aby si našel nějakou poctivou dobrou službu. Grammator s Neelou neměli povahu pro sedavý styl života v Tragmaru, proto se vydali do světa, chánit rovnováhu aby posloužili kde je třeba.
Démon Zeferius se už do Tragmaru nikdy nevrátil.
Autor: Grammator