„Louče!"
Drahen sebou trhnul. Ospale se rozhlédl po hradišti.
„Louče!" Zařval znovu Aurus ze strážní věže.
Tábor ožil. Drahen si připevnil opasek s mečem, v rychlosti popadl kožené brnění a vyběhl za Aurusem.
V dáli spatřil několik mihotajících se světýlek. Rychle se pohybovaly, kličkovaly. Napočítal jich osm. Byli daleko, od hradiště je dělily více jak dva průsmyky.
Většina barbarů už stála na nádvoří. Velitel si razil cestu ke věži, svižně vylezl po žebříku. Opřel se o trám a mlčky sledoval pohyb světel.
„Jsou to louče, Quer-Hane. Co máme dělat?"
Velitel mlčel. Auruse to rozčilovalo. Museli včas jednat, co kdyby to byli muži ze severních hradišť. Co když je pronásledují démoni a potřebují pomoc. Utíkají, neustále mění směr. Určitě je něco stíhá.
„Veliteli, máme poslat muže naproti ?"
„Nelíbí se mi to."
„Mě taky ne, ale co když…"
„Jsou to naši ? To je možné. Ale taky…"
Quer-Han se opět odmlčel. Aurus tázavě pohlédl na Drahena, který doposud pozorně sledoval přibližující se cizince. Na tichou prosbu přítele odpověděl.
„Dle mého, velký Quer-Hane, jsou to vaši muži. Před třemi dny jsme také zachránili pět prchajících z náhorních plošin. Démoni jistě od té doby postoupili. Je možné, že padlo poslední hradiště před námi."
Velitel stále hleděl do noci. „Cením si vašeho názoru Drahene. Co tedy radíte ?"
„Zajisté jsou v nebezpečí. Ale může to být past." Na chvíli se odmlčel. „Navrhuji poslat pět rychlých běžců. Až zjistí situaci, dají nám znamení. Ostatní budou připraveni vyrazit."
„Nehodlám poslat pět svých lidí do noci, hlavně když netuším, co tam je."
„Quer-Hane, sám dobře víte, že ti muži potřebují naši pomoc. Pošlete hlídku, nebo…"
„Stále tu velím já pane Drahene!" Pronesl barbar důrazně. Naposled pohlédl z věže a pak slezl na nádvoří.
„Nebo pro ně půjdu sám." Dokončil větu Drahen. Aurus se na něj pobaveně podíval.
„Nám nemusíš dokazovat, že jsi odvážný, příteli. Tak moc tě trápí, že jsi o hlavu menší než ten Larzukův kluk ?"
Drahen se jen pousmál. Byl zvyklý na narážky barbarů. Rádi se předváděli, hlavně před cizinci. Prohlédl si svůj meč, v duchu pronesl krátkou modlitbu a políbil jílec. Bude horká noc.
„Stát." Sykl Drahen na skupinku barbarů za ním. „Tři za tamhle ty stromy, čekejte na znamení. Vy dva, za mnou." Barbaři poslechli. Viděl jim na tváři, že neradi, ale poslechli. Ta jejich hrdost, postesknul si.
„Už se blíží, buďte pozorní. A hlavně potichu!"
Světlo louče ozářilo skalní průsmyk. Holé větve zmrzlých stromů vrhly strašidelné stíny. Jak se světlo blížilo, pohyb stínu rozehrál představení duchů. Temné obrysy hvozdu natáhly kostnaté hnáty ke skrytým lučištníkům, pozdravily nově příchozí světlonoše, prolnuly se s obří postavou cizince a znovu se stáhly. Louče zahnali noční můry i obavy hlídky. Přišli lidé, barbaři. Naši bojovníci.
„Kdo?"
Prchající muži se zastavili. Nervózně hledají toho, kdo položil otázku. Sekery se jim lesknou v rukách, čepel je od krve. Brnění potrhaná, kůže popálená.
„Kdo přichází ?"
Jeden vystupuje vpřed.
„Jste… jste snad… duchové ?"
Ticho. Vítr se žene skalami jak o život.
„Jsme děti této země, mocní duchové! Nechte nás projít. Otroci pekel nás loví, musíme varovat ostatní."
Muži jsou netrpěliví. Vidí, jak se jim třesou ruce. Zahoukala sova. Křoviny se pohnuly.
Lučištníci poznali signál. Sklopili zbraně a vystoupili ze skrýší. Příchozí barbaři nedůvěřivě sevřeli sekery.
Drahen prolomil tísnivé ticho. „Jsem Drahen, rádce Quer-Hana. Omlouvám se za naše chování, báli jsme se, že jde o lest démonů. Pojďte s námi do hradiště, vše nám řeknete po cestě." Neváhali. Z úbočí skály, snad pět mil od průsmyku, se vynořila první světla pochodujícího vojska, pronásledující skupinu barbarů.
Šli rychle. Barbaři vyprávěli o démonech, kteří dobyli jejich hradiště. Jak znal zdejší bojovníky, nikdy se nevzdávali a rvali se do posledního muže. Byli otrlí, zvyklí bojovat. Znali krev a nebáli se smrti. Když ale vyprávěli o posledním boji, třásl se jim hlas. A jedno jméno vyslovovali šeptem. Je to velitel démonů. Prý dokáže své otroky vybičovat do takové zuřivosti, že se sami zničí. Při tom z nich vyšlehne plamen a vystřelí úlomky kostí, které zabijí vše okolo. Jeho jméno si dobře zapamatoval, říkali mu Shenk. Shenk dozorce.
Jdou rychle. Démoni jsou jim v patách. Slyší jejich řev, cítí dusot dotírajícího vojska, vidí stovky žhnoucích očí. Armáda pekel na sebe nedala dlouho čekat. Neúprosně se valí na další opevnění. Hradiště není daleko. Stačí projít touhle soutěskou. Je úzká, projdou nejvýš dva muži vedle sebe. Dávají znamení zapáleným šípem, že jsou v pořádku. Zároveň varují třemi dalšími. V patách mají smrt.
Drahen se ohlédl. Jsou blízko. Když si konečně lépe prohlédl vojska, blížící se k Harrogathu, zděšením se mu rozbušilo srdce. Tyhle sami nezvládneme. Bohové ať stojí při nás.
„Je jich strašně moc. Padneme. Padneme jako ostatní opevnění."
Barbaři mlčeli, ignorovali jeho zoufalství a hnali se k průsmyku. Proběhli kolem odpočívadel, vstoupili na schody. V tom je něco zarazilo. Špatný pocit. Ze soutěsky se ozvalo vrčení.
Drahen tasil meč. Vypadal legračně vedle obřích seker barbarů. Ze soutěsky se vynořili čtyři otroci. Odporná stvoření menšího vzrůstu. Svoji velikost ovšem vynahradili dostatečnou houževnatostí, tuhou kůží a svalnatýma rukama. Z hlav jim výhružně ční zahnuté rohy. Bojovně pozvedli sekery a palice. Zavrčeli.
„Zatraceně, předvoj. Nemáme čas. Běžte varovat ostatní, já je zabavím."
I když neradi, barbaři poslechli.
Drahen se vrhl k démonům. Ti ignorovali prchající barbary a s odporným šklebem jej začali obcházet. Chtějí jej obklíčit. To jim nesmí dovolit. Provedl výpad na stvůru po pravé ruce. Zbraně se střetly, zařinčely. Ostatní démoni využili šance a vrhli se na něj zleva. Provedl piruetu, loktem urazil bránícímu se nepříteli roh a dostal se mu za záda. Přitom mu vrazil meč pod hrdlo, volnou rukou jej uchopil za pahýl rohu a trhnul mečem. Černá krev potřísnila jeho druhy. Znovu vykryl útok sekerou. S mrtvolou manévroval tak, aby ostatním co nejvíce zavazela. Povedlo se mu několik zásahů, jenže démoni to nevnímali. Odhodil mrtvého bojovníka, jeden z démonů o něj zakopl a padl na zem. Drahen využil nepozornosti ostatních, provedl klamný výpad, jednoduchou fintou odzbrojil nepřítele a vzápětí ťal. Další proud černé krve. Zbylé dva druhy tím rozzuřil, což mu vyhovovalo. Ztratili pozornost, neustále se po něm hnali, snažíc se zasáhnout. Pomstít se. To byla chyba. Drahen zasáhl démona do nohy. Ten zavrávoral, jen na chvíli. Ale to stačilo. Čepel zasvištěla ledovým vzduchem a oddělila hlavu od krku. Zbyl jen jeden.
Drahen okamžitě přešel do útoku, zasypal stvůru mnoha rychlými výpady. Démon se ohnal sekerou. Drahen uskočil a kryl útok mečem. Udělal půl piruetu, okovanou rukavicí udeřil otroka do břicha, vzápětí využil jeho předklonu a rychle tasenou dýkou mu probodl hrdlo. Tělo démona se zaduněním dopadlo na zem.
Vzduchem zasvištělo peří. Šíp se roztříštil o skálu, pár coulů od Drahenova ucha.
Aurus natáhl tětivu, zavřel levé oko, zklidnil dech. Šíp zasvištěl. Démon, dotírající na prchajícího Drahena, se skácel k zemi. Znovu zadrnčela tětiva. Chroptění. Sprška černé krve. Drahen je už skoro u brány. Salva šípů barví sníh do černa. Přeskakuje val z kamení. Kdosi vrhnul nádobu s olejem. Oheň. Zápach spáleného masa. Brána se zavřela, udeřila o zem. Drahen to stihnul. Chtěl jej pozdravit. Nestihnul to. Katapult zasáhl věž. Všude lítají třísky a kamení, několik mužů je zavaleno sutinami. Démoni zuřivě buší do brány, je slyšet, jak se dřevěná vrata prohýbají pod náporem palcátů a seker. Drahen popadl dech, rozhlédl se, někde slyší Quer-Hana vydávat rozkazy. „Dvacet mužů k bráně. Ranění ať jdou vyprostit střelce z té zničené věže. Lučištníci, kryjte ústup. Kde sou posily sakra!" Všude je zmatek, boj a hluk. Tasil meč a dýku. První vlna nepřátel se valí skrz rozštípanou bránu. Barbaři bojují statečně. Čas se zpomaluje. Vycvičené smysly fungují skvěle. Vše dělá automaticky, pohyby jsou přesné, vyměřené. Každý má svůj smysl, svůj účel a místo. Krok vpravo, naklonit čepel, otočka, sek, zpět. Obraná pozice. Vše se naučil již dávno, ve slavné šermířské škole. Bojem zdokonalil techniky, vytrénoval tělo a mysl. Vše bylo předem dáno. Jeho tělo je dokonale sehraný stroj. Boj je pouze nástroj, chladný, bez emocí. Vypočítavý. Falešný výpad, doteď neviděná dýka probodává nepřítele. Viděl jen to, co měl vidět. Kryt, ústup, bodnutí. Vše jde tak, jak má. Vše je předem dáno.
Quer-Hana opustil místo velitele a zaujal pozici válečníka. Jako jeden z mála bojuje obouručně drženým mečem. Pro barbary zdejšího kmene nezvyklá zbraň. Oblíbil si jej v bojích u Travincalu. Díky několikaletému soužití se svojí zbraní ji dokonale ovládá. Mocnými údery si razí cestu k bráně. Vidí Drahena. Je to zvláštní muž. Oproti barbarům je o snad o sáh menší, není tak svalnatý ani houževnatý. Zato je velmi rychlý. Bojuje zvláštně. Připomíná tanečníka, který se omylem připletl na bojiště. Elegantně a bez emocí se proplétá bojištěm, většina ran jej míjí, dopadají na místo, kde před vteřinou stál, ale řežou vzduch. Těch pár, které se střetnou s jeho mečem, mu jen dodají sílu. Vždy nechá sklouznout nepřítelovo ostří po meči, využije tak jeho energii a vzápětí seká. Opravdu vypadá, jakoby tančil. Další démon mu zastoupil cestu. Není čas na přemýšlení. Duch boje se ozývá. Ano, ta sladká vůně. Miluje boj. Nechává se ponořit do jeho rytmu, vnímá každého účastníka bitvy. Boj je organizmus, je živý, vyvíjí se a mění. Boj je součástí každodenního života, je to prostředník koloběhu života a smrti. Zná jej od malička.
Mohutným úderem sráží démona a kovanou botou mu drtí lebku. Zhoupl se do rytmu boje, prudce se ohnal. Tři démoni odletěli stranou. Zuřivě zařval. Dostalo se mu odpovědi. Další a další muži spustili zuřivý pokřik. Démoni padají, jeden za druhým. Quer-Hana se brodí skrz hromady mrtvol k bráně. Najednou se něco stalo. Z nebe přistála obrovská ledová koule, roztříštila se a zmrazila jednoho z barbarů. Magie. Muži v okolí spadené koule jsou požíráni kouzly chladu. Další rána. „Mor! Všichni pryč!" Kousek od Quer-Hana leží torzo rozkládajícího se barbara, z kterého se line odporný zelený mrak. „Mor!" křičí zoufale bojovník opodál. „Jak se vám to svinstvo dostane na kůži, je do hodiny po vás!" Všichni zmateně prchají. Někdo do něj strčil, padá na zem. Upustil svůj meč. Za zády mu dopadla ohnivá koule. Zaprskala, vybuchla. Pohltila vše okolo. Smrt přišla rychle, nečekaně.
Byla horká noc.
Lehký zimní vánek jej pohladil po tváři. Sněhové vločky příjemně chladí žár bitvy. Drahen se probral, pomalu otevřel oči. Noha jej příšerně bolí, trčí z ní dva šípy. Chtěl si prohlédnout zranění, ale jen bolestně syknul a nechal nohu v původní poloze. Něco mu stéká po čele. Prohmatal si hlavu. Dost jej bolí, musel dostat pořádnou ránu do temene. Vedle něj leží poraněný barbar. Má ošklivě zlomenou levou ruku, vykloubené tři prsty a je plný velkých modřin. Lépe si ho prohlédl.
„Aurusi!"
Raněný barbar se převalil na záda a pohlédl mu do očí.
„Drahene! Myslel jsem, že jsi padl."
„Kdepak, mě se tak snadno nezbaví. Jak ses dostal z té zřícené věže?"
„Měl jsem štěstí, trám se vzpříčil. Zavalil mi levou ruku, ale střecha k němu připevněná mě zachránila před kamením."
Smutně se podíval na zkroucené prsty. „Myslím, že jsem dostřílel."
„Malah je výborná léčitelka, snad tě dá dohromady. Zahojila už horší rány!"
„Malah, Harrogath. Tam se už nedostaneme Drahene. Jsme tu vězněni, bohové vědí, co s námi zamýšlí."
Drahen se rozhlédl. Bylo jich snad sedm, zavřeni v ohradě, stlučené z rozpadlých věží a palisád. Skrz škvíry viděl pobíhající démony. Hradiště padlo.
„Co se stalo? Nic si nepamatuju. Musel jsem dostat ránu do hlavy."
„Vítězili jsme." Aurus se smutně zahleděl do modré oblohy. „Hnali jsme ty zatracený bestie, drtili jsme jejich vojsko i morálku. Jenže pak… slyšel jsem o nich. Ale netušil jsem, jak mohou být smrtící. Nikdo to nečekal."
„Kdo? O kom jsi slyšel?"
„Ne kdo, ale co. Katapulty. Očarované temnou magií, chrlily na nás z velké dálky oheň i led. Bojiště zamořily jedem, co nezničila nákaza, pohltily plameny. Nebylo útěku. Viděl jsem, jak padl velitel. Ty jsi stále bojoval u brány, pak tě zasáhl šíp do nohy. Zavrávoral jsi, upadl. Démon tě udeřil palicí do hlavy. Myslel si, že tě zabil. Já jsem se sotva vyplazil ze sutin. Když padl poslední odpor, posbírali raněné a naházeli nás do těchhle ohrad."
Drahen si třel ránu na hlavě.
„Myslel jsem." Pronesl po chvíli. „Že neberou zajatce."
„To já myslel taky. Jak vidíš, myslet… znamená hovno vědět."
„Nikdo se ještě nepokusil utéct?" Zeptal se zvědavě Drahen.
„Na začátku nás bylo dvanáct."
„Aha.." odtušil Drahen a znovu si přepočítal ležící barbary.
Aurus se opřel zády o stěnu vězení. „Slyšel jsem. Sakra. Že prej nějaký hrdina zabil Mefistofela, roztříštil jeho kámen duše. No, a když už byl v tom pekle, že prej si dal schůzku s Ďáblem."
Drahen se zasmál. „A ty tomu věříš? Když poprvé přišel temný poutník, byl jsem v jedné menší vesnici, na cestě do Travincalu. Byl to Ďábel, v lidské podobě. Za pár dní celá zem lehla, zaplnila se démony. A to byl ještě slabý. Nedokážu si představit, že jej porazil jeden člověk. Nějaký muž…"
Aurus mu skočil do řeči. „Já slyšel, že to byla žena."
Oba dva se zasmáli
„Žena, Aurusi ? A tomu taky věříš? Viděl jsem mnoho dobrodruhů, spíš bláznů, kteří se vyrojili s démony. Šli na vlastní pěst, chtěli porazit královnu démonů, otevřít cestu do Lut Gholein. Nikdo o nich již neslyšel. Jejich kosti okusují nemrtví."
„Je to možné, ale ta žena. Je prý vyvolená. Dokonce i andělé s ní rozmlouvají. Slavný Tyrael vedl její kroky v pekle. Horadrimští učenci ji následují. Nevím Drahene, nebyl jsem na tolika místech, jako ty. Neznám tak dobře svět, ale chci věřit. Že je nějaká naděje, že tohle svinstvo co se děje, jednou skončí."
Odmlčeli se. Každý přemýšlel nad údělem světa, nad osudem. Nad nekončícím bojem, do něhož byli nechtěně zapojeni. O důvodu, proč bojují. O cti a zradě. O svých nejbližších.
Z meditací je probral hluk. Něco se dělo. Slyšeli šlehání bičů, zuřivé výkřiky otroků. Ženský hlas bojovně ječel. Protínal vzduch jako ostrý hrot kopí, působil nepříjemné mrazení na páteři. Vzduch se naplnil specifickým zápachem magie. Ta vůně, připomínala mu rodný Tristram, když se schylovalo k dešti. Hluk bitvy se přibližoval. Najednou vše pohltila tma. Neviděl si ani na ruce. Nastalou temnotou proletěly blesky. Drahen se přitiskl ke škvíře a sledoval dění venku. Blesky vždy jen na malou chvíli osvětlily okolí, pak zavládla temnota. Neznámá žena se vrhla do hloučku nepřátel. Zuřivě kopala kolem sebe, bodala čepelí připevněnou k zápěstí. Další blesky. Mrtvola démona se rozletěla, rozmetána jakýmsi výbuchem. Část jeho žeber se zabodla těsně u Drahanova oka. Démoni padali, jejich mrtvá těla nestihla tlít v hlíně. Nadouvali se, praskali. Šrapnely kostí létaly vzduchem. Blesky protínaly těla dozorců. Najednou temnota pominula. Ženu to zaskočilo. Nestihla včas couvnout. Malý skrček za jejími zády ji zasáhl ohnivou koulí. Neváhal, zhmotnil další plamen a vrhnul jej na ženu. Sekera otroka se zatnula do její hrudi. Žena nevydala ani hlásek, padla na kolena. Společně s ní, zemřela i naděje. Drahen se bezmocně sesunul k zemi. Aurus na něj tázavě pohlédl. Zavrtěl hlavou. Další bláznivý dobrodruh padl.
Po chvíli někdo otevřel dveře.
„Zatracený bestie, teď si na nás vylejou vztek." Zavrčel Aurus.
„Dneska ne, příteli. Dnes nezemřete." Ozval se sladce ženský hlas.
Oba dva sebou trhli. Nevěřícně sledovali ženu, stojící ve dveřích. „Jak… to? Vždyť, ty, jsi zemřela."
Neznámá se pousmála. „Pleteš si pravdu s jejím stínem, mladý šermíři."
Autor: Jan H.