Kapitola jedenáctá
Před davem bojovníků stál král, „Dnes jdeme ztrestat čaroděje za jejich zradu, naším úkolem je pobít jejich velící, řadoví mágové často ani netuší, co se děje, nebo žijí v klamu. Artaron lhal celému Westmarchi, celému světu, za to musí pykat.“
Vojácí mlčeli a poslouchali, v tvářích jim rostl odhodlaný výraz. Dav lidí pěšky i na koních vyšel do tmy z pevnosti poblíž hlavního města a mířil k němu. Král jel v čele. Jen co však vyjel z brány, uviděl před ní zástup několika desítek Vizjereiů. Generál Samson zasyčel a několik vojáků už tasilo zbraně, ale dav čarodějů jako jeden muž náhle poklekl.
„Králi,“ řekl jeden z nich, „my jsme ti, kdo nesouhlasí s Artaronem, ti co zbyli, ti co vám pomohou zapudit anarchii a nastolit zpět mír.“
Grammator ho probodl pohledem a pak jen suše dodal: „Nelže.“
A tak se armáda rozrostla o čaroděje, jestli to bude stačit nikdo netušil. V čele jel král, po jeho boku Generál Samson a po jeho druhém boku Arturio, ten muž byl pro Grammatora hádankou, cítil z něj moc a zlobu, nevypočítatelnost ale věrnost. Jel na bílém koni oděný do lehké vesty z bílé kůže a bílých kalhot. Na nohou měl sandály a na zádech dvě dlouhé čepele, nepochybně magické. Hlavu měl úplně plešatou a na těle ani jediný chlup. Když si stoupl mohl z výšky hledět na kohokoli z celé armády a silnými svalnatými pažemi držel koně pevně a sebevědomě. Jeho uhrančivý pohled smaragdových očí spolehlivě vyvolal strach i v těch, kteří se nezalekli jeho postavy. Celou cestu mlčel.
Přiblížili se k bráně města, nikdo jí nehlídal, ve městě byl stále chaos. Nekromancer jen pokynul a vrata se otevřela.
„Jen lituji, že s sebou nemáme dvorní čaroděje.“ pronesl nejistě král, ale přesto vjel. Okolí brány bylo tiché, ale z centra města se ozvývaly výkřiky a zvuky boje. Armáda pokračovala dál. Potkávali ohořelé domy. Plačící ženy. Zraněné muže. Čarodějové trestali každého kdo se pokusil odporovat změně vlády. Pokračovali dál, až dojeli na náměstí blízko centra města.
Grammator vzdechl. Ucítil, že k se k Němu už Artaronova zpráva dostala. Cítil Jeho příchod. Toto zjištění ho zaměstnalo natolik, že už necítil past.
„Pozor!“ Vykřikla shodně Leah s Morganem. Z domů okolo se na armádu snesly magické střely i šípy a z jejich útrob se vyvalili strážci věrní Artaronovi. Královi vojáci se s nimi ihned pustili do boje a ještě před vteřinou tiché náměstí zalily zvuky boje a krev.
Arturio zůstal v sedle. Pomalu se rozhlédl okolo, jinak se nepohnul. Poté se podíval k zemi.
Náměstí explodovalo a uprostřed se otevřela puklina do země. Z ní začali šplhat stvůry, jaké nemohly být z tohoto světa. Zároveň se na obě bojující strany snesly démoni ze vzduchu. Zrůdy vylézali po celém městě. Obě armády zůstaly překvapeně stát, a tak démoni dostali šanci upevnit svou pozici a rychle znásobit své počty. Nehledě na předchozí nepřátelství, zaútočily obě lidské strany na démony. Arturio přihmouřil oči, poté jeho kůň zmizel. Rozeběhl se rychlostí, že pro okolostojící vypadal jen jako šmouha a jako vír vletěl mezi démony. Nelidsky rychle pobil snad dvacet démonů, až všude okolo létalo maso. Poté vběhl přímo mezi několik z nich. Ozval se výbuch a celá skupina se rozletěla v oslepujícím záblesku modré energie. Král vydával rozkazy, Leah i Morgan bojovali, vojáci padali a zápasili o holý život. Zkorumpovaní Vizjereiové byli zmatení, netušili okdud se démoni vzali a proč zrovna teď, ale pud sebezáchovy a zdravý rozum jim velel útočit na ně. Arturio byl jako nezkrotné, nezranitelné tornádo a rozséval v řadách démonů zkázu, jeho meč zeleně zářil a i když démona jen lehounce škrábnul, zhroutil se k zemi v křečích. Druhý meč nezářil nijak, ale měl v rukojeti zarytou bílou perlu. Když zranil nepřítele, zůstal paralyzovaný a po chvíli zemřel. Své útoky navíc posiloval vlastní mocí, ohněm i ledem.
Jen Grammator nebojoval. Procházel pomalým krokem davem démonů směrem k jámě. Démoni ho obcházeli v uctivé vzdálenosti, aniž by vlastně věděli proč. Když došel až ke kraji bezedné díry, nahlédl dovnitř. Poté zachmuřil tvář, otočil se a vztáhl ruku k jednomu démonovi. Ten mu do ní přímo vystřelil a nekromancer ho chytil za krk. Držel ho ve vzduchu přesto, že byl několikanásobně větší a držel obří kladivo. Upřeně se zadíval do páru vyděšených, rudých očí a zašeptal: „Kde máš pána?“.
Po chvíli se odvrátil a pohlédl na Arturia. Nemusel nic říkat a o vteřinu později se běsnící bojovník objevil před ním.
„Arturio, jsi neobyčejný bojovník, ale démoni budou přibývat donekonečna, musíme zastavit zdroj.“ Ten na nekromancera jen pohlédl a přikývl, jeho úzké rty zůstaly zavřené.
„Soška je nejdůležitější. Soška ho dokáže zničit.“ pokračoval nekromancer, „nelze se s ní ale teleportovat a já ji potřebuji co nejdříve, může se objevit každou chvíli. Jsi rychlejší než vítr, rychlejší než blesk. Je nutné ji získat.“
Grammator se dotkl jeho mečů, obklopila je černá záře. „Nechť tě provází požehnání Rathmy.“ zašeptal a Arturio zmizel.
Vizjereiové už byli nervózní. Hlídali hrad a taknějak tušili, že se ve městě děje něco zlého. Jejich mistr Artaron byl navíc už několik hodin zavřený v králově komnatě a nevycházel. Náhle explodovala brána hradu a dovnitř se vehnal živý vír, který během několika vteřin zmasakroval stráže v uvítací hale. Hbitě vyběhl schody, když uviděl dalšího čaroděje na konci chodby. V další vteřině už byl u něj a mohutným kopem se zábleskem ho přetnul v půli. Z postranní chodby vyběhli silně obrnění bojovníci. Arturio se k nim rozeběhl, prvního podmetl a ten na zem dopadl až nepřirozeně tvrdě, jako by ho do ní snad nějaká další síla zarazila. Druhého navzdory pancéřování čepelí lehce zbavil hlavy. Otočil se a patou kopl do hrudníku třetího, který následně prorazil zeď. Na dalšího ukázal a pak zápěstím pootočil. Ozvalo se nervydrásající zapraskání kostí a ze stále stojící zbroje se vyvalila krvavá kaše. Proběhl dírou ve zdi a cestou prorazil dvě další. Objevil se v široké chodbě, kde byl obklíčen deseti zkušenými mágy. Odfrkl si nad vlastní nepozorností, což byl vlastně první zvuk, co za posledních několik let vydal. Z obou stran na něj vyletěli ohnivé koule, magické střely i blesky. Jako by se zpomalil čas. Čepelemi odrazil dvě ohnivé koule. Poté do rukou zachytil magickou střelu, přestože by to většina mágů považovala za nemožné. Vyskočil a odrazil se od stěny až ke stropu, odkud magickou střelu hodil mezi Vizjereie. Poté skočil mezi ně. Dříve něž stihli cokoli udělat, dva nejbližší každého jednou čepelí probodl. Jejich těla vzplála a explodovala. Zbylý mág byl výbuchem odhozen na stěnu, kde ho rychle hltaly plameny. Arturio obrátil pozornost k pěti mágům na druhé straně chodby, kteří uhnuli ohnivé kouli a chystali se na protiúder. Sebral dýku jednoho z mrtvých, a hnanou jeho vlastní magií ji hodil po jednom z nich. Zemřel než dopadl na zem a z krku mu stříkala krev. Poté vyskočil přímo vstříc zbytku. Jeden čaroděj hbitě vyčaroval vlnu energie, ale na mocného bojovníka měla pramalý účinek. Když mězi ně dopadl, své meče zkřížil a z nich vyrazila mrazivá vlna. Všichni zbývající mágové se rozpadli v kusy ledu. Dva mágové hlídající Artaronovi dveře neměli šanci. Arturio stál před dveřmi do královi komnaty. Kopl do nich, aby je prorazil, jenže dveře byly magicky chráněné a odrazily ho vstříc stěně. Jeho tělem projela ostrá bolest, ale jedinou její známkou v jeho výrazu bylo mírné mrknutí. Přišel znovu ke dveřím a zhluboka se nadechl. Cítil z nich nesmírně mocnou magii. Nepochybně další dáreček Artaronova pána. Vládl magií, ale nebyl čaroděj. Pouzíval moc jen aby lépe rozdrtil své nepřátele, aby posílil své útoky. Jeho pozornost upoutaly meče, které opět temně zaplály. Usmál se nad nekromancerovou předvídavostí. Bez váhání do vrat obě čepele zabodl. Okamžitě ucítil děsivý souboj dvou mocí. V místech, kam se čepele zabodly se vyrojily blesky a tisíce jisker. Celou chodbu zaplnilo hlasité hučení, které každou vteřinou sílilo, stejně jako výboje. Celý hrad se roztřásl a bojovníka zasypala sprška prachu a omítky. Když hučení dosáhlo intenzity, že by každý normální člověk ohluchl, dveře byly rozervány strašlivou silou. Okolní zdi popraskaly a začaly se hroutit. Arturio rychle pohlédl na Artaronovu spálenou mrtvolu, sebral ze země kus rudého závěsu, popadl do něj sošku a vyskočil oknem, ještě než se celý hrad zhroutil. Dopadl z výšky několika desítek metrů na kamennou dlažbu. Chvíli ležel a nehýbal se. Poté zasténal, pomalu se zvedl a vydal se zpět na bojiště.
Král pohlédl směrem ke svému domovu a povzdechl si, když viděl, jak se celý hrad sesul k zemi. Zatímco jeho vojáci bojovali s démony i Vizjereii, velitelé milice, významní lidé, obchodníci a vysloužilí vojáci, organizovali evakuaci obyvatel města. Mezitím se do města hrnuly posily z celé země. Nezdálo se však, že to bude stačit, démoni vylézali odevšud, jako by se snad objevovali ze vzduchu. Boj už ovšem nebyl tak chaotický, oběma armádám se povedlo jakžtakž ustálit a vytvořit jedno centrální bitevní pole. Znepokojivé bylo, že oproti zrůdám předtím, démoni co velézali z děr teď byli strašlivější. Navíc se do boje zapojili i jejich velitelé, kteří často vydali za stovku démonů. O ty se staral Grammator se svými dětmi, zatímco Sakur se jednoduše snažil roztrhat tolik démonů, kolik jen mohl a odnášel zraněné vojáky na primitivní obvaziště za linií. Nikdo se už nepozastavoval nad tím, že po jejich boku bojují nemrtvé zrůdy, včetně kostlivců. Nevadili dokonce ani bojovníkům Zakarumu, kteří dorazili, aby pomohli bránit město. Každý meč namířený proti démonům byl vítaný. Hodně práce dělali královští střelci s luky a kušemi, kteří pustošili zejména řady létajících démonů, kteří by jinak mohli lehce zvrátit průběh bitvy. Přese všechnu snahu se však zatím jen drželi, na víc se nezmohli.
Prostranství, na kterém se bojovalo, bylo původně středně velké náměstí. Po hodině boje však bylo podstatně větší. Z nejbližších domů nezbylo nic, z těch dál jen hromady suti. Celé místo náhle zalila rudá záře. Z ní se vynořila obrovská noha s kopytem a rozšlápla nejbližší skupinu bojujících, démony i lidi, jako by to byli švábi. Poté se ze záře vynořil celý monstrózní kozel a zaryčel vztekem. Celá armáda začala ustupovat, a i démoni se mírně stáhli. Před mocí démona se stáhli všichni, všichni kromě nekromancera. Oba velikání, každý svým způsobem, stáli proti sobě. Všichni mlčeli a na chvíli dokonce utichl boj. „Bojovali jste statečně,“ pronesl překvapivě vážně démon, „nyní je ale čas vše ukončit.“ „Máš pravdu, Quo-Ram Stygu,“ zahřměl Grammator, „až to skoncuju s tebou, pobiju démony. A až příjde tvůj pán, zničím i jeho.“ Démona tím rozhodil, především tím, že ho znal. Což bylo přesně to, co nekromancer chtěl. Zatímco obě armády notně ustoupily, z obřího portálu za démonova zády vystoupilo osm strašlivých démonů. Měli deset krabích nohou, na kterých stáli. Z kostnané hrudi jim vycházeli čtyři další, které sloužili zároveň k pohybu i sápání nepřátel. Z ramenou vycházely čtyři další kostěnné paže zakončené kostěnnými kosami. Kostěnná hlava s orlím zobákem už jen dozdobila celkově hrůzný zjev. Za nimi se ještě z portálů vyrojili miláčkové kozlova pána, rudí rytíři s dlouhými meči a kápěmi. Ani nekromancer nebyl sám, první se za něj postavili Leah s Morganem, mezi nimi Sakur a hned za ním Revus s Derrelem. Kozel se už chystal k útoku, když se před Grammatorem zhmotnila pětice mágů s azurovými holemi a bílými róbami. Pak už nikdo na nic nečekal.
Nekromancer vyslal na démona proud černé energie připomínající řeku bahna. Kozel proti němu nastavil obě ruce zářící ostrým červeným světlem. Z místa kde se energie srazily vycházela oslepující záře, přšely tisíce jisker a odkapávalo cosi, co připomínalo roztavený kov. Leah zápasila s jednou z kostěnných zrůd, přidali se k ní i dvorní mágové. Morgan a Vizjereiové se starali o rudé rytíře. Sakur zavřel oči a potichu mručel, jeho modrá aura se rozzářila, až vypadal téměř přízračně. Poté vyskočil na prvního kostěnného démona. Ten vypadal jako by ho pouhý dotek nemrtvého zvířetě zraňoval a zoufale se ho snažil setřást. Sakur mu mezitím postupně utrhával všechny končetiny. Kolem mladšího nekromancera se zhmotnilo šest rudých rytířů, s kterými se už utkal. Musel hbitě uhnout několika ranám. Poté na jednoho vyslal proud zelené tekutiny, která se něj přilepila a rychle ho rozpouštěla. Revus s Derrelem likvidovali už druhého démona, museli uhýbat jak jeho zuřivým útokům, tak dorážení rudých rytířů. Zrovna když Revus sesílal mocné kouzlo na démona, zhmotnil se jeden z nich před ním a okamžitě bodl. Přestože Revus uhnul jak nejrychleji mohl, zasáhla ho čepel do ramene. Svalil se k zemi hned vedle rytíře, kterého smetl Derrelův blesk. Na Morgana bylo rytířů už moc, poranili ho na ruce, která mu jen díky jeho hbitosti zůstala. Nelépe si vedli dvorní mágové, dokázali zdržovat dva démony, kteří se rozhodli, že svému pánovi s nekromancerem pomohou. Navíc si poradili i s rudými rytíři. Obě armády vyčkávaly, mezi nimi zápasily příliš mocné síly, než aby se někomu chtělo mezi ně vstoupit. Zrovna když to vypadalo, že by mágové urpostřed mohli získat nad démony převahu. Odněkud se vyrojily zrůdy, které Morgan zahlédl před vchodem do pekelné pevnosti. Dobré čtyři metry vysoké, obrněné tak, že jim nevyčníval jediný kus kůže, byli tihle kříženci býka a člověka strašlivou zbraní. Měli i pro svou velikost nepřirozenou sílu, díky které drtily maso, kosti i zdi. Jeden z nich se okažitě ohnal po Leah, a i když před sebe hbitě vyčarovala štít, odhodil jí úder několik metrů dozadu, kde zůstala ležet. Když jí chtěl démon dorazit, skočil mu na záda Sakur, prokousl mu krk a držel tak dlouho, dokud protivník nepadl k zemi. Derrel se v zápalu boje přidal ke dvorním mágům, jako za starých časů. Revus vrávoravým krokem odešel stranou, kde mu dvě ženy ošetřovaly ránu v rameni. Leah se teprve sbírala a Morgan měl stále za zadkem zbytek rudých rytířů, kteří na něj byli ještě od minula řádně naštvaní. Jakoby stranou veškerého okolního boje stáli Grammator s Quo-Ram Stygem. Stále v magickém klinči byli ignorováni všemi ostatními. Až doteď. Dva obrnění démoni, každý z jedné strany, napadli nekromancera. Ten vyskočil do vzduchu, dal před sebe ruce, mezi nimiž se objevila modrá poloprůhledká koule magie. Ta se rychle rozepnula, až rozměry přerostla nekromancera i démony, které pohltila. Poté se zase smrskla a Grammator ji hodil po kozlovi. Rozbila se o jeho obří hruď a jeho tváří proletěl výraz bolesti. Runy na jeho těle zaplály, jak musely svého nositele ochránit. Kozel zaryčel a celou silou i vahou se vrhl na nekromancera. Ten musel hbitě uskočit. I přes svou velikost a neskutečnou sílu byl kozel nepřirozeně rychlý, a nekromancer měl co dělat, aby se všem jeho výpadům vyhnul. A to i přesto, že se vznášel ve vzduchu a poletoval kolem něj. Démonovi se podařilo chytit ho za nohu, ale okamžitě mu ruku spálil rudý blesk, který z ní vylétl. Zařval vztekem a jeho vlastní ruce zaplály zeleným plamenem. Nyní vypadal strašlivěji než kdy dřív. Jeho tvář byla až nepřirozeně temná a na jeho těle naběhly žíly a rozzářily se runy. Grammatorovu bílou střelu odrazil někam do vzduchu a máchl po něm obří tlapou. Ten musel rychle k zemi. Pak se na něj opět vrhl s oběma rukama u sebe v obřím kladivu. Rychle, neskutečně rychle. Tak rychle, že vypadal jen jako obří rudá šmouha. Tak rychle, že ani Grammator nedokázal uhnout. Palice z rukou udeřila shora na nekromacera, který vztyčil hůlku. Obří tlapy se zastavily několik centimetrů nad rathmanem, kde vrazily do bílého štítu. Celé náměstí ohlušila monutná exploze, které odhodila nejbližší bojující démony i mágy, jako by byli hadrové hračky. I kozel byl silou nárazu odmrštěn a svalil se na záda, zatímco nekromancer zaúpěl bolestí a klesl na kolena. Démon se zvedl a nevěřícně hleděl na člověka před sebou. Bezděčně udělal několik kroků zpět a stále nemohl uvěřit tomu, co právě teď viděl. Nemohl věřit, že to co jeho útok přežilo byl „jen“ člověk. Jako by teprve nyní pochopil, kdo proti němu stojí.
Morgan se konečně zbavil posledního rudého rytíře, byl pořezaný téměř všude, ale v duchu děkoval draku Trag-Oulovi za to, že nedopadl hůř. Tihle pekelní služebníci byli schopní roztrhat celé armády. Ještě než se mohl vzapamatovat, viděl jak k němu běží jeden z obrněných démonů. Ale než se připravil do obranného postoje, oba je nějaká síla odhodila. Dopadl tvrdě na zem a rychle se otočil. Viděl jen, jak se démon napřahuje. Jeho palice už byla jen metr od něj, když do démona z boku vrazila zářící postava. Zároveň si všiml, že po něm něco hodila a rychle to chytil. Soška. Obsidiánová soška zabalená do rudého závěsu. Rychle vstal a hodil ji Revusovi, který stejně nemohl bojovat, alespoň ještě chvíli ne. Otočil se zpět k démonovi zrovna když mu k nohám dopadla jeho hlava a Arturio se chystal na dalšího.
Role se obrátily, kozel nyní čelil útokům nekromancera. Odrážel střely různých barev a snažil se nekromancera zasáhnout silou i kouzly. Poté si všiml dalšího hráče. Velmi hbitého bojovníka, který začal bezstrarostně sápat jeho služebníky. Ale předtím ještě něco hodil mladšímu nekromacerovi. Sošku! Ten člověk má sošku! Hned ji ale hodil jednomu z mágů, který byl zraněný. Dobře že tak, alespoň bude snazší ji získat. Jediná myšlenka stačila, pak se musel znovu bránit útokům nekromancera, protože jedna ze střel ho popálila na zádech. Hbitě se otočil a srazil nekromancera k zemi, ten se hned zvedl. Ucítil bolest v lýtku, překvapeně se otočil a uviděl toho bojovníka, jak právě tahá meč z rány na jeho noze. Jeho čepele černě plály a jeho magické runy byly k ničemu. Ucítil strach a hned se na něj vrhl.
Revus ležel opřený o zbytek nějaké zdi a cítil jak bolest v rameni ustupuje. Pak se jeho pohled střetl s Morganovým a uviděl, jak mu něco hodil. Chytil to a zjistil, že to je soška. Ihned pochopil a zvedl svou hůl. Pak si všiml, že ho sleduje obří kozel a po zádech mu přeběhl mráz. Podíval se na Arturia, který právě dosápal dalšího obrněného démona a pak zpět na kozla. Arturio pochopil a hned na něj zaútočil, k překvapení obou jeho zbraně dokázaly víc než nekromancerovy kouzla a z rány začala vytékat černá krev. Revus zaslech varovný výkřik, pohlédl vzhůru a uviděl, jak se na něj snáší snad stovka létajících wywern. Zvedl hůl a poslal proti nim ledovou vlnu. Ta zmrazila jen prvních deset. Poté démony zboku zasypal obří mrak šípů, který vyletěl z armády opodál. Přesto jich ale několik přežilo a zuřivě se na něj vrhli. K jeho překvapení mu však skoro nic neudělali, spíš jako by mu chtěli něco sebrat. Rukou mu projela bolest a on si uvědomil, že v ní stále drží sošku. Chytil ji pevně oběma rukama, zrovna ve chvíli, kdy ji do svých pařátů uchopila wywerna. Dříve než stihl něco udělat zvedla se ze země i se soškou a i s ním. Další démon to uviděl a hned se na něj vrhl. Revus ho zoufale kopl do hlavy, ale přesto se už nedokázal udržet a zřítil se k zemi. Hned zvedl pohled a viděl odlétajícího démona se soškou stále v pařátech. Dřív než stihl kohokoli varovat, vyletěl za ní Grammator, čímž nechal Arturia bojovat s kozlem samotného. Nekromancer se vrhl na wywernu a začal se s ní o sošku prát. Záblesk modré energie ji usmrtil a Grammator se natáhl po sošce. Právě v té chvíli se ale rudý závěs, ve kterém byla zabalena roztrhl a nekromancer se jí dotkl. Grammatora pohltila rudá aura.
Kapitola dvanáctá
Všechno se zastavilo, všechno utichlo. Všichni jen zírali, co se bude dít a pomalu couvali. Armáda, nekromancerovi přátelé, démoni i Quo-Ram Styg. Grammator stál vprostřed náměstí a kolem něj pulsovala rudá aura, jako by se na něm nemohla usadit. Soška dopadla opodál. Nekromancer stále stál se skloněnou hlavou. Arturio k němu opatrně přišel a chytil ho za rameno, poté se sklonil, aby mu pohlédl do očí. Ozvala se rána a vyšlehl zelený záblesk. Arturio přeletěl celé prostranství a ještě několik metrů se kutálel, až zůstal nehybně ležet. Grammator stál vzpřímeně a v jeho tváři se zračila nevýslovná zloba. Poté začal rozsévat zkázu. Z jeho hůlky vyletovala mocná kouzla a drtila řady přátel i nepřátel, jedno z kouzel rozmetalo celý blok domů a kameny padaly všude okolo. Démoni i lidé se dali na zběsilý útěk, aby se vyhnuly hněvu temného nekromancera. Derrel a dvorní mágové na sebe něco křičeli a začali se rozestavovat okolo nekromancera. Ten se občas zasekl, jako by zaváhal, a aura kolem něj pohasla. Poté však běsnění pokračovalo dál. Démonický kozel stál opodál a vyčaroval před sebe štít, ve snaze ochránit se před Grammatorovým běsněním. Své runami poseté kůži už tolik nevěřil a skutečně, jedno z kouzel vyslaných šíleným rathmanem vrazilo do jeho nohy a explodovalo tak silně, až se celé prostranství otřáslo. Poslední zbytky domů se zhroutily a nikdo se neudržel na nohou. Ani kozel ne. Zasažená noha se podlomila a on před sebe rychle natáhl ruce. Nekromancer ho nyní vnímal jako svého soka a rozhodl se ho zničit. Zloba přenesená soškou v něm vyvolávala síly z dětství, které měly navždy zůstat skryté. Síly spojené s peklem, síly vycházející z podstaty toho, co ho jako malého zasáhlo. Síly které on v sobě důmyslně ukryl, ale které dokázala soška vynést na povrch. Kozla zasáhl rudý blesk přímo do hrudi, a ten zavyl. Chytil se za zraněné místo. „Kde je?“ zasyčel temným hlasem nekromancer, „Kde je? Chci se mu pomstít za vše, co mi provedl.“ Kozel na něj jen nechápavě zíral. V tu chvíli zaůtočili dvorní mágové a Derrel. Grammator opět zaváhal a kdyby se včas neprobral, stálo by ho to život. Všechna kouzla odrazil a vyslal vlastní vlnu smaragdového světla, která všechny mágy smetla. Pak se otočil zpět ke kozlovi. „Otče!“ ozval se za jeho zády dívčí hlas. Nekromancer se prudce otočil se vzteklým výrazem v ruce k té, která si dovoluje ho rušit a napřáhl proti ní hůlku. Pohlédl do očí dceři. „Otče, notak, to nejsi ty!“ stála Leah bezmocně proti otcově hůlce. Ten na ni stále mířil, jinak ale nic nedělal, jen prudce oddychoval. „Otče! Prosím!“ Rudá záře kolem nekromancera se zamihotala a zeslábla. Poté zmizela úplně. Nekromancerova vůle, posílená láskou k dceři, konečně zvítězila nad mocí sošky. Nekromancer padl na kolena a stále prudce oddychoval, s unaveným výrazem se rozhlížel kolem sebe. Navzdory moci, kterou uvolnil, většina lidí jeho běsnění přežila. „Ne!“ slyšel zakřičet Leah, protože právě tuto chvíli si kozel vybral pro to, aby znovu zaútočil. Nekromancer se rychle otočil, aby uviděl, že démon proti němu poslal všechnu moc, které vládl. Proud ohně, rudých blesků i energie se řítil proti němu. Napřáhl ruce a proud se roztříštil o zářivý magický štít před ním. Poté za kozla opět pohlédl očima plnými vzteku, tentokrát jeho vlastního. Rozpřáhl ruce a začal odříkávat: „Přivolávám na vás smrt, služebnici Ratmy. Ona rovnováze poslouží a narušitele zapudí. Přivolávám na vás smrt, váš konec je nutný. Z Rathmovi vůle, zničeni buďte.“ Démon očekával strašlivé kouzlo. V první chvíli se však nic nedělo. Poté se ale noční obloha od horizontu stříbrně a modře rozzářila. Kozel nejdřív netušil, co se děje. Poté si ale všiml, že se ze všech stran slétají duchové. Průsvitné postavy bez masa, v přízračných cárech hadrů vlajících za nimi začaly kolem prostranství kroužit. A když nekromancer rozpřežené ruce před sebou spojil. Všechny se jako včelí roj vrhly na démony. Armáda lidí si zacpala uši, bolestný řev démonů i kvílení duší bylo nesnesitelné. Grammator mezitím zaútočil na kozla s novou energií. Navíc mu s démonem pomohli jeho děti i dvorní mágové včele s Derrelem, kteří se právě sebrali ze země. Z dálky se přidal i Revus. Kozel musel pod náporem magie, který na něj dopadal, ustupovat. Nemrtví duchové za ním rvali jeho armádu na kusy, jemu ale ublíži nemohli, natolik byly jeho ochrany silné. Grammatorova kouzla ale už byla o něčem jiném, a když se přidali i dvorní mágové, změnilo se jeho tělo v jednu pálivou agónii. Postupně přestával vnímat, co se kolem něj děje. Přes bolest se nedokázal soustředit na nic jiného. Pak pod sebou ucítil lehkost a jeho mysl se ztratila v temnotě.
Kozel ustupoval stále dál, až se zastavil na kraji propasti, kde s obtížemi balancoval. Grammator se rozmáchl a poslal proti němu zářící kouli. Ta ho neměla zranit. Explodovala těsně před ním v obří ohnivé kouli. Které celým prostranstvím opět otřásla. Hlavně ale otřásla kozlem, který začal ztrácet rovnováhu. Tlaková vlna výbuchu poškodila okraje jámy, a ta se začala drolit. Kozel udělal poslední krok zpět a spolu s kusem země ze zády zřítil do pekelné propasti. Armáda propukla v jásot, zatímco Grammator s napětím v oblíčeji očekával Jeho příchod.
Ještě než se stihli postarat o všechny zraněné, prostranství zalila bílá záře z nebe. Když zmizela, stála před Grammatorem vysoká postava. K překvapení všech, kromě nekromancera, nevypadala tak zle. Byl asi dvakrát vyšší než nekromancer, ale měl téměř lidskou postavu. Bílou kůži a rezavé vlasy. Měl mohutné ruce zakončené drápy a byl oděný do stríbrného kyrysu s rudým lemováním. Ze zad mu vycházeli rudé a modré provazce čisté energie, které kolem něj tančily. V ústech měl špičaté zuby a nad nimi rudé oči bez zorniček. Někdo by řekl že je strašlivý, jiný že krásný. Ozval se hluboký, mužský hlas, „Westmarch je můj Grammatore, nikdy si sem neměl chodit.“ Poté k nekromancerovi natáhl ruku a zní vyšlehl dlouhý bílý plamen. Ten proti němu mávl hůlkou, přesto ale odlétl dozadu, když ho proud zasáhl. Před něj se postavili dvorní mágové a společně vyčarovali modrý proud ledu, který do něj okamžitě vrazil. Démonická postava se zakryla rukou jako by se bránila ostrámu slunci a proud ledové magie se o ni roztříštil. Ledové úlomky dopadaly všude okolo a z místa střetu energií vyšlehávaly mrazící blesky. Na nepřítele zaútočil i Arturio. Když ale bodl do stříbrného brnění, jeho čepel se roztříštila jako by byla ze skla a bojovník odletěl. Přitom se z něj bíle kouřilo, takže vypadal jako nějaká groteskní kometa. Démonická postava se zaměřila na dvorní mágy. Mávl rukou proti jejich proudu magie a ten explodoval v modré kouli energie, která všechny mágy povalila. Mezitím se vzpamatoval Grammator, namířil na něj hůlku, z které začaly šlehat jasně červené blesky. On je odrážel rukama do stran. Poté zvedl jednu ruku zaťatou v pěst k nebi a do nekromancera s ohlušující ranou vrazil blesk. Ten padl k zemi, ale hned se zase zvedl. Sakur, který na něj zezadu skočil jen odlétl, když ho zasáhly provazce energie, vycházející z protivníkových zad. Leah s Morganem na něj poslali několik kouzel, ale on je všechna vrátil a smetl je bílou vlnou bublající energie. Vypadal, že si marné snahy všech užívá. Poté na zemi uviděl sošku a šel pomalu k ní. Znovu na něj udeřil Grammator, následovala rychlá výměna kouzel a nekromancer opět padl k zemi. Démonický protivník došel až k sošce, podíval se na ní, ohnul se a natáhl ruku. Poté ji bez potíží sebral a se soškou v ruce se otočil k nekromancerovi. Ten zaklel. Zeširoka rozpřáhl ruce a namířil je na nepřítele. Z nich v husté řadě začaly vylétat černé magické koule, které kolem něj vybuchovaly. Musel se krýt oběma rukama a sošku pustil. Tu okamžitě sebral Sakur a odnesl ji za nekromancera mezi vojáky. Vyšlehl záblesk a ozvala se rána. Grammator s heknutím dopadl ke královým nohám. Hned vedle něj ležela soška. „Mohu vám nějak pomoci nekromancere?“ zeptal se nálehavě král. „Svou důvěrou Artaronovi jste království uvrhl do záhuby.“ procedil Grammator, a ve výrazu krále bylo znát, že jeho samotného to trápí. „Pokud chcete Westmarch zachránit, musíte sošku požádat o pomoc.“ Král pohlédl na démonickou postavu, kráčící k nim. Poté pohlédl na sošku s jasným cílem a uchopil ji.
Král se objevil v naprosté temnotě. Před ním stála postava zcela zahalená v černém plášti. „Chtěl jste ode mě něco králi?“ zeptala se. „Udělal jsem chybu, která na Westmarch přivedla temnotu. Byl jsem slepý a hluchý. Chtěl bych to odčinit.“ „Nepřítel, který pustoší vaši říši, narušuje rovnováhu. Je v mém zájmu ho zničit. Nemám ale dost síly. Budete mi ji muset dát.“ „Dám… Cokoli.“ zašeptal král a zavřel oči.
Král se dotkl sošky, obklopila ho bílá aura, a v okamžiku ho spálila. Poté se obsidiánová soška rozzářila vzlétla. Zastavila se před svým nepřítelem. Ten vztekem zasyčel, když si uvědomil, co se děje a oběma rukama před sebou vyčaroval štít. Ze sošky vyšlehl zelený plamen jasný jako samo slunce a vrazil do něj. Okolo pršely jiskry a šlehaly blesky. K útoku sošky se přidal i Grammator, Derrel, Morgan, Leah, Revus a dvorní mágové. I všichni mágové z armády se nyní přidali do boje, aby zapudili zlo, které napadlo Westmarch. Démonická postava vztekle zařvala, a v poslední explozi energie zmizela. Spolu s tím se zavřela pekelná jáma. Démon byl pryč.
Kapitola třináctá
Všichni co zbyli seděli v troskách malého hotýlku kolem stolu a naslouchali Grammatorovi. „To s čím jsme se střetli, nebyl démon. Nebo vlastně byl. Pokusím se to nějak vysvětlit…“ začal. „Jmenuje se Krogoth, a je bezvýznamným andělem mezi tisíci jemu podobnými v nebeských výšinách. Respektive byl. Nesouhlasil s kroky Angiriské rady a tak se rozhodl jednat a začal prahnout po moci. V přestrojení za démona sestoupil do pekla a zjistil, že tam se věci řeší daleko živěji. Kdežto v nebi se vlastně jen čeká. Začal proto v pekle trávit daleko víc času, až i jeho podstata jaksi poteměla. Začal se tak spíše přestrojovat v nebi, než v pekle. Stále se ale snažil působit pokorně a nenápadně. Mezitím ale z pozadí tahal za provázky a ovlivňoval životy všech. Rozhodl se, že ovládne peklo a skrze něj zničí nebe. Sám sebe pak pasuje do role vládce světa. Jeho vpád a ovládnutí Westmarche mělo donutit nebe k akci, protože ve světě smrtelníků jsou andělé i démoni zranitelnější. Do karet mu hrálo poražení tří bratrů v pekle. Tím se mu otevřel obrovský manévrovací prostor. Naoko pomáhal Diablovi a jeho bratrům proti Belialovi a Azmodanovi. Na druhé straně právě on prozradil Tyraelovi a bratrstvu Horadrimu kde jsou, a tak se jich chtěl nadobro zbavit. Přede mnou se schovával v nebi, kde ho nemůžu sledovat a odtud dával rozkazy svým posluhovačům v pekle, kterým velel Quo-Ram Styg. Aby ovládl Westmarch, dotkl se mysli Artarona, člověka, který měl pod palcem Vizjereiský řád. První a poslední obranu království proti démonům. Donutil ho aby rozpoutal válku, která celé království oslabila a on ho tak mohl snáze ovládnout. Artaron ale nedokázal jednu věc, nedokázal se zbavit dvorních mágů, kteří mi tak mohli pomoci porazit Quo-Ram Styga. Taky nevěděl o Arturiovi, tajné zbrani Westmarche, o něm sem nevěděl ani já.“ a mírně se Arturiovi uklonil. „Soška byla vytvořena ve spolupráci andělů a nekromancerů, aby byla její síla vyvolána, když bude svět ohrožen. Krogoth byl jedním z těch, kdo jí tvořili, proto se jí mohl dotknout, aniž by se mu cokoli stalo. Soška má ale vlastní vůli, a tak mu nechtěla sloužit. Zato ochotně vyhověla královi, když se rozhodl pro Westmarch obětovat. Démoni se sošky báli, báli se, že bude použita proti nim. Proto si vymohli, aby ji chránili jak bytosti nebe, tak pekla, aby se k ní nikdo nedostal. Což jste vy dva vyvrátili.“ a pokynul k Leah s Revusem. „Další věc co nám pomohla bylo, že Arturio zranil Quo-Ram Styga svými zbraněmi, přestože neměl. Očaroval sem jeho meče proti Krogothově magii, kterou chránil Artarona a která byla obsažena v jeho náramku, abych zajistil, že ho Arturio porazí. Netušil sem ale, že Krogoth chrání i Quo-Ram Styga, a tak díky tomuto malému detailu, mohl být démon poražen.“ „Krogoth byl poražen, ale ne zničen. To se nám nepovedlo. Je nyní slabý, ale až nabere zpět své síly, bude opět nebezpečný.“
Krogoth stál na vrcholu zasněžené hory a vztekal se. Měl to tak krásně vymyšlené, ale nešťastný sled okolností mu překazil úspěch. Bude se nyní muset skrýt a především upevnit svou pozici v pekle. Doufal jen, že si andělé ničeho nevšimli, i když o tom pochyboval. Ne, do nebe se alespoň nějaký čas vrátit nemůže. Za jeho zády se objevila záře, rychle se otočil. „Ty… Tyraeli?“ zakoktal. „Krogothe, ty mizerný zrádče! Já ti věřil!“ zahřměl archanděl. „Za to co si provedl mě, za to co si provedl lidem, za to, že si zradil svůj domov, zbavuji tě moci nebem dané. Obrátil jsi se k peklu, shnij v něm. Zbavuji tě moci anděla, zbývá z tebe už jen démon. Svrhávám tě do pekel, aby s tebou Azmodan a Belial naložili dle svého uvážení za to, že jsi se proti nim spiknul s prvotními zly!“ Zvedl meč a udeřil. Krogoth zařval a propadl se do bezedné propasti.