Diablo – Válka hříchu: Hadí šupiny

Právě mi přišel velmi milý e-mail, který uvítají všichni fanoušci příběhu a světa Diablo. Nakladatelství FANTOM Print dne 28.3. 2012 vydává další díl trilogie Válka hříchu s podtitulem Hadí šupiny (v originále The Sin War: Scales of the Serpent). Po této otevření novinky se můžete těšit na obálku knihy a poměrně dlouhý úryvek.

Základní informace

HADÍ ŠUPINY
Richard A. Knaak 

Žánr: fantasy
Série: Diablo
Podsérie: Válka hříchu 2
Počet stran: 288
Provedení: brož.
Rozměry: 110×168
Překladatel: Jan Netolička
Autor obálky: Glen Ranne
EAN 9788073981655 

Obálka knihy

Anotace 

Uldyssian je zcela zabrán do boje proti Trojjednotě, takže zatím ještě nezpozoroval, že ho k úspěchu tajně postrkuje Inarius vystupující pod maskou Proroka Katedrály Světla. Inarius, posedlý představou, že obnoví Svatyni v celé její původní kráse a velikosti, vmanévroval Uldyssiana do zbrklého pokusu zničit obě sekty. Do hry se však nenápadně vloudil další hráč. Bývalá Inariova milenka, démonka jménem Lilith, by rovněž ráda využila Uldyssiana jako svou loutku, ovšem v jejím případě s cílem stvořit armádu nephalem – božských bytostí mocnějších než kterýkoli anděl či démon, které by mohly ovládnout vše, co kdy bylo stvořeno, a z ní učinit bytost ze všech nejvyšší.

Úryvek z knihy

Město Toraja bylo v plamenech…
Ačkoli se Toraja nikdy nemohla ani vzdáleně přiblížit slávě a velikosti velkého
Kehjanu na východě, byla široko daleko známá pro pohostinství, které nabízela
poutníkům i stálým obyvatelům. Hned za severovýchodní branou byl trh, kde se
dalo za odpovídající cenu koupit cokoli ze známého světa. Nedaleko centra se
rozkládaly staletí staré a nádhernými sochami zdobené zahrady, kam mnozí chodili
obdivovat spirálovité stromy či květy falo. Tyhle téměř posvátné rostliny měly na
každém okvětním plátku snad tucet různých zářivých barev a voněly způsobem,
který nedokázali napodobit ani ti nejlepší odborníci na parfémy. Za zahradami se pak
tyčila Klytova aréna, v níž se pravidelně pořádaly Nirolianské hry, velké to lákadlo pro
návštěvníky dokonce i z bohatého hlavního města.
Avšak všechna tato legendární místa, často přeplněná k prasknutí, byla dnešního
strašlivého večera prázdná. Ruch bylo možno zaznamenat v odlehlé části města,
kterou by dnes člověk spatřil i hluboko z džungle za hradbami Toraji.
Toraja hořela… a v samotném ohnisku požáru stál chrám Trojjednoty.
Plameny šlehaly k obloze notný kus nad tři věže trojúhelníkové stavby největšího
chrámu s výjimkou hlavního sídla církve v Kehjanu. Z nejbližší věže, zasvěcené
Mefisovi, jednomu ze tří duchů, se valil černý dým. Ohromný rudý kruh zastupující
řád i lásku – nad níž měl právě Mefis bdít – už visel nebezpečně křivě. Tenhle
ohromný kus železa přestal být milovaným symbolem a s tím, jak plameny
oslabovaly místo, kde byl připevněn k věži, naopak hrozil rozdrtit lidi pobíhající pod
ním. Stavitelé jistě nepočítali s možností, že by ho mohl stihnout takový osud, takže
nepovažovali za nutné ho připevnit důkladněji.
Jestli Mefisově věži hrozila katastrofa, tu Dialonovu stojící po pravé straně už
postihla. Hrdá beraní hlava – symbol odhodlání – sice stále ještě visela vysoko na
svém místě, avšak část stavby nad ní se už zhroutila. Jaksi s podivem však jen
minimum trosek dopadlo na zem. Většina kamení a dřevěných trámů zůstala na
hromadě uprostřed věže.
Na schodech a kolem nich se hemžily stovky lidí, ti nejblíže vchodu byli oděni do
azurově modrých, zlatých nebo černých rouch příslušných řádů. Společně s nimi
se po nádvoří pohybovaly v kápi zahalené postavy v brnění – Strážci míru s meči
či kopími v rukou. Nejvěrnější stoupenci Trojjednoty bojovali s davem, v jehož
předních řadách naopak stáli podle oblečení jen obyčejní rolníci pocházející ze zemí
severozápadně od velké džungle. Bledá pokožka a těsnější oblečení těchto mužů
ostře kontrastovaly nejen se snědými služebníky chrámu, nýbrž i s těmi, kdo se
valili v dalších vlnách za prvními útočníky. Jádro povstání proti Trojjednotě skutečně
představovali sami obyvatelé Toraji, které bylo snadné rozeznat díky volným rudým a
temně fialovým oděvům a dlouhým černým vlasům staženým dozadu.
I když většina útočníků třímala v rukou hořící louče, plameny spalující většinu
chrámu nepocházely od nich. Ve skutečnosti si nikdo nebyl úplně jistý, kde vlastně
požár propukl, ovšem všichni si uvědomovali, že plameny zpočátku vydatně

pomáhaly bránícím se kněžím… což stačilo, aby se i poslední zbytky kladného
vztahu k Trojjednotě proměnily ve vztek a nenávist.
Vztek a nenávist, které následně Uldyssianovi pomohly zmocnit se bez dalšího
váhání chrámu. Když přijel do Toraji – a když se vzpamatoval z úžasu nad takovým
množstvím lidí na jednom místě – měl v úmyslu získat postupně takový vliv nad
místními obyvateli, aby vyhnali kněží Trojjednoty i jejich přisluhovače z města sami.
Po tak hrůzném činu, jakým bylo zapálení chrámu, v jehož plamenech zahynuly
desítky místních, a dokonce i několik jeho oddaných přívrženců, už ani v srdci
bývalého farmáře nezůstal jediný zbytek soucitu.
Přišel jsem do města, abych ty lidi něco naučil, abych je navedl správným směrem,
pomyslel si Uldyssian hořce, zatímco kráčel po schodišti, a voni nás přinutili
k tomuhle.
Aniž by ho dav viděl přicházet, rozestoupil se. Všichni, kdo poznali moc proudící
k nim skrze Uldyssiana – moc nephalem – cítili, když byl nablízku. Pohyb valícího se
davu se zastavil, neboť si všichni najednou uvědomili, že jim chce něco říct.
Příčinou zkázy chrámu nebyl on. Za tu mohla poněkud primitivnější snaha některých
z jeho horlivějších následovníků, jakým byl například Romus, jeden z předních
Parthanů. Romus byl jedním z hrstky nejpokročilejších z Uldyssianových akolytů.
Partha byla druhým místem, které se stalo svědkem zázraku Uldyssianova daru
hned po jeho rodné vesnici Seramu. Na rozdíl od Seramu, odkud Diomédova syna
vyhnali jako vraha a zrůdu, Parthané jeho schopnosti i obyčejný a čestný postoj
k ostatním lidem vděčně přijali.
Uldyssian nebyl typem proroka šířícího víru ohněm a mečem, jací se obvykle
objevovali v bájích. Nebyl andělskou bytostí s mladickou tváří toho, kdo vedl
Katedrálu Světla – největšího rivala Trojjednoty – ani stříbrovlasým blahosklonným
starcem, jakým byl Primus, jehož služebníky měl nyní stihnout Uldyssianův hněv.
Uldyssian ul-Dioméd se narodil, aby obdělával půdu. Byl silný postavou i v srdci a
tvář měl hrubou se silnou dolní čelistí, ovšem jinak byl zcela nevýrazný. Neupravené
vlasy barvy mokrého písku mu spadaly k ramenům a jakýkoli pokus zkrotit je končil
totálním chaosem, zejména pak dnes. Uldyssian měl na sobě prostou hnědou košili,
kalhoty a ošoupané boty. Vyjma nože zastrčeného za opaskem neměl zbraň, neboť
sám byl smrtonosnější než ta nejostřejší čepel nebo nejrychlejší šíp.
Dokonce smrtonosnější než četa Strážců míru, která se na něj řítila po schodech.
Kněz Dialonova řádu stojící za nimi nervózně vyštěkl několik rozkazů. Uldyssian
k tomuhle hlupákovi nechoval žádnou zvláštní nenávist, neboť věděl, že jen tlumočí
slova svého nadřízeného schovaného kdesi hluboko v chrámovém komplexu. On
i jeho vojáci však budou trpět za svou zvrácenou loajalitu k téhle stejně zvrácené
sektě.
Uldyssian nechal stráže přiblížit se téměř na dosah jejich zbraní a pak je snadno jako
mrknutím oka rozmetal na všechny strany. Někteří se s hlasitým praskáním kostí
zastavili o kamenné sloupy na vrcholu schodiště, zatímco jiní odlétli až k bronzovým
dveřím, kde zůstala jejich zmrzačená těla nehybně ležet. Několik jich rovněž bylo
odmrštěno do strany, aby následně s hlasitým žuchnutím přistáli přímo u nohou

čekajícího davu, který při pohledu na moc svého vůdce propukl v jásot.
Jeden z lukostřelců vedle kněze vystřelil. Horší rozhodnutí snad ani nemohl udělat.
Uldyssian se zamračil, což byla jediná vnější známka toho, že se mu hlavou mihla
strašlivá vzpomínka. Znovu si prožil okamžik, kdy se jeho přítel Achilios postavil
démonovi Lucionovi, který v přestrojení za Primuse kdysi stvořil Trojjednotu,
s její pomocí ovládl lidstvo. Viděl to jako tehdy. Lovec vystřelil, ovšem jeho šíp se
démonovým kouzlem otočil a probodl Achiliovi hrdlo.
Uldyssian nyní udělal stejnou věc se šípem, který mířil na něj. Střela se v mžiku
otočila a zamířila zpět. Lukostřelec vyděšeně vytřeštil oči… nebyl však cílem. Šíp
řízen Uldyssianovou vůlí prolétl hrudí knězi, jako by byl jen vzduch, a dál zrychloval,
dokud nedolétl až ke dveřím označeným kruhovým symbolem Mefise. S hlasitým
zadrnčením se zabodl hluboko do bronzu přesně do středu kruhu.
Všechno se to událo tak rychle, že teprve nyní kněz zavrávoral. Zachroptěl a z rány,
ale také z úst, mu vytryskla krev. Jeho tvář zbledla… a pak se zhroutil ze schodů
v podobě odporného klubka volného roucha a bezvládných končetin.
Lukostřelec pustil zbraň a padl na kolena v nepředstíraném šoku. Vytřeštěnýma
očima zíral na Uldyssiana a čekal, až i jeho stihne jistá smrt.