[Soutěž]Opičák – Morenka

Sedmý příběh přišel od Opičáka. Jedná se o zajímavé spojení dvou nekromantů. Přesně vystihuje postoj společnosti k „černé magii“, oživování nemrtvých a vůbec pochopení Rovnováhy. Vyprávění končí velmi nečekaným rozuzlením.

Vítězný příběh.

Stál na vyvýšeném místě uprostřed návsí. Krom jiného zde byl nádherný rozhled do okolí. Pozoroval zapadající slunce, které barvilo sedlovité střechy domů lidu Předělné – vsi do níž před pár měsíci poprvé zavítal, do barvy rudého zlata. Jako by byl duchem tam v dáli a jeho tělo zůstalo mezi domy. Vytěsnil hlasy a pokřikování vesničanů, jež se účastnili posledních radovánek před spánkem. Ani vítr, co si pohrával s jeho bílými vlasy, které byly kdysi dávno černé jako smůla, nevnímal, jak jej šimrá po tvářích. Rty bělovlasého muže se neslyšně pohybovaly v souhře se slovy, odříkávající zpaměti. Přitom tiskl za zády předmět, jenž unikal zrakům i těm, co se nacházeli nejblíže. Zachvělo se mu spodní víčko a cítil, že jej něco pálí v očích. Zalily se mu slzami. Nejednalo se o pláč, jen o přirozenou reakci těla. Možná to bylo i oslňující sluneční září a tak odvrátil zraky, aby namísto slunce spočinuly na dětské tváři rusovlasé dívky. Okolí mu připadalo rozmlžené, ale ji ještě viděl zřetelně, jeho myšlenky se začínaly vracet do dávné minulosti. Stála stranou od ostatních a hleděla mu přímo do očí. Ona také neplakala.

***

„Tak, ty zasranej bonzáčku, ty budeš žalovat?!“ činil klučina s kučeravými vlasy svého známého kamarádíčka. Otloukánka, který si prostě už od pohledu žádal být potrestán. „Takže tvá prořízlá huba, si stěžovala, jó?“ Sklonil se k chlapci, jehož ruce mu druhý z kumpánů svíral za zády. „Ale teď už ti to tolik nemluví, že?“ Zle se uchechtl. Tyran se sehnul k zemi a něco nabral do hrsti. V dáli zakvokaly slepice. „Tohle pěkně sežereš, a snad si tvá huba zapamatuje, že si má dávat pozor,“ nadzvedl otloukánkovi bradu a odhrnul mu z tváře vlasy černější než stín. Rty měl pevně sevřené, že by jimi neprostrčil ani list papíru.

„Pohni s tím, určitě se nemože, dočkat,“ zasmál se tlouštík.

„Raději ho pevně drž!“ sykl a ve stejném momentě udeřil pěstí na žaludek týraného a druhou dlaní mu vlepil facku přímo pod nos, až se mu kolem rtů roztřískl čerstvý kuřinec. Dva ze tří vybuchli v zlomyslný smích.

Sevření povolilo

Ač už byl tak daleko, nezpomaloval. Větvičky jej švihaly do tváře, holeně mu rozdíralo malináčí. Běžel rychle, se slzami v očích a snažil se před sebou udržet poslední špetku důstojnosti, potlačováním vzlyků, které se mu snažily prodrat skrze rty. Vyhýbal se kmenům smrků, pod bosými chodidly cítil drobné jehličí. Svět se zdál rozmazaný a najednou se roztočil. Z kotníku vystřelila prudká bolest. Ztratil pojem, kde je nahoře a dole. Kotoul. Náraz ramenem, něco poblíž prasklo, přetrhlo se.

Když přišel k sobě, už se stmívalo. Těžko říct, zda jej probudily noční zvuky lesa, nebo chlad, který třásl chlapcovým tělem. Ale bylo zde ještě něco, co upoutalo pozornost černovlasého. Zvědavost byla natolik silná, že dokonce přestal vnímat celé rozbolavělé tělo. Kousek před obličejem ležel na zemi jako dlaň velký kamenný disk s kruhovitým otvorem uvnitř. Jeho povrh, zdobily runy, rozděleny ve dvou řadách. Dvě z nich – slunci podobný útvar a tři vlnky, zářily bledým jako by měsíčním světlem. Předmět přitahoval chlapcovu ruku, vyvolávaje v něm neodolatelnou touhu se jej dotknout. Rozzářil se třetí znak, na první zdání prázdné pole, pulzující stejnobarevným světlem. Chlapec na něj ukazovákem zatlačil a vnitřní kruh disku se pomaličku protočil. Překvapením se mu rozšířily oči a prstem rychle ucukl. Před obličejem se mu rozevřel bleděmodrý průsvitný obraz, který jako by visel ve vzduchu, na dosah paže. Dlaněmi se zapřel o zem, ale v ramenu a celé pravé polovině trupu jej prudce zabolelo. Roztržitě těkal očima, vyděšen obrazem, jenž se pohyboval všude tam, kam se podíval. Přerývaně a těžce dýchal. Obraz představoval zmenšeninu disku, siluetu člověka a růžici se světovými stranami v horní, pravé části.

Najednou se obraz začal dokreslovat. Přibývaly na něm písmena, jedno po druhém. Přečetl je nahlas: „Dalimusi?“ Tak se sám jmenoval. Jakpak to může vědět, jak se jmenuju? Pomyslel si.

To ti můžu vysvětlit potom. Teď se ale potřebujeme soustředit na důležitější věci, objevila se další písmena.

O čem to mluvíš? Kdo jsme my? Řekl si v duchu.

Nech to být. Později. Podívej se na svůj hrudník, napravo, kousek od hrudní kosti. Mnoho času nezbývá.

Chlapec se podíval, kam mu bylo řečeno, a spatřil, jak z jeho těla trčí kus smrkové větve. Já umírám, ještě… já, nechci umřít, zachvacovala jej panika.

Ano, ale nemusíš umřít. Dělej, to co ti přikážu a přežiješ.

Kdo jsi?

Jsem Leger, je potřeba se rozhodnout. Bez tvého svolení ti nemohu pomoc, ani tě nic naučit… o anatomii těla, kostech, krvi a o podstatě – esenci života.

Prosím, zachraň mě. Obraz se zachvěl.

***

Stihl to, odříkal poslední formuli a sevřel pevně předmět za svými zády. Dalimusovy plíce rozžíral dusivý kouř a nutil ho k neustálému kašli. Už cítil, jak mu plameny olizují chodidla, a uvědomoval si, že tvrzení upalovaný na hranici se většinou udusí kouřem, pro něj platit zřejmě nebude. Začínal se nekontrolovaně třást. Přes kouř valící se mu od nohou naposledy zahlédl rusovlasé děvče a pokynul na něj.

Hlahol davu přehlušil dlouho zadržovaný výkřik plný divoké nespoutané bolesti. Rozléhal se nad střechami domů jako kvílící meluzína. A najednou ustal. Všechno oněmělo jako by se svět na chvíli zastavil.

Přivstala si. Bylo ještě před rozbřeskem. Ve vzduchu se vznášel nasládlý pach spáleného masa. Přidřepla si a kouskem větve prohrabávala popel. Občas se s ostražitostí rozhlédla, zda ji někdo nesleduje. „Konečně,“ špitla potichu. Klacíkem narazila na kruhovitý předmět, s prázdným středem.

Vnitřní kruh se protočil.

Dalimusi? Stačilo si pomyslet.

Ano, jsem tu. Vykreslilo se několik písmen na průsvitném, bleděmodrém obraze. Chceš přece jen pokračovat v lekcích?

Ano.

I přesto jak můžeš dopadnout? Jen pohlédni, Morenko, ke kůlu před sebou.

Ano.

Dobrá, neztrácejme tedy čas, má esence ubývá s každým dalším slovem…

Nechali byste takovýto text vyhrát?