Diablo – Válka hříchu: Dědičné právo

diablo-trailer Mnoho z vás jistě četlo rozhovor
s p. Netoličkou, kde jsme se hodně bavili o nejnovější trilogii ze světa
Diablo: Sin War. Díky naší spolupráci s nakladatelstvím
FantomPrint, které tuto knihu vydává, víme, že se první díl trilogie –
Birthright – objeví na pultech obchodů v nejbližších
dnech. Víme toho ale více…

Takže kde začít? Začnu tím nejlepším – připravili jsme si pro vás
soutěž o několik výtisků knížky, které nám
nakladatelství Fantom Print laskavě
věnovalo. Pravidla soutěže a další podrobnosti budou zveřejněny
v nějaké historicky blízké době (patrně ještě dnes).

Dobře, jedeme dále. Tady máte oficiální video
vytvořené nakladatelstvím:

A aby toho nebylo málo, tak máme ještě tu možnost zveřejnit
úryvek z knihy jako ochutnávku, abyste se na kompletní
knihu ještě více těšili! Je to poněkud dlouhé (asi 3 normostrany),
takže se pohodlně usaďte a přeji vám příjemné čtení:

dedicne-pravo-full

Richard A. Knaak: Dědičné právo (Diablo – Válka hříchu
1)

přeložil: Jan Netolička

ukázka z knihy

Když se přiblížil k místu, které mu označila, znervózněl
ještě víc. Zaplavil ho pocit strachu tak intenzivní, že se málem
vrátil.
Náhle ucítil slabý, ale odporný zápach, který mu okamžitě připomněl
mor a mrtvou rodinu…
Uldyssian už nechtěl udělat ani krok, ale nemohl jinak.
Při pohledu na to, co leželo před ním, padl na koleno. Měl co dělat, aby
udržel v žaludku poslední jídlo. Nůž mu vypadl z ruky. Tváří
v tvář strašlivému objevu ho úplně přestal vnímat.
Pod stromy leželo cosi, co muselo být dospělým mužem – alespoň tak
Uldyssian soudil podle výšky. Celý trup byl velmi zručně otevřen a
připraven na vyvrhnutí podobně, jak to farmář viděl na jatkách. Zem
všude kolem těla byla nasáklá krví a proměnila hlínu v rudé bláto.
Z rány vyčuhovala část mužova žaludku a na páchnoucí hostině si již
pochutnávalo hejno much.
Jako by rozřezání těla nestačilo, měl muž otevřené i hrdlo, a to tak,
že by se do rány vešla i pěst. Tvář měl celou od krve, a navíc
morbidně ozdobenou listím, jako by se chystal na nějaký šílený maškarní
ples.
Uldyssianovi trvalo dlouho, než si byl jistý, že mrtvola s krví slepenými
černými vlasy patří muži, kterého znal.
Diomedův syn nakonec nešťastníka identifikoval podle toho, co zbylo z jeho
šatů. Už jejich barva byla dost výmluvná, ale symbol misionářova řádu
nezanechával pochybnosti.
Uldyssian našel bratra Caligia, chybějícího akolytu Trojjednoty.
Náhle ho polekalo vzdychnutí, které se ozvalo za ním. Prudce se otočil a
spatřil Lyliu, která s vytřeštěnýma očima hleděla na hrůzný
výjev.
Najednou zbledla ještě víc. Obrátila oči v sloup, až zbylo prakticky jen
bělmo… a žena se začala sesouvat k zemi.
Uldyssian se rychle zvedl a podařilo se mu ji zachytit, než dopadla. Chvíli
její bezvládné tělo jen tak držel a netušil, co by měl udělat. Někomu
musel o té vraždě říct, zřejmě kapitánovi Tiberiovi, veliteli seramské
stráže. A měl by o tom vědět i Dorius, starosta vesnice.
Žena mu náhle v náručí zasténala. Uldyssian se rozhodl, že se nejprve
postará o Lyliu.
Naštěstí nebyla pro urostlého farmáře těžká. Uldyssian mohl kráčet
velmi svižně, aniž by drahocenné břímě ohrozil. Celou dobu ale musel
dávat pozor, kam šlape, protože jediný špatný krok a oba mohli skončit na
zemi.
Uldyssian s ohromnou úlevou došel do vesnice. Na obloze dál zlověstně
hřmělo, ale bouře zatím vyčkávala. „Uldyssiane!“
Když uslyšel své jméno, zakopl a málem pustil Lyliu na zem. Farmář
nakonec udržel rovnováhu a otočil se, aby zjistil, kdo ho volá.
Ze srdce mu spadl obrovský balvan, když spatřil, jak k němu běží Mendeln
s Achiliem. Zjevně se také právě vrátili. Mendeln byl poněkud zadýchaný
a Achilios měl tvář bledou stejně jako on, i když o Uldyssianově
obludném nálezu ještě nemohl vědět.
Když k farmáři doběhli, okamžitě ze sebe vyhrkl: „V lese je mrtvý
tělo! Hned tam, kde les začíná houstnout!“
Lovec se podíval na ženu ve farmářově náručí a zašeptal:
„Nehoda?“
„Ne…“
Achilios zachmuřeně přikývl. Vytáhl z toulce šíp, napnul luk a bez
váhání vyrazil směrem, kterým Uldyssian ukázal.
„A co ona?“ zeptal se Mendeln. „Kdo to je? Je jí něco?“
„Vomdlela.“ Uldyssian cítil podivný strach. Stále doufal, že se Lylia
probere, ale ona mu dál bezvládně ležela v náručí. „Taky viděla to
tělo.“
„Neměli bychom ji vzít k Jorilii?“ Jorilia byla seramská léčitelka,
postarší žena, kterou někteří měli za čarodějnici, ale jíž si
všichni vážili pro její schopnosti. To ona dala oběma bratrům směs bylin,
které alespoň zmírnily bolesti umírajících milovaných. Pro Uldyssiana
s Mendelnem udělala víc než všechny modlitby dohromady.
Uldyssian zavrtěl hlavou. „Potřebuje si jenom vodpočinout. Určitě má
pokoj u Kančí hlavy.“ Zaváhal. „Ale takhle ji tam nemůžem přinýst, a
už vůbec ne hlavním vchodem.“
„Hned u schodů je druhý vchod, který vede přímo k pokojům nahoře,“
řekl Mendeln s daleko větším klidem, než by většina lidí v dané
situaci byla schopna zachovat. „Můžeš ji tam odnést a já mezitím půjdu
k Tibionovi nenápadně zjistit, který pokoj je její.“
Bratrův návrh dával dokonalý smysl. Uldyssian si vděčně oddechl. „Tak
jo.“
Mendeln si ho chvíli prohlížel a snad do něj viděl víc, než by se
Uldyssianovi líbilo. Pro mladšího z bratrů byla Lylia naprosto cizí
člověk, ale starší farmář to zjevně viděl jinak.
Uldyssian nehodlal nic vysvětlovat a místo toho ihned vyrazil. Mendeln ho
vzápětí dohonil. Ani jeden už nepromluvil.
Díky prudké změně počasí je na ulici neobtěžovali žádní udivení
vesničané. Uldyssiana to potěšilo, ale zároveň štvalo, protože chtěl
dostat Lyliu do bezpečí a zároveň cítil potřebu oznámit brutální
vraždu akolyty někomu odpovědnému. Nakonec se spokojil s vědomím, že
stráž nebo starostu určitě o všem informuje Achilios.
Jakmile se přiblížili ke Kančí hlavě, Mendeln je opustil. Uldyssian
nenápadně hostinec obešel a našel zadní vchod. Dokonce se mu podařilo
otevřít dveře, aniž by musel se šlechtičnou v náručí provádět
nějaké prostocviky.
Uvnitř nemarnil čas a ihned zamířil k dřevěnému schodišti. Většina
očí v hospodě byla v tu chvíli naštěstí upřena na jeho bratra, který
příchod dokonale načasoval. Zatímco Uldyssian spěchal nahoru, slyšel, jak
Mendeln poněkud zvýšeným hlasem zdraví několik hostů.
Na konci schodiště se farmář zastavil a čekal. Po chvíli, která se však
zdála být jako věčnost, se vedle něj objevil bratr.
„Žádný pokoj tu nemá,“ vysvětloval. „Tak jsem jí jeden zaplatil.
Nevadí ti to?“
Uldyssian zavrtěl hlavou. Podíval se na patero dveří. „Který?“
„Tenhle,“ odpověděl bratr a ukázal na dveře poněkud dál od všech
ostatních. „Je tam větší soukromí.“ Uldyssian souhlasně přikývl a
Mendeln mu dveře otevřel. Protože byli v Seramu, byl pokoj poměrně stroze
zařízený. Kromě postele s matrací a stolu s židlemi u jediného okna tu
jiný nábytek nebyl. Na stěně bylo několik věšáků na oblečení a místo
na cestovní truhlu nebo vak.
Mendeln při pohledu právě na toto místo řekl: „Musí mít věci
u karavany. Mám zajít za Serenthií, aby to zařídila?“
I když se Uldyssianovi vůbec nechtělo do toho Cyrusovu dceru zatahovat,
jinou možnost neviděl. „Tak jo, běž.“
Mendeln se zastavil ve dveřích. Podíval se bratrovi do očí a zeptal se:
„Jak moc tu ženskou znáš?“ „Náhodou jsme se potkali,“ opáčil
Uldyssian. Mendeln se na něj ještě chvíli díval, ale pak se otočil a
odešel. Farmář něžně položil ženu na postel a zahleděl se na ni. Znovu
ho zcela omráčila dokonalost její tváře a musel žasnout, jak bylo možné,
že někdo takový cestoval úplně sám. Lylia přece nemohla mít problém
najít si bohatého šlechtice. Že by byla v příbuzenském vztahu
s některým z klanů čarodějů, který zrovna prohrával? To by možná
vše vysvětlovalo…
Zatímco takhle uvažoval, Lylia náhle prudce otevřela oči. Zalapala po dechu
a posadila se.
„Co se… co se stalo?“
„Pamatujete si na ten les?“
Sáhla si na rty, jako by chtěla zastavit další zajíknutí. „Takže to
byla… pravda? To, co jsem… viděla?“
Uldyssian přikývl.
„A ty jsi mě… donesl jsi mě sem? Kde to vlastně jsme?“
„U Kančí hlavy. To je jedinej hostinec v Seramu, slečno… Lylio. Mysleli
jsme si, že tu budete mít pokoj.“
„Ale to nemám…“
Pokrčil rameny. „Vo to už jsme se s bráchou postarali. A pak jsme vás
vodnesli sem nahoru. Mendeln šel pro vaše věci ke karavaně.“
Dlouze se mu zadívala do očí. „Předpokládám, že Mendeln a tvůj bratr
jsou jedna osoba.“
„Jo.“
Šlechtična přikývla a zeptala se: „A… to tělo?“
„Poslal jsem tam jednoho známýho. Můžem mu věřit, že se vo všecko
postará. Achilios dá vědět strážím a pak i starostovi.“
Lylia si přitáhla oběma rukama kolena k bradě. Zdálo se, že jí je
úplně jedno, že si tím zmačká nádherné šaty. „A ten… ten muž
tam… to byl taky váš známý?“
„Ten?“ Uldyssian zavrtěl hlavou. „To byl zatracenej misionář…
z řádu Trojjednoty. Jeho parťáci ho hledali už předtím.“ Chvíli
uvažoval. „Ale oni vlastně taky přijeli s tou karavanou. Vy jste…“

„Ano, viděla jsem je, ale nemluvila jsem s nimi. Moc jejich učení
nevěřím… a vlastně ani Katedrále.“
Její slova, která se tak shodovala s jeho vlastním postojem, farmáře
nepopsatelně zahřála u srdce. Vzápětí se však vzpamatoval. Jakkoli mohly
mužovo postavení a práce Uldyssiana odpuzovat, takovou strašlivou smrt si
nezasloužil.
Uldyssian si uvědomil, že bude muset zjistit, jak všechno dopadlo. Byl
první, kdo mrtvého misionáře objevil, takže by měl rozhodně říct
zástupcům vesnice všechno, co ví.
Když si uvědomil, že v celé události hrála roli i šlechtična,
zamračil se. Bude se Lyliu snažit z toho vynechat. Už tak toho na ni bylo
moc.
„Chci, abyste zůstala tady,“ přikázal jí a sám sebe ohromil, že je
schopen s dámou takového postavení mluvit podobným tónem. „Zůstaňte
tu, a vodpočívejte. Já se jdu poradit s lidma, co by se měli postarat o to
tělo. Vy tam bejt nemusíte.“
„Ale asi bych tam měla být… ne?“
„Jenom když to bude fakt nutný. Vlastně jste viděla to co já. A ani jste
ho neznala.“
Už nic neříkala, ale Uldyssian cítil, že si Lylia uvědomuje, jak riskuje
svou pověst, aby ji ochránil. Znovu si lehla. „Tak dobře, jestli to takhle
chceš. Počkám, až se mi ozveš.“
„Fajn.“ Obrátil se k odchodu a v hlavě už si sumíroval
vysvětlení.
„Uldyssiane?“
Podíval se na ni.
„Děkuji.“
Farmář s rudými tvářemi vyšel ze dveří. Navzdory mohutné postavě
sešel ze schodů prakticky neslyšně. Dole nahlédl do hospody. Všichni,
které viděl, se chovali, jako by se nic zvláštního nedělo, což znamenalo,
že zpráva o mrtvém tělu se sem ještě nedostala. Bude muset Achiliovi
poděkovat za diskrétnost. Seram bude ale jistě brzy v šoku. K poslední
vraždě zde došlo před více než čtyřmi lety, a to jen proto, že si
opilý starý Aronius a jeho nevlastní syn Gemmel příliš zuřivě
vyměňovali názory na farmářská práva, přičemž mladší z obou mužů
prohrál. Jakmile Aronius vystřízlivěl, okamžitě se přiznal a zanedlouho
už ho odvážel vůz do velkého města, kde měl za svůj skutek spravedlivě
pykat.
Řezničina, kterou však dnes Uldyssian viděl, jistě nebyla jen výsledkem
toho, že se někdo příliš napil. Tohle vypadalo na dílo šílence nebo
lidského netvora. Musel to být bezpochyby cizinec, snad nějaký tulák,
kterého sem zavedl osud.
Uldyssian si byl s každým okamžikem jistější, že tomu bylo přesně
takhle, a rozhodl se zmínit o své teorii okamžitě, jakmile vše vypoví
veliteli stráže. Seramští muži budou jistě více než ochotni prohledat
okolí a toho bastarda najít. Tentokrát si se zločincem vše vyřídí tady;
silný provaz bezpochyby celou záležitost vyřeší nejlépe. Přesně ten si
to zvíře zasloužilo.
Otevřel zadní vchod a vyklouzl ven…
„Tam je! To je ten chlap, o kterém mluvím!“
Uldyssian vyděšeně zacouval zpátky dovnitř. Před sebou měl Tiberia –
svalnatého muže, s nímž často zápasil během festivalu a měl na kontě
více porážek než vítězství. Vedle hromotluka stál Dorius, který na
Uldyssiana hleděl, jako by ho viděl poprvé v životě. Za nimi stálo víc
než deset dalších chlapů, většina z nich patřila ke stráži, ale byl
tam i Achilios… a oba zbývající akolyté. Starší z nich byl ten, kdo
předtím promluvil, a i nyní mířil na zmateného farmáře prstem
v obviňujícím gestu.
Farmář se vzpamatoval a podíval se na lovce. „Řekls jim všecko?“
Než mohl Achilios odpovědět, vložil se do věci Dorius. „Nemluv s ním,
lovče. Ještě ne. Nebudeš s ním mluvit, dokud nebudeme znát všechna
fakta.“
„Ale my známe všechna fakta!“ prohlásil vyslanec Trojjednoty. Jeho
společnice celou dobu souhlasně přikyvovala. V tuhle chvíli na ní nebylo
vůbec nic mírumilovného. „Tys to udělal! Tvá slova tě zrazují! Přiznej
se a spas svou duši!“
Uldyssian se snažil, aby mu jeho znechucení akolytou nezakalilo zdravý rozum.
Jestli tomu muži správně rozuměl, pak ho obviňoval z vraždy, kterou
chtěl sám oznámit.
„Já? Vy si myslíte, že jsem to udělal já? U všech hvězd, měl
bych tě…“

EDIT (10:25): Přidán obal knihy.

36 komentářů u „Diablo – Válka hříchu: Dědičné právo

  1. Arts: Protože teď nevím, komu byla tahle poznámka určena, rád bych upozornil, že jsem narozen ve Valašském Meziřící a 30 let žiji v Ostravě. Skutečnost, že obecnou češtinou mluví největší počet lidí v ČR je ovšem nezpochybnitelný fakt, takže když mám volit „jazyk lidu“, rozuměj jazyk většiny, je volba zcela jasná. Vlastně bych spíš čekal, že se ozve nějaký středočech s tím, že se urazil, protože jsem pro prostého farmáře vybral jazyk, kterým mluví :)

    Navíc si na chvíli zahraji na učitele. Obecná čeština je termín, kterým se oficiálně označuje mluva (nerad používám výraz nářečí pro 4 miliony lidí) středních Čech a západní Moravy. Výraz obecný byl zvolen zřejmě proto, že jde o nejběžnější podobu mluvené češtiny (stejně jako je třeba habr obecný nejběžnější formou habru). Slang je cosi zcela jiného – jedná se o typické výrazové prostředky skupiny lidí, které spojuje určitý obor (železničáři, fotbalisté).

    Co se týče mé volby, dovolím si odcitovat Wikipedii: Obecná čeština byla dříve rovněž běžně používána nižší třídou obyvatelstva, měšťanským obyvatelstvem označovanou za „burany“ či „venkovany“, kteří nemluví spisovně.

    Rafiderovi děkuji za podporu :-D

  2. Moc pěkný článek a vůbec vše, jsem i vděčný za úrivek, tohle jsou prostě krásné věci co teď D3.CZ přináší, i mne mile překvapilo, že se zapojil přímo pan Netolička. Musím říci, že na to taky nejsem zvyklý a první dojem byl špatný, říkal jsem si, to je otřesný, takhle by to být nemělo, psát v knize stylem „hňupa“… Pak jsem se ale zamyslel a uvědomil si, že vlastně Uldyssian má být přesně takovým člověkem a že je to vlastně zajímavý nápad takto odlišit charakter postavy přímo psaným písmem. Přečetl jsem si to po druhé a už mi to tak hrozné nepřišlo, tyto výrazy mi vadí, ale přijde mi jako skvělá myšlenka, rozlišit charakter postavy i přímo stylem vyjadřování. Kdy člověk hned ví, jestli toto je sedlák, nebo někdo urozenější. Kloubouk dolů, úžasný nápad pane Netolička, přestože si na to budu muset chvilku zvykat :). Přeci jen, je to příběh, který se má přímo odehrávat, né být vyprávěn někým vyššího intelektu ;-)

  3. ne, že bych chtěl nějak urazit, ale ekvivalent vesnické/prosté mluvy bych určitě nezvolil „pražáčtinu“, podle mě by se vystačilo s používáním několika hovorových výrazů. Ale nejsem zase takový čtenář nebo překladatel/spisovatel, abych to mohl objektivně posoudit, ale jako moravákovi se mi to moc nelíbí, čímž samozřejmě komentuju pouze jazyk, nikoli obsah.

  4. Název druhého dílu je skutečně předběžný, musí plně odpovídat kontextu, který bude jasný až po dokončení překladu. Latinské skloňování jsem zvažoval, volil jsem počeštěnou verzi ze stejného důvodu jako Uldyssianovu řeč – je to v podstatě obyčejný obchodník. V porovnání s jinými postavami s latinsky znějícími jmény je to prostý člověk. Mimochodem, všechny věci, o kterých zde mluvíme, musí schválit korektor a odpovědný redaktor, kteří do toho vlastně mohou mluvit víc než já, takže se nejedná o mé výmysly, které bych chtěl prosadit přes mrtvoly.

  5. DarkGenius: Já už to vím, ale nebudu prozrazovat. :-D

    Netolicka: Měl bych na Vás ještě pár dotazů. Zajímalo by mě, jestli jste u Cyruse zvažoval „latinské“ skloňování. (Cyrova dcera, s Cyrem, …) A druhá otázka je, že v úvodu knihy je zmíněn seznam knih trilogie a je tam uveden název druhého dílu jako „Hadí Šupiny“ s poznámkou, že se to může změnit. Do jaké míry je to finální překlad onoho Scales of the Serpent?

  6. Dobrý den všem. Doufám, že mohu vstoupit do diskuse, která je částečně o mně :-). Snažím se všechny podobné sledovat, protože je to pro mne velmi podstatná zpětná vazba.

    Uldyssian mluví, jak mluví, protože jestli jsem na něco alergický, je to uniformita postav, která vzniká mimo jiné tím, že všechny „promlouvají“ stejným jazykem. Zvolil jsem obecnou češtinu, a to zejména abych podpořil kontrast Uldyssianova prostého původu (je to prostý člověk) s rolí, do které se v průběhu knihy dostal. Myslím, že je to malá odchylka od originálu, kterou si mohu dovolit (a neudělal jsem to poprvé). Že jsem zvolil obecnou češtinu je pak proto, že v rámci ČR je to nejrozšířenější odchylka od spisovné češtiny. Jihočeské či slezské nářečí by působilo příliš exoticky. V originálu mluví Uldyssian relativně „normálně“, nikoli však tím, co bychom nazvali ekvivalentem spisovné češtiny.

    Tím, že jste zde Uldyssiana začali řešit, jste mi vlastně udělali radost, protože to znamená, že se záměr povedl a vzbuzuje ve vás smíšené pocity. Věřte tomu, že opak by byl špatně.

  7. Ta věta s tím „vodnášením“ vypadá v angličtině takto: „My brother took care of that; then we brought you up here.“ V originále mluví všichni víceméně spisovně, zkratky a hovorové výrazy používají jen občas, narychlo jsem našel např: „Tis not him we speak about at the moment, Uldyssian. Nay, we speak of the other…“ Jsem ze severních Čech a musím říct, že se mi Uldyssianovo vyjadřování se samými vo- a -ej taky moc nelíbí. Podle mě by stačilo jen pár hovorových výrazů, aby se ukázalo, že je to prostý vesnický člověk. Takovéto nadužívání mi v knize přijde docela nevkusné.

    Ale ještě je tu možnost, že se v rámci vývoje postavy Uldyssianovo vyjadřování změní. V originále jsem ale nic takového nezaznamenal.

  8. rao: S tím předobjednáním to nějak nechápu. V článku je napsáno, že bude na pultech obchodů v nejbližších dnech a na stránkách fantomprint už je to jako vydané. Takže je možné už objednat nebo přijímají jen předobjednávky?

    Rizgar: Jsem z Východních Čech, takže v mluvené řeči mi vodnesli a podobně přijde vcelku normální. Je ale pravda že v psaném jazyce je to hrozná prasečina :-). Na druhou stranu jestli jsou ty patvary v originále, tak s tím nemám problém. Po pěti přečtených stranách to přestane stejně člověk vnímat. To je jen tím, že máme k dispozici jen úryvek a tak to akorát víc bije do očí.

  9. Moc pěkné.Nikdy jsem nečetl žádnou knihu o Diablu ale tohle mě vážně chytlo nejspíš se přidám a taky objednám.Akorát co mi dost vádí jsou patvary tipu: známýho vodnesli vodpočívejte bejt nutný apod… Kdyby to bylo spisovněji bylo by to o dost lepší.To je fakt tak přeložené i vté knížce?jestli jo tak potěž…

Napsat komentář