Kapitola Šestá
Vešli do té nejtišší místnosti, jakou kdy viděli. Byla to velká hala se sloupovým, celá ponořená ve tmě, jen na podstavci uprostřed stála Obsidiánová soška, tak jak ji viděli v čarodějky příbytku. Oba se zastavili před ní. Revus obdivoval krásnou nekromancerskou práci. Všechny hadí hlavičky vypadaly jako živé.
„Myslíš, že je bezpečné se jí dotknout?“ zeptal se Revus.
„Nevím, ale někdo z nás bude muset.“ odpověděla zasmušile Leah, „Sakur má v sobě kus světla i kus temna, nevím jak by na něj reagovala.“
„Vážně nemáš vůbec představu, co by se mohlo stát?“
„Nemám, nevím.“
Revus chvíli sbíral odhodlání, a pak natáhl ruku.
„Ale jestli se jí chceš dotknout, zkus na ni nemyslet, nechtěj jí získat, jen mysli na to, co musí být uděláno. Musí být přestěhována na jiné, tajné místo, protože zde už není v bezpečí. Nemysli na to, že jí chceš využít k vlastní záchraně, nepomůže ti. Vyčisti si hlavu.“
Revus pracoval s nejrůznějšími kouzly a zakletími, ale s vlastní hlavou ne, přesto se pokusil udělat, co mu Leah řekla a dotkl se sošky.
Kolem sošky se rozzářila načervenalá aura, a pak se bleskurychle rozšířila kolem Revusova těla. Vizjerei bleskurychle tasil hůl a jediným kouzlem odhodil nekromancerku několik metrů dozadu. Ve tváři měl temný výraz vzteku. Leah se rychle probrala „Sakure! Drž ho!“ vykřikla. Její kostěnný společník na Revuse skočil a přimáčkl ho k zemi. Mág sebou prudce škubal, řval a snažil se vyprostit. Nekromacerka hbitě vstala a začala čarovat. Zkusila nad ním převzít kontrolu sama, ale to nepomohlo. Zkusila nejmocnější odčarování co znala, ale i to se minulo účinkem.
„Stona! Stona cela!“ zakřičela na sošku, „en Ratma itha! Stona maga! Vathur mer, im goth!“ Prastarý jazyk nekromancerů se rozléhal síní, zpočátku zněl naléhavě, ale poté přešel do tónu spíše prosebného.
„Rathma itha! En Rathma itha! Stona mer, im Trag-Oul itha! Trag-oul vala!“ Rudá aura kolem běsnícího čaroděje pohasla, jako by zaváhala a pak zmizela úplně. Revus chvíli prudce oddychoval a ztrácel brunátný nádech. Poté se pomalu zvedl.
„To bylo hrozné, viděl sem, co se děje, ale nemohl nic dělat.“ vydechl.
Nekromancerka, povzbuzená tím, že jí soška vyhověla, jí chtěla sebrat, ale když ucítila energie, které se kolem ní začaly hromadit, jak se k ní blížila její ruka, hned ucukla. Sakur se na to už nechtěl dívat, a dřív než kdokoli stačil něco udělat, uchopil sošku do tlamy a zvedl ji.
Nic se nestalo.
„Nemá duši!“ zvolala Leah s výrazem pochopení. „Sakur nemá duši, která by se dala ovládnout. Soška mu nic neudělá.“
Poté otevřela svou brašnu a Sakur tam sošku uložil, otočila směrem k východu, „čeká nás dlouhá cesta.“
Jen to dořekla, rozzářila se celým prostorem bílá záře, a místnost zmizela.
Objevili se v první místnosti s řadami soch. Leah měla obavy, aby o sošku neměl zájem někdo další, a tak spěchali na kraj pouště, který naštěstí nebyl daleko. Pak stačilo přejít hornatý hřeben a budou zpět v lesích, které oba dobře znali.
Jak řekla, tak se stalo a o několik dní později míjeli první listnaté stromy. Leah schovala Sakura zpět do lebečky, nedlouho na to potkali první vesnici. Rozhodli se, že zde přenocují. V poměrně útulném pokoji Leah vyčarovala několik ochranných kouzel, aby mohli oba klidně spát a několik detekčních, aby zjistila, zda je někdo nesleduje. Poté, co jim dobrosrdečný hostinský na pokoj přinesl večeři a popřál jim dobrou noc, pustila Sakura. Přes všechny ochrany měla zlé tušení, že něco jim v patách přeci jen je, že je někdo sleduje. Když padla tma, oba usnuli. Sakur si lehl k nohám nekromancerčiny postele a hlídal.
Noční ticho přerušil výkřik a oba okamžitě vstali z postele, v rukou už své zbraně a poslouchali. Odněkud zdáli se ozývali další a další zděšené a bolestné výkřiky. Leah se rozeběhla k oknu, ale viděla jen neproniknutelnou tmu, přes kterou sotva rozeznala několik postav pobíhajících po prostranství před hostincem. Vyběhli ven, aby zjistili, co se děje. Venku pobíhalo spoustu lidí. Jako příhraniční měla vesnice vlastní kasárna. Vojáci nyní rozmisťovali ohně, aby vesnici osvítili. Někdo zaklel. Už první louče prozradily, že vesnice je přepadena. Po návsi kromě lidí běhalo ještě něco jiného. Čtyřnozí rohatí démoni s tlamami plnými ostrých zubů a dvěma ocasy. Revus prvního jednoduše zabil bleskem, Leah kostěnným kopím druhého. Když se ale rozhořelo ještě více loučí, odhalily, že jsou přečísleni minimálně desetinásobně.
Vesnici hlídalo asi sto vojáků. Velitel jim nyní rychle rozdával rozkazy.
„Do čtverce! Lučišníci dovnitř, kopiníci kolem nich, zbytek dopředu!“ křičel důstojník, a sám se s dlouhým mečem postavil do první řady.
Leah přiběhla k němu a zavolala: „Pomůžeme vám!“
„Nech si své čáry zaklínačko a vypadni! Jsou tu stejně jen kvůli tobě!“ nadával velitel.
„Jsem Revus Lex, Vizjerej čtvrtého řádu, poslaný samotným arcimágem Artaronem na tajný úkol, kvůli kterému nás pronásledují tito démoni, a tato ‚zaklínačka‘, jak jste jí nazval je má podřízená. Jako velitel královského vojska jste povinen mi při mém úkolu asistovat!“ řekl mág, a významně se na důstojníka podíval. Pak se plácl do hrudi, aby viděl označení na jeho plášti.
„Jistě“, omlouval se rychle voják, „jak vám mohu posloužit mistře?“
„Dělejte co děláte, my vám pomůžeme s obranou.“ odpověděl Revus.
Další démoni se zatím neobjevovali, ale zřetelně je slyšeli všude okolo. Lidé z vesnice se shormáždili v alespoň trochu bránitelných kasárnách, před kterými se zformoval batalion vojáků.
„Netušila jsem, že máš takové slovo.“ řekla Leah ve chvílích čekání na útok.
„Řád Vizjerei je v přízni krále, i novicové mohou sekýrovat nižší důstojníky, a mají právo trestat neuposlechnutí rozkazu.“
Dřív než však Leah mohla odpovědět, louče zhasly a démoni zaútočili. Ozval se křik, vrčení a zvuky boje. Jediné světlo nyní obstarávali Revus s Leah. Jejich světelné koule vznášející se nad prostranstvým teprve odhalily, kolik démonů se tu hemžilo, musely jich být minimálně stovky. Lučištníci jim několika salvami činili značné ztráty, ale nezdálo se, že by to mohlo stačit. Vrata kasáren se pevně zavřela a z několika málo oken stříleli další lučišníci. Vojáci se zprvu vyděsili, když na střeše jednoho z domů uviděli kostlivého netvora, ale když neohroženě skočil mezi démony a během několika vteřin jich přes deset roztrhal, jejich naděje opět stouply. Přestože se činili i oba mágové, na přesilu to v žádném případě nemohlo stačit.
Řady démonů rozdrtil obří ohnivý kámen. O pár metrů dál zase pukla zem a v několika okamžicích usmažila a pohltila další spoustu démonů. Z lesa se ozvalo vlčí vytí a na kraji vesnice stanula skupinka šesti lesních druidů. Spolu s nimi se na pekelnou armádu vrhli i hromady lesních zvířat. Medvědi, vlci, kanci ale i ptáci napadli pekelná monstra a trhali je na kusy. Druidi měli v rukou palcáty a sekery a rozsévali kolem sebe zkázu i potmě.
„Peklo nepošpiní náš posvátný les!“ zahřměl jeden z nich a po jeho slovech se objevil mocný vzdušný vír, který rozmetal snad sto démonů.
Vojáci i ostatní bojovali urputně, dokonce i několik mužů ze vsi, včetně hostinského, se chopilo zbraní, a pustilo se do zla, které napadlo jejich domovy. Důstojník sám se snažil snad nejvíce, jedním švihem mečem usekl démonovi hlavu, pak se otočil a dalšího probodl, jen aby o vteřinu dalšího zbavil jedné nohy.
Boj byl krvavý, ale démonů utěšené ubývalo. Náves se zalévala krví a hromadila se těla padlých démonů, zvířat i vojáků.
Když ale zbývalo už jen několik desítek pekelných zrůd a bojištěm se začala šířit vítězná nálada, rozzářilo se nad vsí mocné světlo a celou ji pohltilo tak, že si všichni, včetně Leah i Revuse, museli zakrýt oči.
Les okolo vesnice vzplál, a z plamenů klidným krokem vyšel třímetrový ohnivý přízrak.
Kapitola sedmá
Semeruth jediným kouzlem smetl všechny domy okolo návsi kromě kasáren. Naštěstí v nich však právě nikdo nebyl. Celé bojiště ztuhlo. „Kliď ze z území Westmarchské říše, démone!“ zakřičel důstojník. O zlomek vtěřiny později byl sežehnut na škvarek i se svým brněním. Nikdo další si nedovolil promluvit. „Udatně, bojovali jste,“ ozval se sípavý démonův hlas, „marné však počínání vaše bylo. Čeho armáda má schopna není, sám skutečností učiním.“ Žár jeho těla byl natolik intenzivní, že spálil všechny zbývající vojáky před kasárnami a zapálil trávu v širokém kruhu okolo něj. Druidi bleskurychle vytvořili kruh a společným odříkáváním vytvořili mocný proud ledové energie, ktera vystřelila proti Semeruthovi. Ten ji jediným pohybem ruky odrazil stranou, kde zmrazila širokou řeku, a nekolik nejbližších stromů popraskalo a rozpadlo se na kusy, které rychle pokrýval led. „Pošetilí blázni lesní.“ zasmál se démon. Poté pokynul rukou směrem k nim a jeho bílé oči zazářily. Druidy pohltil kruh ohně ve kterém rychle utichal bolestný řev všech šesti mágů. Když udělal krok k nekromancerce, Sakur na něj zasyčel. Démon se ale už nechtěl zdržovat a jen mírně pohnul rukou. Sakur s výkřikem odletěl do hořících trosek jednoho z domů. Leah i Revus poklekli, neschopni se pohnout. „Sošku dej mi, nekromancerko. Schopnosti prokázala si značné, nyní ale cesta tvá u konce je. Dej mi ji a žít tě nechám.“ „Soška patří nekromancerům démone, stejně tě neposlechne.“ „Mne jistě ne,“ zasmál se démon, „ale pánovi temnému jistě poslouží více než dost.“ To Leah otřáslo. Netušila, koho myslí, ale pokud mu sloužil takto mocný démon, možná bylo v jeho silách i sošku samotnou ovládnout. „Sošku dej mi, nebo vesničany zabiji.“ řekl Semeruth a ruku namířil na kasárna. „Zabiješ je stejně.“ zašeptala nekromancerka. „Pravdu máš.“ zasmál se démon a kasárna byly rozmetány v jediném plamenném výbuchu. Leah zavřela oči a modlila se k Trag-Oulovi, aby jejich cesta do posmrtného světa byla rychlá a bezbolestná. „Trpělivost dochází mi, nekromancerko! Sošku podej mi!“ „Vezmi si jí sám.“ Démon se ohavně zašklebil, pak chvíli přemýšlel. Poté vtekle zasyčel na své démony „brašnu seberte ji, soška v ní je, pozor ale, aby nedotkli jste se ji dejte!“ Tři démoni se na nekromancerku dychtivě vrhli a servali z ní surově její brašnu, až jí drápem ročísli bok a krk jí začala zbarvovat velká modřina. Sykla bolestí. Jenže démoni byli až příliš zbrklí a svými drápy brašnu roztrhli, soška z ní vyletěla a dopadla mezi démony. Ti, hnáni horlivostí donést ji svému pánovi jí uchopili do rukou. Soška se rozzářila modrou aurou, a ta pohlitila okolních osm démonů. Ti se okamžitě otočili a začali trhat své překvapené druhy. V nastalé vřavě se sošky dotýkali další a další démoni a bitva nabírala na intenzitě. „Hlupáci neschopní.“ křičel Semeruth „Abyste nedotýkali se jí, říkal sem vám.“ Poté mávl rukou a všichni zbývající démoni se rozpadli v prach. Revus potlačil smích a upřeně zíral do země.
„Pán varoval mě, že dotýkati sošky nemá se nikdo.“,přemýšlel nahlas démon, „Snad magií kdybych přivolat ji zkusil…“ A napřáhl k ní ruku. Jakmile se však jeho magie dotkla sošky, ta přímo vyletěla do vzduchu a zastavila se několik metrů nad návsí, pak se rozzářila bílým světlem. Vyšlehla z ní vlna energie, které uhasila všechny ohně a povalila zbývající trosky domů. Leah i Revuse přitiskla k zemi. Vlna narazila do Semerutha a ten spadl na záda. Hned si ale sedl. Ozval se hukot jako obřího roje včel a ze zářící sošky do všech směrů vyrazily provazce a proudy bílé energie, vzduch se sytil magií a praskal elektřinou. Démon to vše sledoval s hrůzou ve tváři. Magie nad návsí se kroutila a vířila, tryskala do všech stran, provazce a proudy, podobné bílým duchům létaly sem a tam a kroužily kolem sošky. Pak se jako hejno ryb najednou otočily směrem k démonovi a vystřelily na něj. Ten zdvihl paže aby vyčaroval magický štít, který mu ale nebyl nic platný. Energie do něj vrazily a roztrhaly ho na tisíce žhnoucích jisker.
Oba se pomalu sbírali z prožitého šoku. Stopy démonovy temnoty z nich opadávaly jen pozvolna. Leah silně litovala všech duší, které kvůli nim zbytečně trpěly. Byla ale pragmatická a necítila vinu, nemohla za to. Zabili je démoni, ne ona.
Několik dní cestovali. Revusovi běželo hlavou, že sošku sice získali, ale stále ještě nebyl vyřešen jeho problém. Leah nehledě na všechno nesla sošku svému otci, který jí to přikázal. Obdivoval by takovou oddanost, kdyby však nepůsobila proti němu. Doufal ale, že mu nekromanceři pomohou, třeba by s nimi mohl zůstat, když už se spřátelil s Leah. Vzpomněl si sice na Grammatorův chladný vztah k němu, ale domníval se, že si úctu starého nekromancera zasloužil.
Další noc došli k nekromancerskému chrámu, co uviděli je však oba překvapilo a vyděsilo. Chrám byl pryč, zbyla z něj jen hromada ještě doutnajících trosek, které v noční tmě svítily zlověstným rudým světlem. Upřostřed sutin zela obrovská díra jako kdyby tam dopadla nějaká gigantická noha, nebo spíš kopyto. Leah vzdechla a rozběhla se k troskám kamenného mostu. Zavřela oči a cítila zlo, které zde proběhlo. Stopy démonů, stopy souboje mocných sil. Zkoušla duševně najít otce i bratra, necítila však ani jednoho, to ji sice uklidnilo, protože kdyby některý z nich padl, zjistila by to, zároveň ale netušila, kam zmizeli. Revus k ní přišel, „co se tady stalo?“ „Byli napadeni.“ odpověděla nevěřícně Leah, „Byli jsme napadeni.“ „Jaká síla si mohla dovolit napadnout Grammatorův dům?“ děsil se Revus. „Ta samá, co napadla nás. Démoni, kteří zničili chrám sloužili stejnému pánovi, jako démoni, co nás napadli ve vesnici.“ odpověděla nekromancerka. „A co ostatní?“ „Pokud můžu říct, jsou naživu.“ pronesla chladně Leah. „Jaktože se démoni takto volně procházejí po zemi?“ „Hranice mezi naším světem a peklem je smazaná více než kdy jindy. Je čas démonů.“ „No… A co budeme dělat?“ „Musíme pro odpovědi, do Westmarche.“ „Do Westmarche?“ divil se vizjerei, „proč?“ „Ty půjdeš na univerzitu a zkusíš zjistit vazby řádu na démony, já prozkoumám záznamy zakarumské církve, oni sledují démony na našem světě.“ „Pokud vím, Zakarum nemá nekromancery zrovna v lásce… Oproti nim vás Vizjerei milují.“ „No, to sice nemá, ale snad se mi podaří proniknout nepovšimnuta, když ti dám sošku…“ „Mě? Proč?“ „Vyzařuje magii, mohla by mě prozradit. Můj bratr by to jistě zvládl lépe, on je na podobné věci expert, ale bůhví, kde je mu konec.“ „Dobře.“ řekl Revus, a šli se utábořit do lesa, aby si odpočali před další cestou.
Kapitola osmá
V místnosti stáli tři mágové oděni v honosném rouchu. Místnost byla celá ze zlata, nábytek byl mistrně vyřezán z nejčistšího ebenu, v rohu mítnosti byl krb z modrého mramoru. „Máme na své straně celý Westmarch i Kehjistan.“ podotkl utěšené Artaron. „Lut Gholein se po převratu také jistě připojí.“ přidal druhý mág. Poté promluvil Arcimág westmarchské univerzity, Bohdalan, „mrzuté je, že mágové z Avalonu se k nám odmítli přidat, byli by vítanou pomocí. Jako nepřátelé… Bude to těžké.“ Artaron to odmítl. „Avalonští mágové nás trápit nemusí, jsou zalezlí v horách až za Twin Seas, na jejich přesvědčení bude času dost.“ „Nic nesmíme uspěchat, vše musí jít podle plánu.“ radil druhý mág. „A nekromanceři?“ dělal si starosti Bohdalan. „Operují jako jednotlivci, nemají armádu. Ať už se nám postaví kterýkoli z nich, zničíme ho.“ „I Grammatora?“ „I Grammatora.“ odpověděl Artaron.
Stáli před branami Westmarche. Revus si prohlížel starobylou bránu, a pohlédl doprava, kde právě zmizela Leah, aby unikla zrakům všech. Šeptem se s ní rozloučil a oba vstoupili do města. Byla noc a město bylo tiché, rozednit se mělo až za několik hodin. Revus procházel ulicemi a snažil se vzpomenout si na cestu k univerzitě. Westmarch byl obrovské město, konkurovat mu mohlo jen Caldeum nebo Kehjan. A nebo Avalon, ale tem Revus nikdy nebyl, ač velmi chtěl. Jak procházel hlouběji a hlouběji do města temnými ulicemi, lemovanými vysokými kamennými domy, přemýšlel. Přemýšlel o tom, co všechno znamená, proč na ně démoni útočí a jak do toho zapadá neklid v řádu Vizjerei. Proč démoni tolik touží po sošce zrovna teď, když stovky let odpočívala na konci kobky. Bezděčně při tom sjel rukou na brašnu u pasu, ale pak jí hned zdvihl a rozhlédl se, zda-li ho někdo neviděl. Ulice však byly liduprázdné a tmavé. Ani na chvíli neuvažoval, že by Leah zradil a pokusil se sošku nějak využít, nebo ji snad předal Artaronovi. Mimo to, že by ho soška zcela určitě ovládla nebo hůř, Leah si skutečně oblíbil, stejně jako celé učení Rathmy. Byla však jedna věc, kterou Leah neřekl. Dvakrát tajně očaroval divokého ptáka, aby poslal zprávu svému příteli Derrelovi do Drumsteigu. První byla „Máme ji.“, druhá „Míříme do Westmarche.“ I kdyby jeho zprávy někdo zachytil, vyčíst z nich nemohl nic. Mít může kdo chce co chce, a do Westmarche míří tisíce lidí každý den.
Právě procházel pod hradem, byl obří. Pochyboval že by ho zdolala sebevětší armáda. Přirozená vyvýšenína byla dobudována vysokou hradbou. A královskou věž nemohla převýšit ani honosná katedrála Zakarumské církve, která byla vidět odevšud z města. Několik oken svítilo, to služebnictvo časně vstalo, aby hrad připravilo na další den. Jak se rozbřesk blížil, celé město pomalu a neochotně ožívalo. Z domů se začínal ozývat dětský pláč a zvuky ranního shonu. Ulice se začaly plnit prvními obchodníky a posledními opilci. Prvotní občasné klapání koňských kopyt se s příchodem rána změnilo v neutuchající šum velkoměsta, který vydrží zase až do pozdních večerních hodin.
Spolu se sluncem dorazil až před budovu univerzity. Byla to nízká ale rozlehlá stavba půdorysem kopírující pravidelný pětiúhelník, uprostřed se tyčila věž arcimágů. Pozdravil strážné u brány a vstoupil, předtím si ještě upravil oděv, aby zvýraznil svou řádovou hodnost. Procházel komnatami a ospalí studenti i procházející mágové ho zdravili, jaký nezvyk. Tady ho nikdo neznal, doby kdy zde učil byly dávno minulé, přesto ale doufal, že zde potká nějaké staré přátele a zjistí od nich nějaké informace. Procházel kolem knihovny, druhé největší na světě. První byla v Avalonu, přísahal si, že jí jednou navštíví. Pokud tedy vše ve zdraví přežije. Poslední dobou měl neutuchající pocit, že ho někdo, nebo něco, sleduje. Bylo zvláštní po takové době s Leah být sám. Skutečně si na ní zvykl. Jako to bylo dlouho? Asi tři týdny, ale zdálo se to jako věčnost. Přes všechna nebezpečí se v její společnosti cítil velice příjemně. Láska? Ne. Jen si odvykl být s někým, kdo se mu nesnaží každou vteřinu vrazit kudlu do zad. Přeneseně i doslova.
Naskytl se mu pohled do zahrad, a právě tam mířil. Nejlepší šance někoho potkat byla zde. Procházel po krásně upravených chodníčcích, vinoucích se mezi korýtky potůčků a studánkami, záhony květin místních i exotických, až dorazil na centrální dlážděný plácek, a posadil se na jednu z laviček. Pozoroval sílící mumraj studentů, kteří zahrady používali k tréninku, studiu i relaxaci. Sledoval zrovna dva studenty, kteří na trávníku trénovali boj, šel blíže k nim. Oba se soustředili a pečlivě odříkávali zaklínadla, které kolem nich hromadila energii a pak jí v různých formách posílali proti sobě. „Byl bys už desetkrát mrtvý.“ vyčetl jednomu z nich Revus. Student se na něj díval zmatěně, „Co p..prosím?“ „Kdybys byl ve skutečném souboji, byl bys už desetkrát mrtvý.“ nevzrušené zopakoval Revus, a přišel až k němu. Poté mu sebral hůl. „Hůl je tvá součást, tvá končetina, tvé maso, stejně jako moc, kterou ty i ona vládnete, jen když se stanete jedním, můžete zvítězit.“ Student se na něj díval nechápavě. „Nevnímáš jí, necítíš jí. Je to pro tebe nástroj, ke kterému promlouváš, aby dělal, co mu řekneš, ale mluvíš snad ke své ruce? Přikazuješ nohám, kam mají jít?“ Vrátil mu hůl a postavil se za něj, pak uchopil jeho paže a vedl ho. „Energie je zde, cítíš ji?“, student přikývl, „Zavři oči, cítíš hůl? Nech je zavřené, cítíš jí stále? Vidíš jí před sebou? Každý její tvar? Cítíš sílu v ní?“ Student opět přikývl. Poté vzdechl, když mu jí Revus vytrhl z rukou, téměř jako by ho to bolelo. „Nech oči zavřené, cítíš jí stále?“ „Ano, stále ji cítím.“ „Ale už ji nemáš. Proč ji nemáš? Je tvoje! Přivolej ji. Pohni s ní k sobě, přitiskni ji ke svému tělu, jako když ruka ucukne z horké plotny.“ A hůl se náhle vytrhla z Revusova sevření a vletěla přímo do studentovy ruky, ten se usmál a otevřel oči. Starší Vizjerei pokračoval „Vidíš, nemusíš jí říkat co má dělat, udělá přesně to, co si přeješ. Uchop ji oběma rukama.“ opět mu vedl paže. „Stáhni její sílu do jejího dna, koncentruj ji v konci hole. Vidíš ten strom?“ „Ano, vidím.“ „To je tvůj nepřítel, chce tě zabít. Síla je v holi, připravena, udeř, znič ten strom. Švihni holí, udeř ten strom.“ „Je daleko, nemohu ho udeřit.“ „Tvé dvě ruce jsou krátké, ale hole nezná vzdálenost, pro ni je blízko všechno. Kam nedosáhneš paží, dosáhneš holí, udeř ten strom, chtěj ho zničit.“ A student holí prudce máchl. Z jejího konce vyletěla modrá střela čisté energie a rozdrtila strom na kusy. Hořící třísky zasypaly okolní trávník. Student byl nadšený, „Děkuji vám mistře, děkuji!“, a ukonil se. Revus jen mávl rukou, „Stejně rychle se dá vyčarovat i účinný štít, stejně lehce jako když si zakryješ zrak před prudkým světlem. Není třeba slov.“ Za jeho zády se ozval pobavený hlas, „Tak tebe to poučování nepřešlo ani po patnácti letech?“
Revus seděl v komnatě a před sebou měl horký čaj. Jeho dávný přítel Clarin seděl za stolem před ním. Nejdříve vyřídili včetečné, zdvořilostní otázky, ale nyní se dostali k tomu, proč Revus přijel. „Jdou po mě démoni, kvůli… kvůli něčemu, co mám.“ „Vážně? To je děsivé!“ „Ani netušíš jak… Potřebuju vědět, jestli neznáš někoho tady, kdo by měl vazbu na démony. Víš co myslím.“ „O tom jsme se bavili už dříve, mám jisté podezřelé, ale bohužel nic konkrétního.“ „Nic?“ zeptal se zklamaně Revus. „No… Před třemi dny přijel arcimág Artaron s Drumsteigu…“ „Cože!?“ Revus zpanikařil. „Znáte se?“ zeptal se Clarin. „Já pracuji v Drumsteigu, je to můj arcimág, to on mě poslal pro… na smrt.“ „Vážně? Ani bych se nedivil, říká se o něm, že po večerech mumlá něco v jazyce, který nemůže pocházet z tohoto světa.“ „Ty démony musel poslat on!“ uvědomoval si šokovaně Revus, „už dříve na mě použil černou magii, musí to být pán démonů!“ Ohnivý elementál mluvil o tom, že jeho pán ovládne sošku a Artaron sošku chtěl. Možná věděl, že zoufalý Revus vyhledá pomoc nekromancera, možná skutečně věřil, že sošku získá a přinese mu jí ať už bude chtít nebo ne. Proto na ně poslal démony do vesnice, když mířili k chrámu a ne do Drumsteigu a proto nechal zničit chrám, když jejich past selhala. Oba se pak vydali do Westmarche a Artaron jim přišel naproti, a on hlupák přinesl sošku až sem, na univerzitu řádu Vizjerei, donesl mu jí až do náruče! Mohla to být pravda? Mohl být Artaron skutečně tak mocný? Čím více o tom přemýšlel, tím více mu připadalo, že ano. Všechno zapadalo. Když pošlete Vizjereie na smrt pro nekromancerskou sošku, vyhledá pomoc nekromancera, který jediný je schopen ji získat. Že by je Artaron přelstil všechny? Včetně Grammatora? Co ještě chystal? Na co sošku chtěl? Revus se ztrácel v myšlenkách a Clarin na něj hleděl znepokojeně. „Musím zmizet. Co nejrychleji.“ Clarin přikývl, vykoukl na chodbu a rozhlédl se. „Vzduch je čistý, spěchej příteli, nechť tě provází světlo.“ řekl a podal příteli ruku.
Vyšel rychlým krokem z komnaty. Snažil se působit nenápadně, ale moc se mu to nedařilo. Stále se rozhlížel kolem sebe. Vešel do chodby a měl pocit, že si jej strážní prohlížejí s podezřením, nebo se mu to jen zdálo? Opět se marně pokusil působit klidně, ale jak se blížil východu neklid z něj opadal. Za chvíli se už ztratí v malých kupeckých uličkách okolo univerzity. Plný naděje ještě přidal do kroku a blížil se k vstupním vratům. Ty se otevřely a do budovy vešel Artaron se čtyřmi střážnými. Revus okamžitě vystřelil ohnivou kouli přímo na arcimága, ale ten jí klidně odrazil a ta zabila jednoho strážného. Poté poslal proti Revusovi blesk, který ho srazil k zemi. Vizjerei se oklepal, ale poté ucítil nával slabosti, který už znal. Pohlédédl na arcimága a ten na něj opět mířil tím temným šperkem v ruce. „Podívejme se, koho tady máme!“ zasmál se Artaron, „Už sem myslel, že se nepotkáme!“ Revuse uchopily dvoje silné paže a vlekly ho do sklepení, arcimág je následoval. Došli až do malé, tmavé a vlhké místnosti, která páchla plísní a hnilobou, stráže Vizjereie surově posadily na malou židli ke stolu. Artaron k němu přišel a strhl mu z boku brašku, poodešel s ní, otevřel ji a nahlédl dovnitř. „Soška!“ vydechl užasle.
Obří kozel zíral do temné koule magie, ze které se ozval hluboký, téměř krásný, mužský hlas. „Slyš mne, Qu-Ram Stygu, mám pro tebe úkol.“ „Jaký úkol, temný pane?“ zeptal se démon. „Brzy propukne ve Westmarchi vzpoura čarodějů, pokusí se ujmout vlády. Až se tak stane, napadneš město Westmarch se svými hordami. Objeví se nekromancer, Grammator, a ty ho zabiješ.“ „Nařizujete mi zabít nekromancera? Nic víc?“ ptal se trochu zklamaně kozel. „Nepodceň ho.“ odpověděl mu klidně hlas z koule, „bude to nejhorší nepřítel, se kterým ses za celý svůj tisíciletý život utkal, oba máte moc druhého zničit, ten lepší… zvítězí.“ „A soška pane?“ „Semeruth byl hlupák, jasně jsem mu řekl, že na sošku nemá sahat, až zabiješ nekromancera, příjdu si pro ni sám.“ „Ale Semeruth na ní nesáhl pane.“ podotkl démon, ale ihned toho zalitoval. „Soška nerozlišuje dotek fyzický a magický, kdokoli se jí pokusí zmocnit, je potrestán.“ „A vy máte moc jí ovládnout pane?“ ptal se s obavami kozel. „No samozřejmě. Stál jsem u jejího zrodu.“ Kozel pochopil. „Artaron se postará o krále,“ pokračoval hlas z koule, „a rozpoutá válku, ve vzniklém chaosu zaútočíme my. Vezmeme si sošku a dobudeme Westmarch. Odtud se naše moc bude šířit dál. Bratrstvo Horadrimu je natolik zaměstnáno lovem Diabla a jeho bratrů, že o našich záměrech nic netuší, stejně jako Zakarum.“ „A co bude s Arcimágem?“ zeptal se Quo-Ram Styg. „Selže a zemře, tím jsem si jistý. Jsi můj nejmocnější a nejvážěnější služebník. Tvým hlavním úkolem je postarat se o nekromancera než se objevím já, velice nerad bych se s ním utkal.“ přikázal znovu hlas a koule zhasla. Démon přemýšlel. Netušil, co je na tom nekromancerovi tak zvláštního, jeho dům zničil bez sebemenších potíží, aby donutil jeho dceru jít do Westmarche, přesně jak temný pán předpověděl, ale varování svého pána nehodlal brát na lehkou váhu. Především ho překvapilo, že v souvislosti s Grammatorem jeho pán poprvé ukázal něco, co připomínalo strach.
Leah prošla snad už stou místností a stále nemohla najít to, co hledala. Procházela tajně sklepením Zakarumské katedrály už dvě hodiny, ale skrytou knihovnu stále nemohla najít. Zato jí už několikrát málem odhalili stráže a jen tajně zakouzlené matoucí očarování ji ochránilo před nejhorším.
Prošla další chodbou a uviděla naprosto obyčejné dveře, vhodné leda tak pro nějaký kumbál. Za nimi ale cítila magii, velice opatrně je otevřela a tiše vklouzla dovnitř. Před modře zářícím podstavcem s knihou stál kněz a něco do ní zapisoval. Tiše se k němu přikradla a dotkla se ho dýkou. Kněz omdlel. Poté nahlédla do knihy. Podle všeho byl Diablo už odhalen a bratrstvo Horadrimu se chystalo na zásah. To bylo šokující zjištění, zvlášť když vzala v úvahu, že pán hrůzy skrývá už staletí a nyní, když se vše dalo do pohybu, je odhalen. Zvláštní shoda náhod? Tomu nevěřila, ale bylo to dobře, démon jako on byl extrémně nebezpečný. O nikom jiném ale žádná zmínka, nic o ohnivém elementálovi ani o komkoli, kdo by mu mohl vládnout. Azmodan a Belial měli dost starostí v boji o peklo a nikdo jiný nepřipadal v úvahu. Že by se objevil úplně nový, mocný démon? To by bylo zlé, obzvlášť, pokud o něm Zakarum nic nevěděl. Netušila, že pravda je daleko strašlivější než by byl kdo ochoten uvěřit, a že její otec ji už nějakou dobu zná. Najednou měla nepříjemný pocit, než se ale stihla otočit, srazil jí k zemi bílý blesk a nekromancerka omdlela.
Kapitola devátá
Místností se nesl Artaronův posměšný hlas „Revusi, vidím, že jste s nekromancerkou uspěli, a ty jsi byl dokonce tak hodný, že si mi sošku přinesl!“ „Co když to není ona? Měl by jste si jí radši pořádně prohlédnout.“ navrhl Vizjerei, ale Artaron jako by ho neslyšel. „Ano, soška je teď má… Ty tady teď zůstaneš, já musím ještě zařídit mnoho věcí. Pak se ti snad budu moci věnovat. Víš, vláda králů končí. Brzy se jí chopíme my!“ zasmál se arcimág, „a nepočítej s tím, že ti pomůžou nekromanceři. Co se týče tvé přítelkyně Leah, tak tu každou chvíli chytí stážci Zakarumu a naloží s ní dle své vůle, a Grammator? S tím si já nemusím dělat starosti, o toho se postarají mocnější než já. Teď mě omluv, brzy se uvidíme.“ Poté Artaron sebral brašnu se soškou a za doprovodu jednoho ze strážných odešel. Revus byl zžírán strachem o Leah, netušil, co jí kněží Zakarumu provedou, ale jistě to nebude nic dobrého. Pro ně je jediný dobrý nekromancer ten, co leží na zemi a nedýchá. Zůstali tu sice dva strážní ale s odchodem Artarona zmizela i moc prokletého šperku, co ho zbavoval moci. Pravda, zbavili ho hole, přesto ale Vizjerei doufal, že se dokáže osvobodit. Přemýšlel, jak to provést, ale ať se snažil sebevíc, nijak to nešlo. Magická pouta ho držela pevně a strážní ho sledovali bedlivě. Byl si jistý, že dřív než by řekl jediné slovo, byl by omráčený nebo mrtvý. Pomalu propadal zoufalství.
Revuse omráčila exploze, zasypala ho sprška suti a ovanul oheň. Oba strážní padli mrtví k zemi. Chvíli se rozkoukával a pak si všiml, že mu někdo nebo něco uvolnilo ruce. Konečně si troufl otevřít oči a uviděl svého přítele Derrela. „Tak se konečně seber a pojď!“ zakřičel na něj. Revus se divil, že to jde a není nikde zraněný. Rychle proběhli probouranou zdí a utíkali pryč.
Artaron byl ve své pracovně, brašnu položil na stůl a dychtivě ji otevřel. Krása sošky ho uchvátila, a především to, co znamená. Žádná z legend se nezmiňovala, jak funguje, ale každá tvrdila, že je neskutečně mocná, že je do ní zakleta síla samotné podstaty světa. Snad když ji bude studovat dostatečně dlouho, zjistí, jak tu sílu ovládnout. Nesměl se o ní ale nikdo dozvědět. Kochal se tou nádherou. Prohlédl si šperk od svého pána a rádce. Mistrovský kousek, který mu, jak tvrdil, dovoloval porazit každého smrtelníka. Fungoval by na sošku? Nemohl se dočkat, až ji prozkoumá, škoda jen, že měl teď tolik práce, musel toho tolik zařídit. Všichni věděli, co mají dělat, chtěl jen přesvědčit o něco více mágů, aby jejich síla byla co největší a úspěch byl zaručen. Poté se vypořádá s Revusem, byl nebezpečný, všechno věděl. S magickými pouty, co mu dal, ale utéct nemohl. Znovu pohlédl na sošku. Hleděl na ní dlouho. Když se na ni podívá zblízka přece nemůže ničemu uškodit. Jen si jí malinko prohlédne. Otevřel brašnu víc a natáhl k ní ruku, jeho prsty už byly jen centrimetry od sošky. Náhle však jeden z mladších mágů rozrazil dveře s nálehavým výrazem ve tváři. „Co se sakra děje, že mě rušíš?“ nebezpečně zasyčel Artaron. „Pane!“ zadýchaně ale zároveň s co největší pokorou sýpal mág, „Utekl!“ Artaron se vyděsil. „Ale jak?“ „Přišel mu na pomoc další Vizjerei.“ odpovídal chvatně. „Všechno zkazí!“ křičel arcimág, poté chvíli přemýšlel, a nakonec odpověděl: „nedá se nic dělat, musíme to spustit hned. Zavolejte mi co nejrychleji mágy nejužšího kruhu a ke králi pošlete skupinu strážných, kdyby se tam Revus objevil, ať ho okamžitě zabijí… A taky do chrámu Zakarumu.“ dodal ještě. „Jistě mistře.“ poklonil se mladý mág a hbitě zmizel.
Leah otevřela oči, ale nic neviděla. Hýbat rukama také nemohla. Její dýka byla pryč. Lebečku se Sakurem měl naštěstí u sebe Revus. Pomalu se rozvzpomínala, co se stalo a pomalu si uvědomila, co se s ní děje. Právě když jí došlo, že má na hlavě pytel, ozval se suchý, úřednický hlas. „Zaklínačko! Provinila ses znesvědcením chrámu Zakarumu a napadením jednoho z našich bratří. Za to budeš potrestána, jak káže kodex Zakarumu. Dnes večer.“
V Drumsteigu bylo krásné odpoledne, letní slunce hřálo do zad, když se strážný na náměstí protáhl. Malý palác, před kterým stál, ukrýval městkou radu a starostu. Měl pocit že má tu nejnudnější práci na světě. Každý den jen šest hodin stál před domem a pak si šel dělat co chce, nebýt ruchu na náměstí, nejspíš by už zemřel nudou. Náhle uviděl skupinu Vizjereiů z univerzity v doprovodu stráží, nic neobvyklého, nebýt toho, že šli rovnou k němu. Nebylo zvykem aby mágové chodili na radnici, vzhledem ke svému postavení si, když něco potřebovali, starostu pozvali na univerzitu. Když došli až k němu, stoupl jim do cesty. „Co mám starostovi vyřídit?“ zeptal se. Ale jeden z čarodějných strážných ho chytil pod krkem a jednou rukou zvedl ze země, a to přesto, že byl daleko menší. „Jestli chceš ještě někdy vidět svojí holku, tak radši mlč a nehejbej se.“ poradil mu druhý strážný a pustil ho na zem. Čarodějové poté vešli dovnitř. Chvíli se držel za zhmožděný krk a přemýšlel, co má dělat. Když ale z radnice zaslechl zvuky boje, podotkl utěšené Artaron.
neváhal a vběhl dovnitř. Tam uviděl skupinu vojáků, mezi nimiž byli i jeho věrní přátelé, jak pod velením jeho velitele urputně bojují s mágy. Okamžitě se rozeběhl k jednomu u mágů a bodl mu čepel hluboko do nechráněných zad. Ta do nich zajela nesmírně lehce, možná až moc lehce. uvědomil si náhle. a rychle jí vytáhl. Čepel končila přesně tam, kde měla zet v čarodějových zádech, zbytek byl upálený a z konce meče kapal roztavený kov. Mág se otočil a mávl rukou. Voják přeletěl celou místnost a prudce vrazil zády do stěny. Zlámaná žebra probodala jeho plíce a on začal zvracet zpěněnou krev. „Artaron měl pravdu.“ zasmál se mág, „Vládnout máme my a ne tihle neandrtálci. Řád Vizjerei bude vládnout světu. Divím se, že jsme to pod nadvládou králů vydrželi tak dlouho.“ To bylo poslední, co voják slyšel.
Artaron vyčkával. Byl nervózní. Dlouho na tuto chvíli čekal a nechtěl nic zkazit. Věděl že by ho čekal strašný trest. Seděl ve své pracovně a na stole ležela soška. Přestože ho velmi lákala, měl nyní na práci daleko důležitější věci. Vydal rozkazy, které spustily revoluci v celém Westmarchi, ano, bylo to předčasné, ale ti magičtí analfabeti stejně nebudou mít šanci a těch pár mágů, co se přidají na stranu krále nebude žít dlouho. Starosti mu dělal Revus, někdo mu pomohl. Poslal mágy do chrámu zakarumu, protože předpokládal, že se pokusí zachránit nekromancerku, to se ale nestalo. Nevadí, večer se jí zbaví, svůj díl udělala a o jednoho špinavce méně. Ve Westmarchi revoluce nebyla, měla být spuštěna až když se ukáže, že ve zbytku země byla úspěšná, král se nesměl nic dozvědět, do poslední chvíle musí řádu Vizjerei věřit, pokud povolá dvorní mágy dříve, než se o ně postarají, mohli by zkusit bránit hrad a ten by Artaron velmi nerad dobýval. Král musí padnout, celý systém vlády musí být zničen, pak se i lidé podvolí, nebude totiž jiné šance. A co, stejně se nakonec budou mít lépe. Mágové od nich nic nepotřebují, vystačí si sami. Dal si další pohár vína. Věřil, že jeho mágové se o vše postarají, všichni ho poslouchají na slovo, pro každého z nich něco udělal. Znovu zašilhal po sošce. Teď na ní nemá čas, ale přísahal si, že než Mu ji předá, alespoň si jí prohlédne. On sice říkal, že s ní nemá nic provádět a jen jí schovat, když jí ale trochu prozkoumá, tak se přece nemůže nic stát.
Artaron se bál dvou věcí. Avalonu a Grammatora. Avalon byl příliš daleko, než aby jeho mágové mohli rychle a účinně odpovědět. Věděl, že velekněz se k nim nikdy nepřidá. Co se týče Grammatora, On slíbil, že se něj postará. Artaron jen doufal, že se o něj postará včas.
Poznal ho před šesti lety, přišel k němu do pracovny v Drumsteigu a velice rychle mu ukázal, co všechno by s Jeho pomocí mohl dokázat. Předložil mu nabídku, která se neodmítá a zadal mu úkol. Musel všechny univerzity, paláce a větší sídla řádu Vizjerei přesvědčit, aby se k němu přidali v boji proti králi. Vynaložil obří úsilí, ale nyní to vypadalo, že On měl pravdu a že to výjde. Že si podmaní celý svět.
Leah v kobce seděla už snad celou věčnost. Dobře se o ní postarali, nemohla vůbec nic. Netušila co se děje venku, ale cítila silné narušení rovnováhy. Netušila jestli uspěl Revus, netušila kde je její otec a bratr. Vše se zdálo být bezvýchodné. Připadala si ztraceně, otec jí mnoho neřekl než odešla. Cítila, že se děje něco velkého, netušila ale co.
Jen díky výcviku poznala, že už se setmělo. Chvíli na to cvakly dveře a několik mužů vstoupilo dovnitř. Uchopily jí zezadu silné paže a zvedly jí ze židle. Pak jí někdo surově strhl pytel z hlavy. „Nevypadá zrovna špatně.“ olízl se jeden z vojáků katedrály. „Jojo, člověk by skoro řekl, že tě bude škoda nekromancerko.“ zasmál se druhý. „Chlapi, nechte si to na večer pro svý starý, inkvizitor a celý náměstí lidí čeká.“ okřikl je třetí, který stál opodál. Vlekli ji dlouhou chodbou osvícenou loučemi. Vyšli postranním východem z katedrály, nekromancerka slyšela hluk davu. Vyvlekli ji na kraj náměstí, kde už stála hranice a otočili ji směrem k davu. Popravu si nenechaly ujít stovky lidí. Inkvizitor v honosném rouchu přikývl a začal číst obžalobu. „Za napadení ctihodného kněze Zakarumu, za použití černé magie na jeho půdě a za zněsvědcení chrámu, odsuzuje se nekromancerka k trestu smrti upálením, nechť muka vykoupí černotu její duše ve jménu Zakarumu!“ Vojáci jí vynesli na hranici a přivázali ke kůlu. Kat si mezizím v postranním ohništi zapaloval louči. Okolo hranice stáli akolyté a strážci zakarumu. Leah se rozhlédla po davu a všimla si, že v něm pobíhají Vizjereiové i strážní jako by někoho hledali a že celkově je na náměstí snad celá armáda. Důvod uviděla v zápětí. V davu se krčili dva mágové v dlouhých kápích, jedním z nich byl Revus. Právě teď druhému mágovi něco rozčileně vysvětloval. Ten ho držel za rameno a klidně vrtěl hlavou. Zřejmě Revusovi řekl něco, co ho přimělo se uklidnit, přesto ale na Leah hleděl s napětím ve tváři a oči se mu zaleskly slzami.
Leah na sobě nedala nic znát. Když se přiblížil kat, jen zavřela oči a o chvíli později ucítila okolo sebe žár. Dav ztichl. Když se k ní blížily plameny a žár rostl do nesnesitelné míry, zaslechla Revusův zbrklý výkřik. „Nee!“ řval čaroděj a dral si cestu davem k nekromancerce. Jeho přítel se s obavami rozeběhl za ním, zatímco stráže se jako jeden muž vydali k místu, kde Revus byl. První plameny se dotkly její nohy a ona věděla, že to Revus nestihne. Pohlédla mu do tváře, usmála se a pak zavřela oči v očekávání krutého konce. V tu chvíli nad její hlavou explodovalo bílé světlo.
Revus nepřemýšlel, nevěděl co dělá, věděl jen, že nesmí dopustit aby byla Leah upálena jako zavšivený kabát. Stráže, které se kolem něj rojily ho nezajímaly. Šel rovnou k ní. Zpanikařil, protože věděl, že to nestihne, poté ho ale šílená síla srazila na zem. Celý prostor se zalil bílou září, která vycházela z místa nad nekromancerčinou hlavou. Inkvizitor, akolyté i vojáci okolo hranice se rozpadli jako když vítr rozfouká popel a celé náměstí padlo k zemi. Ze všech stran se ozval křik a pláč zraněných lidí. Udiveně zjistil, že přes sílu kouzla se mu nic nestalo. Vstal a rozhlédl se kolem. Všichni vojáci byli slisování v chuchvalcích kovu, které zbyli z jejich brnění, zatímco vizjereiové byli spáleni na škvarek s ústy otevřenými v posledním výkřiku bolesti a překvapení. Magická vlna zároveň uhasila oheň. Revus se znovu dal do běhu k nekromancerce, chtěl využít zmatku a osvobodit ji. Přeskakoval zničená těla desítek lidí. Muži i ženy se válely po zemi s krvavými ranami a trčícimi kostmi, mezi nimi zmateně plakaly nezraněné děti, některé byly jen potlučeny od toho, jak vypadly rodičům z náruče. Nad hlavou Leah dál zářila bílá koule magie, poté se zformovala do tvaru postavy a před nekromacerku dopadla postava tak temná, že byla jasně zřetelná i proti noční obloze. Náměstí naplnil Grammatorův hlas. „Hlupáci, stádo! Chtěli jste upálit mojí dceru, zatímco skutečné nebezpečí vám leží v klíně, radši se připravte k boji, brzy příjde zlo.“ poté máchl rukou a spolu s Leah, Revusem i Derrelem z náměstí zmizeli. Prostranství naplnila tma a nářek raněných.
Kapitola desátá
Objevili se spolu v tmavém lese, kde už čekal Morgan. Leah okamžitě padla kolem krku otci, poté i Morganovi a Revusovi. Nehledě na výcvik měla ohromnou radost z toho, že žije. Grammator si naopak podal ruku s Derrelem. „Dlouho jsme se neviděli příteli.“ řekl nekromancer s náznakem pro něj netypického úsměvu. „Vy, vy dva se znáte?“ zeptal se šokovaně Revus. „No jistě,“ odpověděl pobaveně Derrel, „myslíš že bych tě poslal jentak nazdařbůh za nějakým nekromancerem?“ Leah ovšem vypadala stejně zmateně jako on. „Je to hra,“ vysvětloval Grammator, „On a já hrajeme hru na kočku a myš. Akorát že chvíli jsem myš já a chvíli On.“ „Kdo On?“ ptal se Revus. „Vše se dozvíte v pravou chvíli,“ odpověděl nekromancer, „teď ale musíme zachránit Westmarch. Artaron po tomhle nebude čekat ani minutu a rozpoutá válku naplno. Přenese tím tíhu rozhodování na Něho.“ „Děkuju za pomoc otče,“ řekla Leah, „už podruhé.“ dodala ještě. „Podruhé?“ zeptal se Grammator. „Pomohl si nám s démonem v kobce ne?“ „To sem nebyl já.“ odpověděl nekromancer. „Jak to tedy uděláme?“ změnil téma Derrel. „Čekání už bylo dost, teď se do dění vložím já.“ řekl Grammator, a dal Leah všechny její věci, včetně Sakura. „Soška je u Artarona.“ přidal se do rozhovoru Revus. „Morgane, to je tvůj úkol, my ostatní se postaráme o bezpečnost Westmarche.“
Generál Samson se nervózně rozhlédl po stole, přišla mu dnes sotva třetina hlášení, než kolik jich přijít mělo, k tomu dostával spoustu nepodložených, ale znepokojivých zpráv o nalezených mrtvých vojácích. Vypadalo to, jako by celé království zešílelo. Netušil, co se děje. Poslal dávno posla ke králi, ten se ale stále nevrátil se žádnou zprávou. Nechtěl ale nic podnikat, dokud nebude mít informace. Jediné, čím si byl jistý bylo, že hradby jsou v bezpečí.
Náhle uslyšel křik z chodby za dubovými vraty, který ale hned utichl. Poté se dveře neslyšně otevřely a místo jeho věrného pobočníka v nich stáli dva nekromanceři a dva Vizjereiové v dobrovodu čtyřnohé nemrtvé zrůdy. Generál se postavil a tasil meč. „Zdravím vás, generále Samsone, mé jméno je Grammator.“ uklonil se nekromancer. „Prosím uklidněte se, jdu vás varovat před útokem.“ „Útokem? Jakým útokem? Na celém území Westmarche není jediná nepřátelská noha!“ „Útok příjde zevnitř generále, je nutné abyste shromáždil vojsko a svolal zálohy, budeme potřebovat každou ruku.“ „Vy by jste potřebovali leda tak péči léčitele! A nebo ohnivou koupel! Co mi to tu vykládáte?“ „Mobilizovat musíte tak jako tak, buď kvůli vzpouře, nebo kvůli mě, mě totiž na hranici jentak nedostanete.“ rýpnul si nekromancer. „Vzpoura? Jaká vzpoura?“ vykulil oči generál. „Smím se do toho vložit?“ ptal se Derrel, „Generále, představení řádu Vizjerei už dlouho plánují vzpouru proti králi.“ „A to je jen začátek, celá vzpoura je jen plán někoho mocnějšího, jak království dostatečně oslabit na to, aby ho sám uzmul, a použil k vlastním účelům. Jde tu o přežití westmarchské říše, generále.“ dokončil Grammator. „A abychom trochu zvýšili naši důveryhodnost,“ pokračoval Derrel, „račte si prohlédnout tuto listinu.“ Na to vytáhl z kapsy pláště stočený svitek, a podal ho generálovi. Ten se pro něj opatrně natáhl a chvíli v něm četl. Poté otevřel ústa překvapením. „Vy máte řád krále Westmarche? Náš král vám dal řád?“ „Ne váš král, ale jeho otec. Za služby dvorního čaroděje.“ „Generále,“ nálehal nekromancer, „žádný nepřítel by se vás nepokoušel přinutit, abyste mobilizoval celou armádu. Nad celým královstvím visí zlo, které si nedokážete představit.“ Generál přikývl.
Artaron rychle rozdával rozkazy. Musel začít ihned, celé město zanedlouho zachvátí chaos. Proto spěchal ke králi. Jeho pobočníci ho bez zdržení pustili, narozdíl od každého jiného. Sošku vezl s sebou, hodlal na hradě už zůstat. Prošel obří halou. Když procházel kolem stráží, jen padly k zemi. Mávl rukou k vratům do královy komnaty a ty se samy otevřely. Prudkým krokem vešel dovnitř. „Artarone? Co se děje?“ zeptal se hned král a vstal z trůnu. „Králi, zbavuji vás velení.“ zasmál se Artaron a jen mávl rukou, z ní vyletěly blesky a spálily čtyři střážné v místnosti. Král se rychle pokusil sáhnout si na náramek na zápěstí, ale v zápětí znehybněl a ucítil hroznou slabost. Zrádný mág na něj mířil podivným šperkem ve své ruce. „Není moudré vzdorovat králi, nebo vás zabiji ihned.“ Pokynul mu rukou, král vstal a šel s ním k oknu do města. To se zalévalo barvami a ohněm. „Vidíte? To moji mágové likvidují poslední zbytky vaší vlády, všichni důstojníci a všichni vojáci, kteří se nepodvolí padnou. Počítám že úředníky nebudeme muset zabíjet, těm je jedno, komu slouží.“ zasmál se Artaron. „Tohle vás bude mrzet, Artarone.“ procedil zkrz ztuhlou tvář král. „Jste lhář a zrádce. Chcete se ujmout vlády násilím? Nedojdete klidu, vždy vás bude zžírat strach, jestli někoho pod vámi nenapadne to samé.“ „Tak to sem rád, že mě podobné věci netrápí.“ usmál se srdečně Artaron, „Nejsem zrádce, jsem jen lhář. Vlády se ujme můj pán, který mi nabídl poněkud lepší podmínky spolupráce než vy.“ „Ty mizerná, lidská trosko!“ obořil se na něj král, a podařilo se mu pohnout směrem k čaroději. „Ale, ale. Pozoruhodná vůle.“ podivoval se čaroděj, „Možná bude přecijen lepší vás zabít ihned.“ Vizjerei ustoupil a s úsměvem ve tváři uchopil hůl. Vyřkl kouzlo a na krále se rozletěl zářivý fialový šíp. Ten se ovšem těsně před králem rozpadl na kusy a mezi ním a čarodějem se zjevila postava černá jako noc. Morgan okamžitě zaútočil. Artarona zasáhla zelená koule magie a odletěl dozadu. „Zavolejte je, králi!“ zařval nekromancer a hned odrážel útok Vizjereie. Monarcha si vyhrnul rukáv na levé ruce, a prstem se přiblížil drahokamy vykládanému náramku, Artaron natáhl ruku a náramek mu vlétl do ruky, poté rychle poslal na nekromancera několik magických projektilů a blesk proti králi, ale Morgan ho opět ochránil. Čaroděj se opět usmál a namířil na nekromancera prokletý šperk. Morgan sykl a padl na kolena, hned se ale zvedl a na to si opět stoupl. Vlastní rukou mířil proti šperku a vzduch mezi nimi začal bublat a vířit. „Kde si to ksakru sebral, ty parchante.“ procedil mezi zuby námahou nekromancer. Král nechtěl nečinně přihlížet, chopil se meče a rozeběhl se na mága, nekromancer ho ale druhou rukou zastavil. „Tady nic nezmůžete, vaše výsosti.“ omlouval se zadýchaně. Artaron druhou rukou s holí dál posílal ohnivé koule proti Morganovi, ten je nyní odrážel s daleko větší námahou. Poté nekromancer mávl rukou k zemi, z té vyletěla vlna energie, která sápala podlahu a hnala se k čaroději, ten uskočil. Nekromancer toho využil, otočil se a chytil krále. V zápětí oba zmizeli.
Pro Artarona to byla jen drobná nesnáz… Král už jim nebude nijak k užitku, postará se o něj později…
Generál Samson stál spolu s nekromancery i Vizjerei nad mapou království. Díky jejich pomoci mohl vyplnit informační vakuum a mapa byla posetá rudými vlaječkami, označujími místa, která už mágové ovládli. Vedle nich se zablýsklo a objevil se Morgan s králem. „Sošku nemám.“ oznámil stroze mladší nekromancer, „A Artaron má nějaký šperk, který z lidí vysává sílu, nepodařilo se mi to překonat, tak sem vzal krále a zmizel.“ „V pořádku chlapče, dělal si co si mohl.“ poplácal ho po rameni Derrel. Generál stál v pozoru. „V pořádku generále, tak jak jsme na tom?“ ptal se král. „Vaše výsosti, nevypadá to dobře. Ztratili jsme všechna větší města, venkov je ale nedotčen, pro mágy zřejmě není zajímavý. Už sem poslal posly do všech armádních táborů a pevností. Ve Westmarchi máme kvůli zásahu mágů omezené síly, některé základny a strážnice byly zcela zničeny, ale díky zde Grammatorovi se nám podařilo shromáždit všechny zbývající muže zde v pevnosti.“ „Zkorumpovaní mágové rychle zabírají všechny úřady, chystají se na naši odvetu, musíme zasáhnout hned.“ promluvil nekromacer „Zničit tolik mágů ale nebude snadné, zvlášť, když se k nim přidá ještě On.“ „On?“ ptal se král, „Artaron říkal že slouží někomu dalšímu, to je On?“ „Ano je. Má vlastní síly, strašlivější než bandu čarodějů, musíme sehnat více síly.“ „Generále,“ usmál se král, „Zavolejte mi ho.“
Dveře kobky se otevřely a vpustily do zcela temné místnosti proužek světla. V něm se uprostřed místnosti objevila nahá záda postavy sedící na zemi. Jak světla přibývalo, odhalovalo stále větší kus zad, takže bylo možné rozeznat ohromné svaly sedící postavy, svou pevností připomínající pacíř. „Můj pane,“ zašeptala ustrašeně postava za dveřmi, „můj pane, Arturio.“ Postava sedící na zemi se k němu pomalu otočila a v šeru se zaleskla, nebo snad zazářila, dvojice dokonale zelených očí. „Král vás volá.“
Tak krásná… Tak dokonalá… Tak temná… Tak mocná… Jeho pohled pomalu jezdil po nejdokonalejší umělecké práci, jakou kdy oči lidí spatřily. Každá hadí hlavička měla v sobě malé zoubky a v tlamě malý drahokam, dokonce bylo jasně vidět nozdry nosů a oči bez víček. Hadi byli pokrytí titěrnými šupinkami. Černota kamene byla hypnotizující. Měl pocit, že ho soška přímo volá. Odhalil sošku trochu více. Podstavec, ze kterého vyrůstaly hadí hlavy, připomínal zároveň horu i moře a byl opepnut mistrně vybroušeným závojem, který působil zároveň jako roucho panen i spalující plameny. Nevěřil, že něco tak krásného mohli stvořit nekromanceři sami. Nevšiml si, že se nad sošku naklání stále blíž. Když už měl nos jen na píď od ní, na kamenné dlažbě mu uklouzla noha. Stihl si dát ruku před obličej a ta ruka se dotkla sošky. Ta zaplála a Artarona pohltila bílá aura. Čaroděj se zakuckal a padl k zemi, poté se prsty dotkl náramku, který ukradl králi a ten slabě modře zazářil. Mág dýchal čím dál rychleji, jeho oči těkaly do všech stran. Přestože navenek vypadal úplně klidně, budil dojem jako by něco uvnitř něj mělo obrovský strach. Něco co neovládá tělo. Aura kolem něj zazářila jasněji a pak ho během okamžiku spálila.
Předchozí stránka | Další stránka