Kapitola První
Ozvala se rána a křik, zlostný hnědý pohled se odpoutal od řádků knihy. Vizjereiský mág Revus Lex pohlédl z okna, v protějším pivovaru nakládali na vozy těžké sudy. „Pitomý pokoj s okny do ulice, a zrovna k pivovaru, kde je rámus i pozdě do noci, a to jen proto že neumím nikomu lézt do zadku!“ zabručel si pod vousy Revus. Zlostně práskl oknem a vrátil se ke knize „Tajemství tekoucího ohně“.
Štval ho každý den jeho mizerného života, vždycky byl pilný, pracovitý a poctivý, myslel si že jeho kariéra bude blesková a jednou do dotáhne třeba i na arcimága, ale mýlil se. Pro postup v řádu Vizjerei člověk potřeboval podlézání, kamarády nebo peníze a to se ještě šuškalo o černé magii. Pochopitelně ne zde na univerzitě, nějaké zkazky zaslechl v chrámu Zakarumské církve. Prostě se narodil do špatné doby, vstoupil do špatného řádu, kdoví kde je jeho životní chyba. Občas si říkával že i ti pivovarští nádeníci jsou na tom lépe, celý den sedí venku, kouří dýmku a čekají až přijede vůz a peníze dostanou každý týden na ruku. On do noci opisuje knihy a peníze dostane jen za hotový kus a to ještě podle kvality opisu.
Trochu světlejší období měl v mládí, kdy dával soukromé hodiny bojové magie. Od té doby se mnoho změnilo. Podíval se do zrcadla na svůj unavený obličej. Ze skla na něj hleděl plešatý muž s dlouhou černou bradkou, vínově rudá róba už jen dotvářela už tak dost strašlivý dojem. „Vypadám spíš jako nějaký džin,“ hořce se zasmál „je mi už čtyřicet let a co jsem dokázal? Nic.“ Po delší době zase zalitoval sám sebe a to ho jako vždy velmi rozezlilo. Smetl všechny knihy i pera na zem, popadl svou tisovou zohýbanou hůl a vyrazil ze dveří ven. Uvítala ho zatuchlá chodba ubytoven, kde bydleli zejména mladší a méně významní mágové. Byl tak pod parou že ani nezamkl a vyrazil ven, nikdo ho nepozdravil, nikdo ho ani pořádně neznal. Tohle všechno si teď uvědomoval a to ho rozčilovalo ještě víc, vyrazil na nádvoří krokem, kterému by sotva stačil koňský klus, polekal několik studentů a zamířil do ulic města Drumsteig.
Protože jediný jeho přítel byl na cestách, chtěl alespoň utopit hořkost v pár sklenicích něčeho silného a zamířil do své oblíbené krčmy. Tohle byl jeho jediný ostrov klidu, zdejší hluk na něj působil spíš konejšivě. Sedl si do rohu a objednal si sklenici Mrtvé Panny, kterou obvykle pijí nejostřejší námořníci. U vedlejšího stolu kde sedělo několik hromotluků to vyvolalo neskrývané veselí. Revuse to provokovalo, pomyslná nádoba vzteku se v něm plnila rychlým tempem a hrozila že vybuchne. Číšnice mu donesla nápoj, vypil jej, ani se neoklepal a žádal ještě jednou dvojté totéž. Vedlejší stůl zmlkl.
Poté co do sebe bez hnutí brvou kopnul dvojtou dávku nápoje, který by složil i wendiga, k němu jeden z hromotluků přisedl, byl celý upocený a špinavý, mohutná ramena si opřel o stůl až se nahnul, za pasem měl těžkou jednoruční sekyru.
„Poslyš kamaráde, piješ docela ostrý pití!“ zahlaholil.
„Já nejsem žádný tvůj kamarád.“ odsekl Vizjerei dost nebezpečným hlasem.
„Se hned nečerti, chci jen pokecat.“ pokračoval nezvaný muž „jsi takový nikde nic! Aby tě to pití nesložilo! Co máš ještě rá…?“
„Zmiz!“ přerušil příval slov Revus.
„Ale přece…“
„Zmiz ti říkám, nebudu to už opakovat!“ Hromotluk chtěl ještě něco namítnout, ale čaroděj bleskurychle uchopil hůl, vyšlehl záblesk bílého světla a ozvalo se šustivé zahřmění, nezvaný opovážlivec přeletěl celou hospodu a zády narazil do stolu, který se zlomil, na hlavu mu popadalo nádobí.
„Všichni jste stejní, arogantní a hrubí, myslíte si že celé město je vaše a na poctivé lidi jako já, co se chtějí k večeru pobavit, to si vyskakujete!“ rozkřičel se zoufalým vztekem hromotluk. To Revuse zasáhlo, žádná urážka by mu nevadila, ale to že ho někdo hází do stejného pytle s těmi, které sám nenávidí, to mu sevřelo hrdlo.
Čaroděj se těžce posadil. „Omlouvám se…“
Hromotluk na něho koukal, jako by viděl mluvícího psa. Mág ho gestem vyzval aby si opět přisedl. „Ještě jednou se omlouvám, potkal si mě prostě v nejhorší možné náladě, vše mě štve a nic mne netěší.“ poté objednal rundu pro oba na usmíření.
O hodně později k ránu se potácel zpět na univerzitu, ta naštěstí nebyla daleko. Propovídaná noc s „prostým lidem“ mu pomohla, rozhodl se, že se svým životem chce něco dělat.
„To je naprosto vyloučeno.“ odpověděl mu skřehotavý hlas.
„Proč?“ zeptal se Revus
„Mám tady seznam dlouhý přes tři svitky, a všichni lepší než vy.“
Revus pozoroval arcimága velmi nasupeně, ale zatím se krotil. Arcimág Artaron měl v obličeji neomylně vyrytý posměšný úšklebek, téměř jako by si svá slova užíval. Revus polkl asi dvacet nadávek, které ho zrovna napadaly a strojeně klidně se zeptal „A co jiné univerzity? Jiná města? Nemohl bych za lepší prací vycestovat?“
„Vyloučeno Revusi, potřebuji vás zde.“
„Ale vždyť jen opisuji knihy!“ postupně ztrácel kontrolu, cosi v něm dýmalo, chtělo to ven, připadal si jako kdyby se rukama snažil udržet vlnu.
„I to je důležitá práce, a nevím o nikom vhodnějším kdo by jí měl dělat“ zašklebil se arcimág. Revus přešel do defenzívy „Vždycky sem řádu věrně sloužil a splnil sem každý úkol který mi byl zadán, copak to nemůžete ocenit?“
„Stejně jako každý tady. Popravdě Lexi, nevidím u váš žádnou snahu dostat se k lepšímu místu. Vidím jen že si stále stěžujete s takovou to daleko nedotáhnete.“ poučoval ho jako nějakého žáčka, poté přešel za svůj těžký dubový pozlacený stůl, významně se posadil a opřel s prsty spojenými do stříšky, jako by na něco čekal.
„Ale… No to snad nemyslíte vážně!“ zvýšil Revus hlas, jeho hněv dosahoval vrcholu „já se tady nebudu ponižovat, nejsem takový patolízal jako ostatní, já se snažím prací ne úplatky!“ Arcimág se zarazil „Laskavě se uklidněte, važte slova Lexi. Nejde přeci o žádné úplatky, jen o vyjádření skutečného zájmu o prokázané služby. Jsem toho názoru, že pokud musíte za určité místo něco obětovat, více si ho pak vážíte a svěřený úkol plníte zodpovědněji…“
„A co moje píle, obětavost a věrnost?“ odsekával Revus.
„To pro mě nic neznamená.“ Revus nevěřil vlastním uším.
Nádoba přetekla, kontrola zmizela „Ne všichi vyjadřují zájem tímto způsobem že? Co Darwin Atheral? Ten něco platil? Váš starý známý, který se navíc podle Zakarumu věnuje černé magii, čím on si zasloužil své místo vrchního čaroděje co?“
„No to snad…“ vykřikl arcimág, ale Revus byl nezastavitelný, nasupeně pokračoval „a co by na to řekl král pod jehož kompetenci spadáte? Jistě by nebyl potěšen současným stavem vecí. Celý tenhle proklatý řád je prolezlý špínou a černou magií, vše za peníze nebo podlézání. Dej peníze a dělej si co chceš! Vraždy, podvody, krádeže, sekty, uctívání pekla, vyvolávání démonů. Kam se poděly klasické hodnoty? A vy jste taky takový, nemáte snad nějakého démona támhle ve skříňce?“ arcimág seděl jako přikovaný a jen na něj šokovaně hleděl, „Je mi z toho, co se s námi, ne, co se s vámi stalo zle, jsem daleko lepší mág než většina z vás tady, a stejně se mi nedostane řádneho ocenení, s takovou se běžte vycpat!“ Poté se na patě otočil a rychlým krokem odcházel z pracovny. To arcimága vrátilo do opozice „Svých slov budete litoval Lexi! Litovat! Chtěl byste zradit mě? Zradit řád? A pak mluvíte o věrnosti? Jste směšný a zoufalý. Za tuhle drzost zaplatíte!“
O chvíli později už Revus seděl ve svém pokoji. Litoval toho co řekl, ne snad že by neměl pravdu, litoval toho že to řekl. Netušil, jak s tím arcimág naloží. Když mluvil o vraždách v řádu, nelhal, skutečně se stávalo že nepohodlní mágové mizeli. Pravda, v tomhle se mohl spolehnout na své schopnosti, nevěřil že je v řádu někdo kdo by si troufl ho napadnout. Na druhou stranu netušil, jak moc je řád prolezlý černou magií a nevěděl dobře, jestli by se takové magii dokázal účinně ubránit. Byl rozhodnutý z řádu odejít, daleko. Ale musel vydržet ještě den. Zítra přijede jeho věrný přítel, který ze stejného důvodu, i když o hodně tišeji, z řádu dříve vystoupil. S ním se poradí o tom, co má dělat.
Jeho přítel byl starý mág Derrel Vizdeus. Jeho jméno napovídalo že pochází z prastarých rodin, zakladatelů řádu Vizjerei, byl neobyčejně mocný a moudrý, on určitě bude vědět co dělat. Problém byl, že musel ještě den vydržet na univerzitě a než odejde, mohl by se ho někdo pokusit zlikvidovat, schovávat se by nemělo smysl. Začal si balit věci, pomalu sme smrákalo. Kolem něj ležely hromady knih, které opisoval nebo měl opsat. Řád byl tak nestoudný, že mu dal opisovat i knihy týkající se černé magie, takže jistý přehled Revus měl. Nic z ní ovšem neuměl. A byl za to rád.
Noc byla dlouhá, nemohl ani nechtěl spát, všude byl klid. Nikdo nepřišel, nikdo ho nenapadl. Zato ráno uslyšel klepání na dveře, uchopil hůl, stoupl si do kouta a řekl „vstupte“. Do místnosti pomalu nakráčelo 9 bojových mágů a hned za nimi Artaron, který se tvářil navýsost spokojeně. Na ruce měl zvláštní šperk, byl to náramek, který měl šest zlatých nožiček vinoucích se okolo záprstí a na dlani byl ve zlatém kroužku zasazen černý kámen, kámen který mírně zářil. Jen co vstoupili cítil se Revus hrozně slabý, dostal děsivý strach, neměl šanci vyvolat jediné kouzlo.
„Posaďte se Lexi“ přikázal arcimág. Revus poslechl. „Přemýšlel jsem o tom, co jste mi včera řekl a domnívám se, že máte pravdu.“ Revus otevřel pusu a vyvalil oči, „toužil jste po nějaké důležitější práci a mě napadlo něco, co bych nesvěřil nikomu jinému, je to úkol přesně pro někoho vašich kvalit.“ Revus jen naprázdno několikrát zahýbal pusou, zvuk z něj nevyšel žádný. Arcimág s úsměvem pokračoval „Existuje jeden velice mocný nekromancerský artefakt, po kterém toužím a vy mi jen přinesete.“ V Revusovi se zvedala vlna panického strachu, nemohl přece myslet… „Obsidiánovou Sošku, chci abyste mi přinesl Obsidiánovou Sošku Lexi“ Revus zdvihl ruku s holí, arcimág jen pootočil rukou s náramkem a jeho ruka se proti jeho vůli spustila zpět podél těla. Pak Artaron nevzrušeně pokračoval „věřím že mě nezklamete a vše dopadne tak jak očekávám.“ Revus v duchu propadal panice, Obsidiánová Soška byl pradávný artefakt který měl udržet rovnováhu na zemi. Jak, to nevěděl, věděl jen, že vládne neskutečnou mocí a že po něm vždy toužili všichni, andělé, lidé i démoni. Prý pochází z dob Válek Záchrany, kdy ještě lidé měli dostatek moci, aby něco takového vytvořili. Navíc je to posvátná relikvie všech nekromancerů. Musela být neskutečně tvrdě střežena. Pokus o její získání se rovnal sebevraždě, tím že mu arcimág dal za úkol jí získat ho elegantně zabil a sám si udržel čisté ruce, byl to sadistický způsob, jak ho přinutit aby se zabil sám. Jenže co mu zbývalo? Pokud by odporoval, zabili by ho, pokud by utekl, našli by ho a zabili také. Mohl jen zkusit jí získat, a snad nějak použít její moc k vlastní spáse. Pomalu se ze strachu z jejího získání stávala touha.
„Dobrá“ pronesl nakonec, „získám pro vás Obsidiánovou Sošku.“
„Výtečně“ odpověděl Artaron „máte na to jeden měsíc, doufám že vás nenapadnou žádné hlouposti, museli bychom s vámi poté jednat jako se zrádcem“ na to se otočil a s tichým smíchem odešel.
Revus seděl v poněkud luxusnější hospůdce se svým přítelem Derrelem, všechno mu řekl. „Hochu nešťastný, pěkně sis zavařil“ pronesl stařec smutně.
„Darrele notak, musí přece existovat způsob jak to dokázat.“
„Ale zajisté existuje, jenomže ne pro tebe. Sošku může získat jedině nekromancer, každého jiného soška zahubí. Hlídají jí tvorové jak pekelní tak nebeští, protože oběma stranám zaleží na tom, aby jí nikdo nikdy nezískal. A samotná soška má vlastní vůli a poslechne jen toho, kdo má čisté srdce a nechce jí použít sobecky, může být použita jen na to, na co byla stvořena. Neznám přesně její moc, ani jak udržuje rovnováhu, to neví nejspíš nikdo, ale vím že si s ní není radno zahrávat.“ Revus propadal zoufalství „Tak co mám tedy dělat?“
„Nabízí se jediné řešení příteli, musíš požádat o pomoc nekromancera a ne ledajakého nekromacera. V lesích na východě Westmarche je kráterové jezero a tam je na ostrově temná katedrála. Říká se, že v té katedrále sídlí nejmocnější člověk kráčející po této zemi, jestli je to pravda nevím, ale vím jistě že to je nekromancer. Ten by ti snad mohl pomoci, ať už k sošce nebo s tvým problémem. Snad ti alespoň poradí. Pamatuj ale, že nekromanceři řád Vizjerei nesnáší.“
Tenhle pocit byl očividně vzájemný. „Žádat o pomoc nekromancera?“ rozčílil se Revus, „já se snažím temné magii vyhnout!“
„Revusi, příteli. Nekromantská magie je daleko čistší než všechny ostatní, dokonce i než Zakarumská, a že občas trochu té temné magie použijí… Používají jí dobře, nezáleží jaká je to magie, a mám pocit, že na své cestě trochu té temnoty potřebovat budete.
Dej ale pozor! Jít tam je v jistém smyslu daleko nebezpečnější, než pokusit se získat Obsidiánovou Sošku, stále si ale myslím, že je to tvá největší a jediná šance, jak se zachránit.“
Revus mu věřil, nikomu nevěřil víc, proto už nebylo o čem přemýšlet ani o čem se bavit. Celý jeho život se scvrkl a zaměřil se na tu jednu jedinou, mizivou naději.
Obstaral si koně, a hned večer se vydal na cestu, netušil však, že jej pozorují dva páry očí, které ho nikdy pozorovat nepřestanou.
Kapitola Druhá
Arcimág Artaron seděl a čekal. Byl v honosné místnosti, seděl ve zlatém vyšívaném křesle u přepychového stříbrného stolu vykládaného diamanty, před sebou měl číši vína a čekal.
Pak se otevřela obrovská zdobná vrata do hlavní haly a vyšel přepychově vyzbrojený strážný, hluboce se uklonil a pronesl: „Vaše eminence, Král je připraven vás přijmout.“
Artanoch na nic nečekal a vstoupil, mírně se uklonil mohutné postavě v honosném odění s korunou. Král se s ním pozdravil a vyzval ho aby si s ním sedl do salónku, kde nebudou nikým rušeni.
„Příteli drahý, jaké zprávy mi neseš?“
„Zdravím tě králi, vše je v pořádku, na řád Vizjerei se můžeš plně spolehnout, tak jako vždy.“
„A co zprávy o temnotě na severu? Zakarumská církev trvdí, že království hrozí nebezpečí od démonů.“ vyjádřil obavu král.
„Všechno je v naprostém pořádku, střežíme hranice, máme všude špehy. Tvé království je bezpečí.“ odpověděl klidně arcimág.
Krále to uklidnilo „To velmi rád slyším, věřím vašemu řádu tak, jako mu věřil můj otec, a tobě můj příteli, věřím ještě víc.“
„To mi neskonale lichotí králi, to mi neskonale lichotí.“ řekl pokorně Artanoch.
„Teď pojď příteli“, rozjasnil se král, „povečeříme spolu!“
Stál u chladného jezera. Kolem něho byla naprostá tma, kterou narušoval jen kámen zářící na špici jeho hole a od hladiny jezera se odrážel měsíc. Nebe bylo naprosto čisté a proti němu se matně tyčila silueta katedrály, ne moc velké, ale o to strašlivější. Byla na malém umělém ostrůvku a vedl k ní krátký kamenný most. Nikde nebylo slyšet ani hlásku.
Revus se třásl zimou i strachem, váhal. Napadlo ho, jestli se Derrel nemýlil, jestli je toto skutečně jediná možnost. Ale čím déle o tom přemýšlel, tím víc mu docházelo, že starý Derrel měl naprostou pravdu. Před svými kolegy nemohl utéct a schovávat se po zbytek života se vlastně rovná smrti, přičemž není vyloučeno, že by ho stejně nenašli. A nikdo jiný než nekromanceři nemá vůli ani sílu postavit se řádu Vizjerei. I když, co zmůže jeden nekromancer proti takové přesile? Třeba mu alespoň pomůže získat sošku a pokud jí nebude moci využít ke své záchraně, tak jí předá a pak se s ní snad Artanoch zničí sám. Ale pokud by jí dokázal ovládnout, byl ten nejméně vhodný člověk, aby vládl její síle. Připadal si jako zpráskaný pes. Cítil, že ať udělá cokoli, buď zabije sebe, nebo přežije ale uškodí mnoha jiným lidem. Doufal že mu nekromancer poradí co má dělat, doufal a vstoupil.
Vstupní dveře se s táhlým a strašlivým zavrzáním otevřely. Ovanul ho chlad pronikavější než venku. Vstoupil a zavřel za sebou dveře. Postupoval krátkou chodbou do hlavní lodě. Od ní jej dělily další dveře. Když jimi prošel a zavřel je, světlo na jeho holi zhaslo. Vzal za kliku, ale vrátit se už nešlo. Bylo naprosté ticho a neproniknutelná tma. Polil ho studený pot.
„Ha… Ha… Haló? Je tu někdo? Jsem Lex, Revus Lex a přišel jsem vyhledat pomoc.“
Nic.
„Prosím, hledám mocného nekromancera, přišel jsem požádat o pomoc. Prosím vyslechněte mě.“ snažil se mluvit co nejklidněji, ale hlas se mu třásl.
Postupoval pomalu dopředu, až nahmatal oltář a na něm zvláštní obrazec. Náhle se však ozvalo hlasité zapraskání a stěna před ním zaplála zelenými plameny. Tak ho to vylekalo, že udělal několik kroků zpět, zakopl a svalil se zády na zem. U stropu uviděl několik průhledných postav jak ho pozorují, kolem něj se rozhořely svíce. Konečně viděl interiér katedrály. Všechno bylo tmavé, před čelní stěnou stál oltář na kterém byl velký symbol draka. V čelní zdi nebyla žádná okna, jen tři výklenky a v nich tři neskutečně tmavé sochy. Celá stěna hořela, vidět byly jen výklenky. Zvedl se na kolena a zůstal klečet, v této poloze opět pronesl „prosím, pomozte mi, nevím na koho jiného se obrátit“.
Plameny utichly, zeď stále hořela, ale s daleko menší intenzitou a téměř neslyšně. Prostřední socha se pohnula.
„Čeho si ode mě žádáš, Revusi Lexi?“ ozval se hluboký, tichý ale jasně slyšitelný hlas.
Revus si nejdřív oddychl, poté ale přešel hned k věci „Arcimág našeho řádu mi přikázal přinést mu Obsidiánovou Sošku, sám to ale nikdy nemůžu dokázat.“
„A proč si myslíš, že já, Grammator, ti pomohu ukrást nejsvětější nekromancerský artefakt? Ještě pro nějakého zbabělého Vizjereie?“
Revus se zatřásl, přestože slova byla pronesena naprosto klidně, cítil jak mu tuhne krev v žilách.
„Nemám v úmyslu mu jí předat!“ odpověděl rychle.
„A k čemu jí tedy chceš?“
„Náš řád je zkažený, korupce, vraždy, temná magie, spiknutí, sekty. Chtěl bych to napravit.“
Poté nastala dlouhá chvíle mučivého mlčení. „A ty myslíš že ti s tím soška pomůže?“
„Ano.“ hlesl Revus.
„Každého, kdo se jí pokusí ovládnout, soška zničí.“ odpověděl krutě upřímně hlas.
To Revuse povzbudilo, „No ano, doufám že se díky ní zničí oni sami!“
Opět chvíle ticha.
„A nejedná se doufám o osobní pomstu nebo nápravu křivdy?“
Revus opět polkl, neubránil se dojmu, že nekromancer odpověď dávno zná. „Náš řád neuškodil jen mě.“ zašeptal.
„Na tom stejně nezáleží, mám na práci mnohem důležitější věci.“ odmítnul ho hlas.
Revusovi se podlomily už beztak podlomené nohy. Jeho jediná naděje padla, nekromancer mu nepomůže.
Náhle se ozval krásný klidný hlas mladé ženy „Je neobvyklé že Vizjerei přišel požádat o pomoc nekromancera.“
„Ano, velmi neobvyklé.“ odpověděl úplně jiný mužský hlas.
Revus byl naprosto zmatený, pak si ale všiml, že i zbylé dvě „sochy“ se začaly hýbat.
„Otče, nech mě s ním jít.“ ozval se opět ženský hlas.
„Nech nás chvíli o samotě.“ řekl Grammator, a než Revus stihl cokoli namítnout, cosi prasklo a on se ocitl znovu před katedrálou.
„Leah, vážně s ním chceš jít?“ zeptal se Grammator.
„Ano, dohlédnu aby soška nepadla do špatných rukou.“ odpověděla nekromancerka.
„Soška musí být získána, to je jasné. Nemyslím si, že Vizjereiové očekávají, že Lex svůj úkol splní. Nicméně už jen to že o ní ví je dost zlé. Mysleli jsme že je v bezpečí, schovaná.“ podotkl její otec.
„Myslíš že to něco znamená?“ přidal se třetí nekromancer, mladý Morgan.
„Ano synu, myslím že ano. Je nepravděpodobné, aby se tyto dvě události takto sešli. A to že podle Lexových slov je Vizjerejský řád až tolik v úpadku je velmi zlé, protože je to to jediné co chrání království před vším magickým, Zakarumská církev je slabá a snad ještě zkaženější.“
„Můžu s ním tedy jít?“ zeptala se pro jistotu Leah.
„Ano, běž, ale sošku přines mě.“
„Jistě, otče.“ odpověděla, sestoupila z výklenku a zamířila k východu.
„Morgane, pro tebe mám jiný úkol.“ zaslechla ještě.
Stál před katedrálou a nevěděl co si má myslet. Nevěděl jestli má propadnout zoufalství z nevyhnutelné smrti nebo se radovat z příslibu pomoci, ani jedno nebylo jisté. Nic nebylo jisté. Byl dokonale zmatený a i trochu zklamaný, i kdyby Grammator dovolil, aby mu jeho dcera pomohla, očekával pomoc nesmírně mocného nekromacera a místo toho dostane k ruce téměř ještě dítě. Na druhou stranu ten nekromancer jistě nemá důvod posílat svou dceru na smrt, jako jeho poslal Artaron. Hořce se zasmál, i kdyby tu přemýšlel ještě rok, stejně neuleví ani o kousek své nejistotě. Přešlapoval a čekal dál.
Pak se otevřela vrata a s mrtvolně zelenou září za zády z nich vycházela mladá žena. Když přišla až k němu, zjistil, že je stejně krásná jako její hlas. Krásné modré oči, malé rty, dlouhé černé vlasy. Celá byla oděná v pohodlném oblečení z černé kůže a za pasem měla nádhernou dýku vyřezanou z nejbělejší slonoviny. V rukojeti bylo mistrně umístěno několik dokonale opracovaných smaragdů. Byla štíhlá a měla atletickou postavu. Na nohou měla dlouhé kožené kalhoty a vysoké boty. Nemohl z ní odtrhnout oči.
Podala mu ruku „Jmenuji se Leah, těší mě.“
Revus jí rychle řekl své jméno, a pak se začervenal když si uvědomil, že už ho zná.
Usmála se, „Revusi, víš kde Obsidiánová Soška je?“
„Ne…“ zarazil se.
„Nepochybuju že otec to ví ale…“ odmlčela se, „vím jak jí najdeme“ oznámila, jako by předtím nic neřekla. „Vidím že tu máš koně, alespoň to bude rychlejší.“
Revus beze slova nasedl, Leah si sedla za něj a objala ho kolem pasu, červenal se čím dál víc.
Nebe bylo tmavé a plné rudých mraků, kolem všude plápolaly ohně. Čtyřnohý démon s dvěma ústy se právě na schodišti protáhl, když se na skalní plošině nad ním zhmotnil černý stín. Rychle se přitiskl ke stěně, tiše pronesl několik slov a zase zmizel.
Kapitola třetí
Jeli tři dny, tři dny se střídali při vedení koně, tři noci spali v divočině. Revus na to nebyl zvyklý, zato Leah to nedělalo potíže, vypadala v lese spokojenější než v nejluxusnějí posteli. Nakonec dojeli k malé chatičce uprostřed planin, okolo tekl malý potok a o kus dál bylo vřesoviště. Domeček nevypadal nic moc, velmi starý, velmi zanedbaný, okolo byla hromada harampádí, kostry a mrtvoly zvěře, všemožné byliny a další nechutné věci, které se Revusovi nepodařilo identifikovat. Na dveřích visel proutěný pentagram.
„Teď pozor, asi nebude moc ochotná.“ varovala ho Leah.
Revus netušil že budou nějaké komplikace a tak jen spěšně vytahoval hůl.
„Zase to nepřeháněj, potřebujeme jí. Já to zvládnu.“ Na to tasila dýku, prudce s ní máchla a dveře se rozletěly, poté vběhla dovnitř. Slyšel jen jak něco zakřičela. Když vběhl dovnitř i on, viděl, jak Leah dýkou v ruce míří na neskutečně starou ženu. Byla ohavná, všude na kůži měla bradavice, popraskané žilky a skvrny.
„Ráda tě zase vidím Ikaro.“ řekla skoro výhružně Leah.
„Já tebe ne.“ zaskřehotala bába.
„Nejsme tu pro legraci, potřebuju s ním mluvit, zavolej ho.“ přikázala nekromancerka.
Bába chvíli vypadala, jako by přemýšlela, jak to udělat, aby jí nemusela vyhovět, ale pak přišla ke kotli a začala cosi mumlat. Celá místnost potemněla a z kotle začal stoupat rudý dým. Pomalu se formoval, až vytvořil podlouhlé hadí tělo s ohyzdnou čtyřokou hlavou s prodlouženou tlamou plnou ostrých rybích zoubků. Nestvůra se dál formovala až jí přibyly dvě paže s třemi dlouhými prsty s nebezpečnými drápy. Hadí tělo jí končilo někde na dně kotle. Nekromancerka hned jak se démonovo vyvolání dokončilo, což poznala podle táhlého odporného zasyčení, bodla dýku těsně nad okraj kotle, přímo do démonova těla. Zapůsobilo to, jako by ho napevno připíchla k tomuto světu, stvůra se teď nemohla stáhnout zpět do kotle. Bába využila toho, že byla nekromancerka zaměstnaná, vzala těžkou vázu a chtěla jí praštit po hlavě, ale Revus jedním mávnutím ruky poslal ke zdi vázu, kde se rozbila, a hned za ní i bábu, která se po nárazu odporoučela k zemi a zůstala sedět. Leah na něj vděčně pohlédla, pak začala cizím jazykem mluvit na démona a dokončila kouzlo.
„Co chceššššš?“ vykřikl démon a hleděl na ní překvapeně i vztekle zároveň.
„Potřebuju, abys pro mě něco našel.“ odpověděla.
Démon po ní máchl tlapou, ale Leah hbitě uhnula a ukázala na dýku, ta se rozzářila a démon zařval. „Čím dříve splníš co po tobě chci, tím dřív tě propustím. Tak dělej.“
„No dobrá“ zasyčel, „co chcešššš najít?“
„Obsidiánovou Sošku.“
Démonovy čtyři oči se rozzářily. Vycházely z nich proudy světla a démon se začal v kotli pomalu otáčet. Otočil se jednou, podruhé, pak na druhou stranu, až se zastavil a zíral do jednoho místa. Poté zvedl hlavu a z tlamy nad sebe vypustil další oblak kouře. V něm se objevila nejdřív poušť, pak skála, jeskyně, kterou prolétl tak rychle, že nebylo možné rozeznat jak je dlouhá ani co v ní je, a pak se obraz zastavil u podstavce, na kterém stála malá černá soška velikosti mužské pěsti. Bylo to šest hadích mláďat spletených dohromady, každý had měl v malé tlamičce kámen jiné barvy. Revus na ní toužebně hleděl.
Nekromancerka se připravila, vytáhla dýku a hbitě uskočila se zbraní připravenou, démon se vymrštil z kotle a máchl po ní s oběma tlapami nataženými, útok vykryla dýkou. Démon pak zlostně zasyčel a zmizel v kotli.
Vydali se zase na cestu. Zatímco putovali, Revus Leah vyprávěl vše o sobě, o řádu a jak došlo k tomu, že dostal tento úkol. Leah trpělivě všechno poslouchala a Revuse znervózňovalo, že ona mu o sobě pranic neřekla. Měl nutkání jí v něčem poučit, něco jí vyprávět, ale vypadalo to, jako by věděla všechno co věděl on a ještě mnohem víc. Nakonec to dopadlo tak, že se prostě ptal na různé věci o nekromancerech a postupně zjišťoval, že jsou daleko lepší lidé i kouzelnící než Vizjereiové kdy budou. Po dalších několika dnech dorazili na okraj pouště, kde se utábořili a koně pustili, protože v poušti by určitě pošel. Jídlo obstarávali střídavě. Seděli u ohně a jedli.
„Je tvůj otec opravdu tak mocný, jak se o něm tvrdí?“ ptal se zrovna Revus.
„Nevím jak je mocný a nevím ani, jak se říká že je mocný. Popravdě sem ale nikdy neviděla, že by měl otec s čímkoli potíže, co chtěl to se stalo tak jak chtěl aby se to stalo.“
„A co tvá matka?“ Revus se v duchu zaradoval, že se konečně rozpovídala o sobě.
„Tu si nepamatuju.“
„A otec vás učil sám?“ zajímal se dál.
„Sám ne,“ odpověděla, „vychovával nás od malička k nekromancerství, abysme ctili a milovali Rathmu. Když nám s bratrem bylo sedm let, poslal nás na východ k nekromancerským učitelům, kde jsme dostali pravý výcvik. Po deseti letech jsme se k němu vrátili už jako nekromanceři, a otec nás zasvětil do daleko zajímavějších tajů Rathmanské magie.“
„A vy s bratrem jste…?“ začal Revus.
„Dvojčata? Ano.“ doplnila Leah. „Ovšem já a bratr jsme se každý vydali po trochu jiné cestě magie. Já se zaměřila na mistrovství nemrtvých a pomoc tvorů mimo tento svět. Můj bratr je jiný, daleko radši bojuje než čaruje a používá k tomu prastaré jedové umění, základní nekromancerský výcvik ale máme oba.“
Revus byl potěšen, že jí konečně trochu poznává, prohlížel si různé váčky a sáčky okolo jejího pasu, kde měla i malou koženou brašnu na bedrech, až ho zaujala malá lebečka velikosti dětské pěsti. Už dříve si všiml, že k ní Leah v noci mluví.
„Co to je?“ ukázal na ní.
Leah chvíli váhala, ale pak řekla: „To je Sakur.“ a když viděla Revusův nechápavý výraz, lebečku uchopila a namířila jí na zem. Z očí jí vyletěly dva modré provazy magie, které se na zemi spojily a jakoby ze země vyskočilo čtyřnohé dravé zvíře. Revus byl šokován tím, že nemělo žádné maso. Tvor byl téměř tři metry dlouhý, přes metr vysoký. Měl dlouhý ocas a na nohou dlouhé pekelně ostré drápy. Na lebce měl kostěné vějířky, tvořící iluzi uší, a na zádech potrhaná křídla složená podél těla. Tlamu plnou obrovských ostrých zubů, v tlamě měl také jediný kus masa, dlouhý rozeklaný černý jazyk. Oči mu modře zářily a místo těla Revus viděl, že proporce, které by od tvora očekával tvoří mdlá azurová záře. „Sakurku!“ zavolala Leah a tvor k ní běžel, nekromancerka ho objala a dala mu pusu na čelo. Tvor teď navzdory své podstatě vypadal téměř roztomile, a dokonce se mu nějak podařilo usmát. Pak Leah ukázala na Revuse a řekla „To je Revus, kamarád.“. Revus viděl jak se na něj tvor podíval, pak se něco hrozně rychle hnulo, nestihl udělat nic. Ležel zády na zemi a na sobě cítil nemalou váhu tvora, který mu lízal obličej. Revus byl šokován tím, že cítil tvorovo tělo. Pohladil ho po boku a pod prsty cítil teplé maso. Jeho ruka však jen klouzala po kraji modrého světla, které vyplňovalo čistě bílou kostru. Dokonce slyšel jak dýchá a cítil jeho tep. Nevěděl nic o nemrtvých, netušil že mohou být až tak „živí“. „To je nemrtvý?“ zeptal se. „Ani mrtvý, ani živý, ani nemrtvý, ani duch, ani démon. Ono se to dost těžko vysvětluje, ale bylo neskutečně složité ho zrodit.“ odpověděla Leah, „pomáhal mi s ním otec, je to můj přítel a ochránce už dlouhá léta.“ Do noci pak ještě povídali, Sakur ležel Leah u nohou a občas tiše spokojeně zavrčel, když ho Leah pohladila.
Druhého dne večer došli před těžké kamenné dveře ve skále. „Jsou velmi mocně chráněna.“ poznamenala Leah. „Dá se to překonat?“ zeptal se Revus. „Všechno se dá překonat, ale myslím že bude lepší když se pokusíme vejít jako přátelé.“ odpověděla. Poté si stoupla před dveře a Rathmanskou řečí cosi řekla. Na dveřích se rozzářil bílý, složitý obrazec. „Tyhle runy neznám.“ posmutnila Leah. „Já ano.“ řekl Vizjerei a měl radost že je konečně něco platný. Poté začal na dveřích prstem kreslit složité obrazce, které dohromady tvořily menší zářící runy. Když dílo dokončil, starý obraz zhasl a ten co mág nakreslil se rozzářil rudě. „Co je největší nepřítel rovnováhy?“ četl. „Touha.“ bez přemýšlení řekla Leah a Revus na dveře nakreslil několik dalších run. Na dveřích se objevily dva otisky rukou, menší a větší. „To je proti démonům,“ četla Leah nápis v Rathmanském jazyce, „chce se po nás prokázat čistota duše.“ Toho se Leah trochu bála, o své duši nepochybovala, ale tou Revusovou si nebyla tak jistá, a Revus taky ne. Doufal že má duši dost čistou a oba přiložili jednu ruku na dveře. Poté se ze dveří vynořila ohavná ústa a promluvila děsivým, pekelným jazykem. Revus mu nerozuměl. „Tohle je zase proti andělům.“ poučila ho Leah, „Sakure.“ Kostlivý společník přišel ke dveřím, stoupl si, opřel se o ně a zasyčel. Pekelná ústa se otevřela. Sakurův jazyk do nich zajel, poté se k nim přiblížil hlavou a ústa políbil. Revus na to hleděl šokovaně a s odporem. „Nás oba by ten polibek jistojistě zabil.“ dodala Leah. Pak se ozvalo hlasité, mnohonásobné cvakání a bouchání a dveře se otevřely.
Kapitola čtvrtá
Démon stál u dveří do chrámu a hlídal. Hleděl bez hnutí do prázdné temnoty před ním. Oblohu občas pročísnul rudý blesk. Náhle se mu zdálo, že něco zahlédl, škubl sebou a zahleděl se na ono místo. Pak mu ale bliklo před očima, jako kdyby dostal ránu do hlavy a nemohl si vzpomenout, na co právě myslel. Temně oděná postava už mezitím stoupala po schodech za jeho zády. Vystoupala až k obrovské hale s klenutým stropem. Po ní sem a tam chodil démon s šesti očima a velice pečlivě prohlížel každý kout. Temná postava za sloupem zašeptala a démon se rychlým krokem vydal směrem do temného rohu. Když tam došel ozvalo se zasyčení, jako když dopadne kapka vody na rozpálenou plotnu a z rohu vyběha zase ona postava, po démonovi jako by se zem slehla. Nezamířila k dalším vratům, ale do postranní uličky, kde se ztratila ve stínech.
Oba ovanul pach zatuchliny. Stanuli v obrovské hale mistrně vytesané do skály. Halu protínala dlážděná cesta dál do hloubi jeskyně, cestu lemovaly čtyřmetrové sochy ve dvou řadách. Napravo byli démoni, nalevo andělé. „Zajímavé.“ šeptla Leah. „A co?“ chtěl vědět Revus. „Andělé sou nalevo. Mají být napravo.“ odpověděla. „A co to znamená?“ divil se. „Že správná cesta je ven a ne dovnitř. Je to varování.“ dodala jako by o nic nešlo. Obezřetně pokračovali na druhou stranu haly. Sakur šel první, nikdo by mu v tom nezabránil. Když došli na konec haly, viděli úzké schodiště, které bez opory vedlo zkrz rozlehlou jeskyni, v ní všude kroužil a rychle poletoval prach i malé kamínky. Schodiště bylo bičováno neskutečným větrem, který měl každého nezvaného hosta shodit, a bylo široké tak akorát pro jednoho člověka. Začali opatrně postupovat, s oběma vítr silně mával, tu z jedné, tu z druhé strany. Málem lezli po čtyřech. Jediný kdo si z větru nic nedělal byl Sakur. Leah se držela jeho ocasu a Revus se za ruku držel nekromancerky. Vizjerei se svým mohutnějším tělem měl méně problémů, navíc se opíral holí. Pomalu postupovali, až byli téměř v půli schodiště. Náhle se zvedl ještě silnější poryv větru a nekromancerku smetl, Sakur i Revus jí každý chytil za jednu ruku a rychle jí vytáhli náhoru. Leah si klekla na schody a oddechovala, „takhle to dál nepůjde, vítr je každým krokem silnější“. Revus přikývl, nějakou záhadou si stoupl a pozvedl hůl, vyslovil zaklínadla a vzduch proťaly dvě vlny síly. V tu chvíli u nich panovalo téměř bezvětří, kdežto ve vzduchu kolem nich zuřily dvě bitvy magických větrů. Spěchali na druhou stranu, až zapadHa… Ha… Haló? Je tu někdo? Jsem Lex, Revus Lex a přišel jsem vyhledat pomoc.li do dalších dveří. Tahle místnost byla opět upravená a mnohem menší, velká sotva jako zámecký salónek. Průchod dál blokoval zvláštní tvor. Byla to žena bílá jako sníh, dolní půlku těla měla tmavou a hadí, z nahého hrudníku jí vystupovaly čtyři paže a v každé byl dlouhý zahnutý meč, měla krásnou tvář s modrýma očima, špičaté uši a dlouhé černé vlasy, tohle nebyl démon. „Nemůžete jít dál.“ oznámila žena stroze. „Pusť nás, jsem nekromancerka, potřebuji sošku k udržení rovnováhy.“ odpověděla pevně Leah. „Soška zůstane kde je, raději se vraťte. Jako nekromancerka víš, že by měla zůstat zde.“ „Když jí nevezmu já, příjdou si pro ni jiní, a to už nebudou nekromanceři. Pusť nás dál!“ „Nikdo sošku nevezme, dobře jí hlídáme.“ odfrkla si bílá žena. „Můj otec si to nemyslí. Dal mi za úkol jí přinést.“ trvala na svém nekromancerka. Revus chtěl protestovat, ale pak raději mlčel. „Šanci jste měli.“ sykla nebezpečně hadí žena, „teď už je pozdě.“ dořekla a vyrazila proti nim. Oba uskočili prvnímu zuřivému útoku všemi čtyřmi meči. Sakur začal šplhat na stěnu, Leah jí oběhla, a Revus stál proti ní. Z jeho hole vyrazila vlna energie a udeřila na ženu, ta se zapotácela ale přesto udeřila. Revus všechny rány neskutečně rychle vykryl holí, pak se otočil a vytrhl jí jeden meč z ruky. Tím hned udeřil, ale protivnice ránu zablokovala. Mezitím zezadu zaútočila Leah dýkou, slonovina narazila na kov a nekromancerka se musela hbitě skrčit před čepelí co jí chtěla useknout hlavu, pak hbitě vyskočila, protože další úder jí šel na nohy, vrhla se dozadu. Revus už dorážel zepředu, využil její nepozornosti a usekl jí ruku beze zbraně, protože ránu neměla čím vykrýt. Stříbrná hustá tekutina zalila podlahu. Hadí žena zasyčela a prudce se vrhla na nekromancerku, která vypadala jako snazší cíl, ta se skrčila a hbitě se přirazila k jejímu tělu, za zády jí do země vrazily tři čepele, pak bodla do trupu a rychle uskočila, jenže to už jí běsnící žena chytla za nohu a přitáhla jí k sobě, Revuse zatím odrážela třetí paží. Nekromancerka se zkusila skrčit a bodnout do ruky, která jí držela, ale protivnice škubla rukou a nekromancerku si otočila jako na pánvi. Pak proti ní poslala čepel s úmyslem rozseknout jí hrudník, napřáhla se a máchla. Paže nedopadla, byla useknuta kostěným ocasem přesně ve chvíli, kdy obrovitý Sakur dopadl hadí ženě na záda. S rychlostí a zuřivostí pantera se jí zakousl do šíje a bez sebemenší námahy jí urval hlavu i s kusem páteře. Ta přeletěla celou místnost a podlahu zkropila stříbrnou krví. Revus schoval jednu z čepelí do pochvy na boku, která byla dosud prázdná a pomohl Leah vstát. „Bojuješ skvěle.“ přikývla uznale. „Měl sem divoké mládí, a pak sem to dlouhá léta učil.“ usmál se Revus.
Pokračovali dál. Vešli do široké chodby, kterou ale blokovaly železné mříže hustě naskládané u sebe, že by se ani dítě neprotáhlo a přesto tlusté jako kmen vzrostlého stromu. Leah na ně poklepala, pak se smutně podívala na Sakura ale ten také zavrtěl hlavou. „Teleportovat se tu nejde, navíc bych stejně byla radši, abysme ústupovou cestu měli volnou. Napadá tě něco?“ „Ano, napadá, jděte oba za mě.“ řekl zlomyslně Revus a připravil si hůl. Chodbu před nimi naplnila modrá mlha, na mřížích se srazila voda a rychle mrzla, až vytvořila neprostupnou ledovou stěnu. Pak vyslal další kouzlo, které sice stěnou viditelně zaklepalo, ale nerozbilo jí. „Potřebuju náraz, nejlépe něco ostrého a silného.“ Nekromancerka jen mávla rukou, vylětělo z ní kostěnné kopí, které prorazilo zeď a rozbilo jí na tisíce kusů. „Zatím nám to docela jde.“ dodala spokojeně. Optimismus jí přešel v další místnosti, které hořely stěny a uprostřed stál nádherný tvor, ale o to děsivější. Oba ho z legend znali, byl to protipól pekelných Aronů, hlídal nebe před démony a byl schopen zničit celé armády ohavných zrůd, v legendách se jim říkalo lovci démonů nebo kati hříchů. Dříve bájný Pantalean ale stál před nimi a byl až příliš skutečný. Tělo připomínalo jelena, velikost koně, celé tělo včetně hlavy měl hustě pokryté stříbrnými vlasy tlustymi jako prst mohutného muže, vlasy přímo zářily. Neměl pokrytý jen obličej, který stejně jako u andělů chyběl, a zírala na ně jen temnota. Vlasy měl hustě okolo „tváře“ a občas mu do ní zasáhly, tvořily dívčí účes. Měl šest nohou, které ale pod vlasy nebyly vůbec vidět, stejně jako paže, na jejichž koncích z vlasů vystupovaly čtyřy dlouhé dokonale bílé prsty s drápy na koncích. Pantalean bylo to nejkrásnější co Revus ve svém životě viděl, přesto z něj šel hrozný strach. Místností se rozlehl krásný mužský hlas „Mne neporazíte, odejděte nyní nebo zemřete.“ „Musím tu sošku získat, není to moje rozhodnutí.“ odsekla Leah, Revus se divil, kde vzala tolik odhodlání. Pantalean couvnul a chystal se k boji, Sakur na něj skočil, ale on ho jen odmrštil a hodil s ním o zeď. Revus začal sesílat kouzla, jedno za druhým, bez přestávky. Pantalean je blokoval, ale měl co dělat. Leah po něm hodila dýku, ale ta se zachytila v silných chlupech a nic mu neudělala, hbitě si jí přivolala zpátky do ruky. Sakur se zatím probral a vběhl mu pod nohy, do jedné mu kousnul ale vzápětí se stáhl zpět a z tlamy se mu kouřilo. Protivník mezitím začal Revusovi oplácet magií a oba po sobě házeli nejrůznější střely. Halu ozářila hra barev a celá se roztřásla. Občas nějaká odražená střela urvala kus stěny nebo pobořila všudepřítomné sošky a stupínky. Sakur Pantaleana poplival zelenou tekutinou, ale jeho ochranné vlasy se zdály být neproniknutelnou obranou, dokonce i když nějakou střelu nedokázal vykrýt ukázaly se jeho stříbrné vlasy neocenitelnou výhodou. K magické bitvě se přidala i Leah ale vše se zdálo být zcela marné, zatímco Sakur se stále snažil najít způsob, jak protivníkovi ublížit, Leah už s pocitem viny pomalu plánovala útěk, přesto nepolevovala v boji. Rozpřáhla ruce, a začala s nimi mávat, přesně podle ní se ze stěn i stropu nořily obří kostěnné hroty a mířily na její cíl. Některé se o něj rozbily, jiné ho netrefily a pomalu kolem něj tvořily klec. Po Pantaleanovi od hlavy proběhla vlna modré energie, všechny kostěnné hroty explodovaly a roztrhaly se na tisíce kusů. Exploze zasáhla i všechny tři bojující a odhodila je. Kůži jim potrhaly úlomky kostí. „Říkal jsem vám, že mne neporazíte.“ klidným hlasem pronesl lovec démonů, a vyslal další zařivý projektil na vzpamatovávajícího se Revuse, ten neskutečně rychle zareagoval, ale uhnout už nestihl, střela ho zasáhla do boku a odhodila ke stěně, do které prudce vrazil. Zůstala za ním krvavá stopa. Teď už byla v boji Leah sama, pochybovala, že jí Revus pomůže, pokud vůbec ještě žil a Sakura právě Pantalean chytil, jeho drápy pronikly modrou aurou a Sakur zařval, pak ho lovec jen odhodil a obrátil pozornost k nekromancerce. „Bylo skutečně nemoudré sem chodit, škoda že se už ze své chyby nepoučíš nekromancerko, ale pravidla jsou jasná a platí pro všechny.“ pronesl učitelským tónem a rozpřáhl paže v dalším mocném kouzlu.
Temný stín se dral dále a dále peklem, místy dokonce mizel úplně, nebo se objevoval na úplně jiných místech, než by měl. Díky tomu rychle postupoval až k obří černé věži. Dveře byly hlídané dvěma čtyřmetrovýmy obránci s obřími palcáty, kterým z očí vycházela zelená záře. Stínu bylo jasné, že tomuhle pohledu by už neunikl, ač by se snažil sebevíc, začal proto s nelidskou zručností šplhat po téměř kolmé stěně věže. Po dlouhém výstupu, až téměř k vrcholu, který nemohlo být v lidských silách zvládnout, se vyhoupl do okna orámovaného lidskými lebkami a stanul na vyvýšené plošině nad prostornou místností. Neslyšně se přitiskl k zemi a pohlédl dolů. Hala byla skutečně obří, vysoká přes šest pater, přikrytá klenbou opět vykládanou kostmi a dole okolo modře zářícího kruhu stáli dva démoni. Strážci u dveří byli obrovští, ale proti tomu, na co nyní stín hleděl by vypadali jako trpaslíci. Obří kozel, který by i v chrámu Zakarumské církve drhnul obřími rohy o strop rozmlouval s druhým démonem. Pohled na tu stvůru i v něm vyvolal strach. Paže měl tak mohutné, že by s nimi mohl drtit domy pouhou pěstí a kopyta schopná rozšlapat i kočáry nejzámožnějších obchodníků. Hnědé tělo měl pokryté řídkými chlupy a rudými runami zářícími pekelnou podstatou, podle kterých stín poznal, že i přes neskutečnou tělesnou hmotu, sílu a výdrž je démon chráněn snad ještě mocnější silou magickou. V paži držel nejméně pět metrů dlouhou a metr širokou čepel. Ocas měl zakončený kostěnnou palicí velkou jako vzrostlý býk s ostny velikosti barbarského meče. Jeho druh byl oproti tomu „jen“ třímetrový, zato tvořen čistým ohněm. Postavou byl velice podobný šlachovitému, plešatému válečníkovi. Plameny tvořily tvář bez nosu s téměř bíle žhnoucíma očima. Po obvodu kruhové místnosti stálo v pravidelných rozestupech dvanáct rytířů v nejčernějším kyrysu bez tváře, kryté rudou róbou, u pasu měli dlouhé stříbrné meče. „Temný pán se dohodl s Diablem na příměří.“ prozradil právě kozel, a ozvěna jeho hlasu rozvibrovala celou stavbu. „Skutečně? Jak možné je to?“ zajímalo ohnivého elementála. „Diablo je nyní daleko opatrnější, zvláště po té, co zjistil, že ho Zeferius zradil, do té doby si mohl být jistý podporou vlastního domu. Poté, co ho Azmodan s Belialem vyhnali, měl v pekle příliš mnoho nepřátel, zvlášť když jeho bratři dopadli stejně jako on. Říká se dokonce, že je bratrstvo Horadrimu s Tyraelem a Tal-Rashou chce pochytat a uvěznit. S podporou našeho pána Semeruthe, by Diablo mohl nabýt moci, vrátit se do pekla a ujmout se vlády, stále zde má mnoho věrných, i když mnoho jich už padlo, jako například Astrogha… Ale s temným pánem po boku, se jim ani Tyrael se svým bratrstvem nemůžou rovnat, a pokud plány našeho pána skutečně výjdou, bude pro Diabla výraznou podporou i v boji s Azmodanem a Belialem, což jemu i nám přinese nepochybně mnoho výhod.“ „Krásně, zní to…“ přemýšlel Semeruth, „ale podaří se mu získat nad Westmarchem moc jistě? Krásná to vize armády démonické, ale úkol snadný nebude to.“ „Neboj se, příteli, náš pán to má vymyšleno dobře.“ chechtal se kozel, „právě teď jedna nekromancerka hroznou chybu dělá, která našim plánům velice pomůže.“ „Ano, ale nezapomeň vize mé, že moc veliká proti nám se chystá.“ varoval elementál. „Žádná moc nebude dostatečná, až náš pán získá sošku.“
Tato informace byla pro stín natolik šokující, že navzdory všemu výcviku vydal tichý vzdech. V hale černé věže to ale působilo jako nejhlučnější výkřik. Ohnivý elementál vztekle zasyšel „Šššššpeh hnussný sssleduje násss?“, kozel zaryčel a obrovskou paží se napřáhl po vyvýšené plošině, kde stín ležel. Přestože byla podlaha tlustá dobré dva metry masivního kamene, náraz obří pěsti nevydžela, popraskala a celá se s rachotem zhroutila hluboko do nitra haly, přímo démonovi pod nohy. „Mrtvý je?“ zeptal se Semeruth. „Ne, není, schovává se.“ zavrčel kozel a runy na jeho těle vzplály rudým světlem. A v tom světle se u hromady suti začala rýsovat lidská postava. Postava oděná do černé róby nekromancera. „Rathmův červ!“ vyprskl elementál a zalil místo, kde nekromancer stál, vlnou ohně, ten byl ale hbitý a utíkal ke dveřím. Na jeho přítomnost však zareagovali rudí rytíři. Jeden se zhmotnil těsně před ním, ale nekromacer se kolem něj prosmýkl a pokračoval dál, jenže do cesty se mu teleportovali dva další. „Zabte ho! Zabte ho!“ řval kozel tak, že se kusy místnosti opět začaly sypat. Kopytem pak dupnul před dveře, až tvrdá podlaha popraskala. Nekromacer vida, že se mu démon snaží zabránit v úniku se otočil. Vytáhl dýku a mávl s ní, v tu chvíli se objevil na druhé straně místnosti, ale jen vteřinu na to se po něm napřahoval další rudý rytíř. Odhodil ho kouzlem a po té se znovu teleportoval, tentokrát za dveře. Tím na chvíli unikl démonům, ale ne rudým rytířům. Sehnul se před ranou mířící mu na hlavu, další vykryl a hbitě bodl, jenže i přes jeho nadlidskou rychlost to rytíř vykryl. Musel navíc rychle uskočit před mečem dalšího z nich. Uviděl schodiště, ale po něm se už nahoru šplhaly hordy nejrůznějších démonů. Nekromancer prudce máchl dýkou a z ní vytryskla mohutná vlna zelené tekutiny, které se valila po schodech proti nim a příchozí démony za jejich křiku rychle rozpouštěla, cestu ven ale musel najít jinou. Uhnul několika dalším útokům rytířů a jednoho se mu dokonce podařilo bodnout, ten padl na kolena a z rány tryskal rudý kouř a popel. Celá chodba se otřásla a všichni popadali na zem, když vrata do haly rozdrtila dvoumetrová pěst. Nekromancer se vzpamatoval jako první a rozběhl se po menším schodišti nahoru k oknu, kterým sem zvenku proudilo rudé světlo. „Kazgharak hugh!“ zahřměl kozel a celý prostor před ním explodoval. Nekromancer odletěl a několikrát se překulil po černé podlaze chodby, čímž si alespoň uhasil hořící plášť. Naštěstí pro něj exploze odmrštila i rudé rytíře. Pravidelné otřesy mu prozradily, že kozel kráčí k němu, sílu se zvednout ale nemohl najít, byl otřesen a na mnoha místech krvácel. Když se ale po něm napřáhl další rudý rytíř, překulil se a podíval se do postranní chodbičky, kde uviděl modře zářící portál. Sebral poslední síly a rozeběhl se k němu, v plné rychlosti do něj skočil. Poslední co slyšel byl vzteklý řev.
Kozla ovládl vztek, prudce praštil do stropu vysoké chodby, až její podlahu zasypaly velké kusy zdiva a kamene. Všichni démoni a rytíři se rychle klidili z cesty démonově hněvu. „Rozum zachovej, Qu-Ram Stygu!“ temně pronesl Semeruth hlasem, který by vyděsil i anděla. To upoutalo kozlovu pozornost. „Červ ten schopný byl, naší věci překážet však nemůže, dej pánovi temnému vědět, aby plán svůj urychliti hleděl, já dohlédnu, aby soška tam kde být má byla.“ Kozel přikývl, a odešel zpět do haly. Postavil se doprostřed kruhu a začal sesílat kouzlo.
Kapitola pátá
Morgan dopadl na kamennou zem a modrá záře za ním pohasla. Chlad podlahy byl příjemný, několik minut jen ležel a oddychoval, bolelo ho celé tělo. Vnímal postavu, která nad ním stála, ta ale nic neříkala, a jen čekala. Po chvíli Morgan pomalu vstal a oprášil se, poté pohlédl do očí otci. „Děkuji ti. Udělal sem hloupou chybu.“ řekl kajícně. „Učil sem vás samostatnosti, tohle by se ti stávat nemělo.“ Morgan se cítil provinile. „Ale potrestal ses sám, jen se prosím pouč pro přístě, strach o sestru málem stál život tebe.“ dodal Grammator. „Alespoň víme, co má v plánu.“ změnil téma mladší nekromancer. „To ano, i když nemohu říct, že by to pro mě byla úplně nová informace. Zatímco jsi plnil svůj úkol, pátral jsem i sám, přes veškerou snahu ale stále uniká mé moci.“ řekl Grammator bez stopy emocí v hlase. „Snad alespoň tvá sestra prokáže samostatnost, a splní svěřený úkol.“ dodal a otočil se zpět k malé misce s čirou tekutinou. Mávl nad ní rukou a v ní se začal formovat obraz. Nyní viděli to, co viděla ona. Viděli Pantaleana, jak vyvolává mocné kouzlo.
Leah rychle vyčarovala štít, vteřinku na to do něj vrazil neustávající proud mocné magie. Štít držel, ale nekromancerka rychle slábla a neviděla šanci, jak se ze sevření dostat. Sakur byl zraněný a ležel opodál, Revus možná mrtvý, proti ní byl protivník, kterému nikdo z nich ničím co uměl nedokázal způsobit sebemenší zranění. Potichu začala prosit Rathmu o pomoc v další etapě její cesty. Pantalean náhle s útokem přestal a prudce se otočil. V tu chvíli Leah ucítila mocný vítr, vající směrem, kam padl Revus. Lovec démonů byl tažen směrem k němu, i když se bránil a nohama se chytal podlahy, posouval se blíže a blíže Revusovi. Jeho stříbrné vlasy se divoce zmítaly ve větru. Leah ustoupila kus do strany, aby viděla co se děje. Revus na kolenou třímal v ruce malý tmavý předmět, který do sebe nasával Pantaleana. „Ze svých cest sem si přinesl pár hezkých hračiček!“ křičel na lovce posměšně. Pantalean se snažil bránit, ale moc toho předmětu na něj byla příliš, postupně byl vtažen dovnitř. Když zmizel úplně, věc se zavřela a teprve nyní si nekromancerka všimla, že je to malá průhledná kulička o velkosti menšího jablka, nyní vyplněná bílou mlhou. Revus stále na kolenou s kuličkou mrštil o zem, ta se rozbila a bílá mlha z ní unikla a rychle se rozplynula. „To by bylo.“ dodal potěšeně. Leah k němu přispěchala a začala mu hojit rány, Sakur se zhojil sám. Po krátkém odpočinku se úzkou chodbou vydali dál.
Po několika stech metrech klikaté chodby se ocitli v té nejkrásnější místnosti, jakou kdy viděli. Byla celá z modrých kamenů, velkých zaoblených do tvaru klenby, sloupů, modré a bílé drahokamy byly v obrazcích vyskládány do stěn. U stropu a v rozích visely z malých perel upředené pavučiny. Na druhé straně místnosti střežil bránu z modrého mramoru obří pavouk. Byla to socha také z modrého kamene, která měla na nohách a tělě obrazce z bílých a azurových drahokamů, kusadla byla z čirého diamantu a místo očí měl šestnáct broušených obsidiánů. Byla to překrásná socha, která oba uchvátila, nemohli od ní odtrhnout pohled. U stropu visely velké křišťálové koule, které se nyní rozzářily bílým světlem, světlo se odráželo a zářilo ze všechn stran. Jediné místo, kam se bez oslnění dalo dívat byla pavoukova tmavá hlava v barvě nejkrásnější mořské modře a černé oči na ní. Čím déle se na ní oba dívali, tím víc měli pocit, že musí jít blíž, aby si tu krásu prohlédli z větší blízkosti. První vykročil Revus, nejdříve váhavě, ale pak se pomalým krokem blížil přímo vstříc pavoukovi. Poté vykročila i Leah. Jak se pavoukovi blížila, uvědomila si, že míří přímo k diamantovým kusadlům, chtěla proto změnit směr. S hrůzou zjistila že to nejde, Revus byl pár kroků před ní a blížil se taktéž k nim. Chtěla ho alespoň varovat, ale ač se snažila sebevíc, nevydala ani hlásku. Použila všechen nekromantský trénink, aby získala vládu nad tělem, ale to jí neposlechlo, už jej ani necítila. Zcela oslněná září slyšela Sakura za sebou nervózně pobíhat, na něj tedy kouzlo nefungovalo. To bylo jasné, Sakur byl neovládnutelný, byl stvořený z její krve, nedokázal poslechnout kohokoli jiného, ač by sebevíc chtěl, navíc měl sám o sobě přirozenou odolnost proti magii a vzhledem k jeho podstatě na něj fungovalo pramálo kouzel. Ač téměř neviděla a nedokázala udržet koncentraci, snažila se Sakurovi duševně sdělit, co má udělat. Revus už byl téměř u kusadel, stoupal po krásných schůdcích z modrých oblázků a zastavil se těsně před pavoukem. Jeho krk byl přesně v úrovni kusadel. Leah byla zoufalá, nevěděla co víc dělat.
Ozval se zvuk tříštěného skla a kamene, celá místnost potemněla, pak zase a ještě víc. Poslední světelná koule se pod Sakurovým úderem poroučela k zemi a místnost získala původní barvy. Nyní Leah konečně dokázala získat koncentraci a zkusila ovládnout své tělo. Prsty se pohly tak jak chtěla, trhla celým tělem a zatřepala se, jako by ze sebe chtěla setřást pavoukovy hypnotické účinky. Povedlo se. Ze všech sil zakřičela na Revuse. Ten sebou taktéž trhnul a sehnul se přesně ve chvíli, kdy jen centimetry nad jeho hlavou cvakla kusadla. Ozval se praskot, který v kamenné místnosti získal na děsivé intenzitě, pavouk se pohnul. Z obrazce na stěně vyšlehl modrý blesk a zasáhl Leah do ramene, ta přeletěla půl síně a s rachotem vrazila do kamenné stěny. Revus mezitím tasil hůl a ustoupil od pavouka. Ihned proti němu poslal ohnivou kouli, ta se ale jen odrazila a rozdrtila kamennou stěnu, podlahu zasypaly tisíce ostrých úlomků drahokamů. Také na Revuse zaůtočily obrazce blesky, ale ten už na ně čekal a absorboval je svou holí. Další ohnivou kouli směřoval proti obrazcům na stěně. Ta se ale opět odrazila a přistála úplně jinde, než mág zamýšlel, tak tak, že nezranila zvedající se Leah. Inspiroval alespoň Sakura, který začal nejbližší obrazec sápat na suť. Pavouk udělal několik kroků dolů z vyvýšeniny, na které původně stál a jeho oči začaly modře zářit. „Pozor! Led!“ stihl Vizjerei varovat Leah. Ta se schovala a skutečně, vteřinu na to, z jeho pohledu vyšlehl jednotný proud vířící ledové energie, který roztříštil sloup, za kterým se nekromancerka schovala. Poté se pomalu posouval a zamířil na Sakura drtícího další obrazec. Když to viděl rychle uskočil a zaútočil na pavouka, jen co se ho ale dotkl byl odmrštěn magickou vlnou. Revus ledová kouzla radši neriskoval a zkusil blesk, ten se ale mnohonásobně odrazil za strašlivého rachotu. Pavoukův ledový proud dodělával ten obraz zkázy, do toho navíc začala kouzlit Leah. Celá místnost byla trhána na kusy, všude létaly malé i velké kusy kamene a drahokamy. Rozsypaly se i pavučiny z perel. Leah i Revus byli celí poškrábaní a pořezaní. Každé požité kouzlo ale pavouk odrazil. V tu chvíli si Vizjerei vzpoměl na knihu Tajemství tekutého ohně, kterou nedávno opisoval, psalo se v ní, že tekutý oheň nelze odmrštit ani odklonit. Zatímco uhýbal neslábnoucímu ledovému paprsku, vzpomínal na zaklínadla v knize obsažená. Vstal a začal odříkávat, kolem jeho hole se začaly točil plameny a žhavé proudy magie. Poté holí prudce vrazil do země. Směrem k pavoukovi vyrazila rychlostí blesku ohnivá vlna nechávající za sebou planoucí stopu, okamžik na to plameny a žár pohltily celého pavouka. Ledový proud z jeho očí ale neustával. všichni tři stále uhýbali útoku planoucí zrůdy, bleskové obrazce byly dávno zničeny. Revus se už vzdával veškeré naděje, když uslyšel zřetelné zapraskání a pak další a další. Poté se pavoukovi utrhla noha a s děsivým rachotem se roztříštila na kousíčky. Ulomila se další noha a pár vteřin na to pavouk explodoval celý. Hřmot dosáhl vrcholu, Revus si byl jistý, že z tohohle musí ohluchnout, rychle vyčaroval primitivní štít proti tisícům kamenných úlomků. A pak se rozhostilo ticho, nejdřív si myslel že skutečně ohluchl, pak ale vstal a rozhlédl se. Místnost byla dokonale zničená, ale už zcela klidná. Kousek opodál zpoza posledních zbytků sloupu vylezla Leah, zatímco Sakur vypadal vším naprosto nezasažen. „Nebýt té zatracené knihy, jsme oba mrtví… Děkuji ti Artarone.“ zašeptal. Leah se na něj dívala nechápavě.
Vešli do tmavé haly, celou jí vyplňoval odporný puch. Hliněná podlaha byla posetá snad stovkou mrtvol. Ze stropu čouhaly kořeny stromů a visely pavučiny. Zabouchla se za nimi ocelová brána. Sešli ze tří stupínků mezi mrtvoly. „Tohle se mi nelíbí.“ nervózně mumlal Revus. Za to Leah nic neříkala. Revus náhle klopýtl a pak rychle couval, jedna z mrtvol ho chytila za nohu, a když se jí vysmekl, začali všichni zombie vstávat. Zatímco Vizjerei se tvářil zděšeně. Leah se pro ní netypicky začala usmívat. „Tohle je něco pro mě.“ řekla vesele. Revus se obával, jestli její sebevědomí není přehnané. Když však bleskem složil prvních pět zombií, Leah zamumlala několik slov a její dýka se rozzářila, slezlo ze zabitých zombií maso a znovu povstaly jen jejich kostry. Ty se k Revusově překvapení pustili do boje se zombie. Sakur běhal bezi mrtvolami a trhal je na kusy. Revus používal nejrůznější kouzla na snižování jejich počtu. Leah také bojovala a pokaždé když jich zabili nějaké množství, donutila jejich kostry obrátit se proti bývalým druhům. Díky tomu jejich řady utěšeně řídly. Jak už v hale za Leah bojovalo téměř čyřicet kostlivců, bylo na ní vidět soustředění, jak je musela všechny ovládat. Pak si oba všimli, že dále v místnosti je i pět zombie Vizjereiů v řádových robách. Zaměřili na Lichy pozornost svou i své armády. Ti se sice umě bránili a zničili mnoho koster, náporu přesily ale nemohli dlouho odolat. Leah jejich těla donutila znovu vstát jako kostenné mágy, s jejichž nemalou pomocí vyzabíjeli zbytek nemrtvé armády. I se zbytkem asi dvaceti kostlivců a kostěnnými mágy poté postoupili dál.
Jak postupovali do hloubi jeskyně, začalo se prostředí měnit, černý kámen vystřídal vínově rudý, v kterém byly malé lesklé krystalky, celý prostor byl také daleko teplejší, Revusovi se na čele rosily krůpěje potu. Kostěnnou bránou prošli do místnosti z temného kamene plného ostrých skalních výstupků a nerovné podlahy, dým u stropu tvořil iluzi rudého nebe. V zemi byly dvě hluboké jámy zalité lávou, ze kterých sálal žár. Otevřely se několikery dveře a z nich vylezlo šest obrů z hnědočervenou kůží, dobře tři metry vysokých. V rukách měli různé zbraně. Poté co zařvali, se na ně z dýmu u stropu sneslo několik hladových wywern, červených démonů s netopýřími křídly, oválnou tlamou plnou ostrých zubů, bez rukou a bez očí. Na ještěřích nohou měli dlouhé drápy. Revus tasil meč, pronesl pár slov a ten se zeleně rozzářil. S holí v druhé ruce se čepelí i kouzly začal starat o wywerny. Leah s její nemalou armádkou vyrazili proti obrům. Malí kostlivci nebyli proti obrům tou nejlepší volbou, ale alespoň je drželi od těla těm, kdo měli za úkol je zabít. Sakur spolu s lichy jednoho zabili prakticky okamžitě. Leah dýkou a kouzly dalšího zranila. Wywernu, která se jí pokusila utrhnout hlavu smetla blesková koule a rozbila její škubající se tělo o kamennou stěnu. Kostlivcům se sekerami a kopími se podařilo jednoho obra zatlačit natolik, až se pozadu zřítil do lávové propasti. Lichové dorazili zraněného obra, zatímco Sakur s výrazem škodolibé radost skočil na jednu wywernu a utrhl jí obě křídla, spolu se poté zřítili dalšímu obrovi na hlavu. Ten nevěděl co se děje, a tak se po hlavě plácnul, čímž jen rozdrtil zmrzačeného démona bez křídel a pak zařval, když se mu Sakur zakousl hluboko do svalů na zádech, a pak je s nelidskou silou vyrval i s lopatkou o velikosti talíře a celou paží. Snažil se kostěnného netvora rozdrtit druhou rukou, ale Sakur využil toho, že je stejně dlouhý, jako oni vysocí a ocasem mu rozčísl koleno až na kost. Obr se zhroutil a stal se tak snadnou kořistí pro zbývající kostlivce. Boj netrval dlouho a z démonů, ale i kostlivců, zbyly jen cucky. Padnul dokonce i jeden lich.
Velká černá vrata na druhé straně místnosti se rozletěla a v nich stál skutečný démon. Vypadal trochu otyle, stál na dvou nohou a byl trochu hrbatý, mohutné tělo i záda mu porkývali dlouhé kostěnné ostny. Měl čtyři paže, dvě s prsty a dvě zakončené tupými kostěnnými palicemi. Hlavu měl podobnou krysí, jen mnohem hrozivější s šavlovitými zuby. Jen co je uviděl, předklonil se. Leah Revuse varovala a rychle se schovala. Celou místnost zasypala sprcha jako dýky ostrých kostěnných ostnů. Ty zničily zbývající lichy. Poté démon otevřel tlamu víc, než by člověk pokládal za možné a z ní se vyvalil zelený kouř, který celou místnost rychle zaplnil. Leah přiskočila k Revusovi, strhla ho k zemi a vyčarovala kolem rudou průhlednou bublinu magie. „Škoda že tu není bratr, s tímhle by si lehko poradil.“ poznamenala. Ale Revus dostal nápad, začal pronášet kouzlo a jedovatý plyn se rychle mísil se žlutým, který vycházel z jeho hole. Poté vytvořil vlastní magický štít a lusknutím prstů mimo něj poslal jiskru. Celá místnost explodovala v plamenech, jak směs plynů vzplála. Když ohnivé peklo skončilo, vylezli ze svého úkrytu. Démon stál tam kde předtím a prudce kašlal. Odněkud k nim přiběhl Sakur, zjevně vším nedotčen. Všichni tři vyběhli a zaútočili na démona. Ten se vzpamatoval a začal opět všude okolo vrhat kostěnné projektily. Do toho házel tmavé fialové koule, a když na něj zaútočil Sakur, odrazil ho kostěnnou palicí. Bitva se zvrhla v chaotickou přestřelku. Leah i Revus zběsile čarovali i uhýbali. Démon bojoval čím dál zuřivěji a občas zařval, když ho nějaké kouzlo zasáhlo obzvlášť tvrdě. Revus, uhýbající před další kostěnnou sprchou, zakopl, a kdyby ho Sakur včas nezachytil, spadl by do žhavé propasti. Když démovi zbývalo už jen pár posledních ostnů na zádech, konečně padl a s hlasitým praskotem se zhroutil k zemi. „Kolik toho ještě bude?“ zabědoval Revus.
Po krátkém schodišti přišli do další haly. Přestože byla jistě stvořena peklem, vypadala skvostně. Oválně stěny z rudého a černého hladkého kamene tvořily krásné ornamenty a na stropě byl rubíny vykládaný obří pentagram. V momentě, kdy do haly oba vstoupili, se za nimi zabouchla mohutná vrata, a uprostřed místnosti se za mocného záblesku a zvuku hromu objevil další démon. Byl celý černý a přestože tvarem vzdáleně připomínál na dvou nohách stojícího brouka, byl sešitý z mnoha těl. Některá připomínala lidská, jiná byla jasně démonická. Dokonce měl různě po těle několik tlam, rukou a ocasů. Oči měl velké, černé a s hadími zorničkami. Ihned zaútočil. Všechny tři zasáhly černé blesky a všichni tři odletěli a prudce vrazili do zdi. Pak se démon proměnil v neforemnou kouli těl a masa a o chvíli později se zformoval do trochu jiného tvaru o kousek dál. Znovu vyslal blesky, přestože se oba mágové bránili štítem, blesky pronikly a způsobili jím další zranění. Démon se opět proměnil a byl najednou mnohem vyšší, taky se během proměny přemístil blíže k nim. Ze tří nejvějších tlam začal všude okolo sypat černé koule, které vypadaly jako z matného skla, které hned po dopadu explodovaly temným světlem a z místa exploze unikala černá mlha a kouř. Leah i Revus odletěli každý na jinou stranu. Když se Sakur pokusil zaútočit, chytil ho snad tucet paží a další proměnou se přes něj masa těl převalila a dokonale ho v sobě uvěznila. Teď měl podobu neforemného, tlustého černého medvěda. Jen pár vteřin na to se však rozpadl a masa těl se letem posunula o notný kus dozadu, kde se složila do podoby něčeho, co nejvíc připomínalo hada, během proměny však ze sebe vystřelil Sakura, který přeletěl celou halu a po nárazu do stěny zůstal na lesklé podlaze ležet. Z celého těla mu stoupal černý dým. Leah a Revus se už chystali k útoku, ale démon se hýbal i měnil neskutečně rychle, navíc bylo kouřící změť těl těžké účinně zasáhnout. Než se stihli zkoncentrovat zasáhly je další černé blesky. Směs masa a kouře se hbitě pohybovala po místnosti a nebylo možné jí zasáhnout, proti jejím bleskům navíc nefungovala žádná obrana. Leah přepadl pocit paniky. Po všech těch útrapách, po všech bitvách je tahle stvůra nejspíš přeci jen přemůže. Pak se ale stalo něco nemyslitelného.
Ozvalo se zapraskání elektřiny a v rohu místnosti se objevila zářivá trhlina ve vzduchu, jako by někdo rozpáral samotný prostor. Démon se přesunul trochu blíž, aby zjistil, co se děje, tak se dostal doprostřed místnosti. Magická trhlina se rychle nafoukla a ozval se zvuk jako stovka hromů. Jen zlomek vteřiny na to z ní vyšel proud ohně tak žhavého, že byl téměř bílý. Celou místnost zaplnil žár takové intenzity jako by se ocitli v nitru nejhlubší sopky. Změť těl, která byla jasně cílem plamenného proudu se už ani nehla a během chvíle jí celou pohltily plameny šlehající až do stropu. Trvalo to jen pár vteřin, proud ohně zhasl a trhlina se uzavřela. Z démona nezbylo nic než spálené zbytky kostí zapečené v roztavené kamenné podlaze. Revus tak mocné kouzlo nikdy neviděl. „Otče.“ vydechla Leah.