Prastaří promluvili.
.. Proboha, tenhle byl dneska 5ty, nebo 6ty… co se to tady děje, něco temného je v ovzduší, teplý a těžký vzduch vytváří tlak na plicích a jen umocňuje tu potemnělou atmosféru tady toho místa. Co to je za zvuk? Další zombie? *Vyletí hejno ptáku z blízkého křoví* Co je s tímto místem? Po dnech bez spánku mam otupělé instinkty. Něco je špatně, takhle to určitě nemá být…
Začalo to před týdnem, kdy jsem přicestoval na hranice této země. Promlouval jsem ke svým duchům a žádal o nasměrování, kam vede moje cesta? V té chvíli mě vyrušilo světlo z nebes. Co to bylo? Někdo dobývá Tristram? Ne, bylo to moc vysoko na katapult. Spadla hvězda o této velikosti? Kam dopadla? Bylo to zpráva od prastarých? Mám je následovat, nebo si semnou už zahrává má vlastní mysl… Dlouho sem si nedal dávku epenu1, neměl bych s ním plýtvat, ale potřeboval bych se aspoň jeden večer poradně koncentrovat. Všechno je tak zmatené, byl to opravdu nemrtvý, co na mě včera zaútočil? Čím vice jsem se přibližoval k městu, atmosféra se zdála být pochmurnější, pomalu jsem dostával pocit, že tady snad ani nevychází slunce.
Cestoval jsem sám po malé, skoro zapomenuté, cestě, než jsem kousek od starého města objevil poničenou karavanu. Náklad byl rozházený po okolí, ale i z dálky se mezi oblečením daly rozeznat ležící těla. Prozkoumal jsem je blíž, ale nedalo se jim nijak pomoci, každé z nich bylo v raném rozkladu, končetiny polámané a některé úplně oddělené od těl. Nechtěl sem se zde zdržovat, více než je nutné, rychle jsem prohledal náklad, ale nenašel jsem nic, co bych na své cestě mohl využít, rozhodl jsem se pokračovat, když v té chvíli jsem spatřil záblesk u ruky jedné z mrtvol. „Todle už nebudeš potřebovat“ Sehl jsem se k mrtvole a snažil se vypáčit zlatý předmět ze smrtelného sevření, které bylo opravdu pevné, lomcoval jsem s celým tělem a nechtělo povolit, až jsem si najednou uvědomil, že se s tělem o předmět přetahuju. Odskočil jsem leknutím dozadu a pozoroval, jak tlející tělo, z kterého čpěly ven zpřelámané žebra, pomalu vstávalo. „Do prdele“ Uniklo mi z úst, i když by nebyl v okolí nikdo, kdo by to mohl slyšet. Tělo se narovnalo tak, jak mu polámané obratle povolily a pomalu se sunulo ke mně. Chvilku mi trvalo, uvědomit si, co se vlastně kolem mě děje a v tomto krátkém zaváhání se zombie napřáhla a zranila mě na rameni. Až prudká bolest a tekoucí krev mě probrala, uskočil jsem další ráně a vystřelil dávku šipek. Jed mého kmene na krátko paralyzuje tělo nepřítele, ale zdá se, že zombie je vůči mému jedu imunní a stále se přibližuje, uskočil jsem další ráně a vypálil další salvu. Zombie se, i přes nespočet šipek zabořených v jejím těle, stále přibližovala. „Tohle pouze tímto nevyřeším“ došlo mi a potřeboval sem nabrat trochu času. Kousek ode mne ležela krabice s nákladem, sehl jsem se pro ni a mrštil s ní po nepříteli. Zombie pod náporem těžkého břemena zavrávorala a spadla na zem. V tomto získaném čase, jsem vytáhl připravenou dávku epenu a natáhl nosem všechen drahocenný prášek. Svět se na chvilku zatočil a zčernal, jako po každé delší abstinenci. Po krátkém halucinogenním startu, se mé tělo začalo naplňovat novou energií, přestal jsem cítit utrženou ránu, hlavou mi v sekundě prolítlo tisíce myšlenek, a pak se konečně dostavil ten okouzlující pocit, v kterém se tělo oddělí od prostého bytí a ve vyšších sférách naváže kontakt s duchy Prastarých. „Potřebuju Vaši pomoct, propůjčte mi svou sílu, žádám vás o to, jako následovník kmene Umbaru“ V té chvíli se mi opět rozjasnil svět, jako už tolikrát v mnoha bitvách, kterýma sem musel projít v mé cestě Witch Doctora, krev roznášela energii do každého koutku unaveného těla, cítil jsem propůjčenou sílu předků, jako bych byl sám jeden z nich a konečky mých prstů se modře rozzářily. „Jsem připraven“ Takto nově probrán do reality sem spatřil blížící se zombie, která ani chvilku neváhala a s rozzuřeností, jakou jen může tělo bez duše projevit, se na mě opět vrhala. Na poslední chvíli jsem se vyhnul ostrým pařátům, které kdysi byly prsty, obtočil sem se kolem nepřítele a za jeho zády sem pozdvihnul ruku, která se rozjasnila modrým světlem jako bych z nebe ukradl samotnou hvězdu. V duchu jsem pronesl formuli, a v mé ruce se zhmotňovala čistá energie, kterou vládnou jen vyvolení z kmenů Umbaru, kteří zaprodali své životy za prastarou sílu předků. Dva mocné projektily2 vystřelily z mé ruky neomylně do zad zombie a rozpáraly její tělo ve dví. Nohy zůstaly nehnutě ležet, ale zbytek trupu se pomocí rukou stále snažil dostat ke mně, než další střela ukončila jeho zuřivost. Sesunul jsem se k zemi a těžce dýchajíc, sem si přehrával v hlavě celý zážitek znova. Jsem zvyklý na boj, v mé cestě jsem musel projít mnohými zkouškami, v kterých šlo o život, mé tělo zdobí stovky jizev, které mi připomínají staré bitvy a mou vlastní smrtelnost, ale můj soupeř byl vždycky živá bytost, ať už člen jiného kmene, šelma ohrožující usedlost, nebo jen potulný zloděj, který nevěřil historkám o válečnících z kmene Umbaru a s myšlenkou lehkého přivydělání, ztratil život v hlubinách pralesa, ale nikdy ne nemrtví.
Po krátkém ošetření ran, jsem se postavil na nohy a lehce zavrávoral. Negativní účinky epenu dorazily, tělo se lehce třáslo a končetiny brněly. „Ještě chvíli si odpočinu“ řekl jsem si a znova usedl. Prášek, který Witch doctorové používají pro získání síly, má své temné stránky. (Tělo v boji necítí bolest, což při dlouhém zápasu může znamenat, že Witch doctor v zápalu boje utrpí smrtelné zranění, mysl která vycestovala z těla do astrálních sfér se znova vrací do nenávratně poničené lidské schránky, v lepším případě ve schránce může ještě krátký čas přebývat a velmi silní Witch doctorové, se dokonce dokáží přenést do nového těla, které většinou nabídnou mladí členové kmene, kteří nebyli vybrání Prastarými pro cestu Witch doctora.) Při častém používání prášku, se v mezidobí mezi dávkami a bojem, tělo zkušených válečníků lehce třese, což vedlo k mnohým chybným domněnkám, že tito starší válečníci, jsou lehký cíl pro nepřítele a mnoho dobrodruhů zaplatilo za tudle zkušenost životem.
Dostatečně odpočatý jsem přemýšlel o dalších krocích. Co dělají nemrtví znova na našem světě? Co probudilo prastaré zlo znovu k životu? Proto jsem tady? Má tudy opravdu vést moje cesta, připravovali mě prastaří právě pro tuto událost? Všemi těmi otázkami jsem se zabýval a snažil jsem nalézt odpověď ve svém srdci, dokud jsem nenalezl vhodné místo pro strávení zbytku noci. Připravil jsem ohniště a zem pomaloval znameními Prastarých, dneska večer od nich potřebuju rady, víc než kdy dříve. Připravil jsem další dávku epenu, a po zkontrolování bezpečnosti okolí, jsem opět upadl do dlouhého spánku, v kterém opustím své tělo a budu hledat odpovědi na všechny otázky, které přede mnou stojí.
Ve snech jsem cestoval vzpomínkami na staré legendy, předávající se z generace na generaci, bloudil jsem ve vlastních myšlenkách, v mých představách o světě a o tom, co se kolem mě děje, dokud jsem nebyl vyrušen snem, který, jako pekelný plamen devastující lidská obydlí, vniknul do mé hlavy. Viděl jsem hořící bránu, pole posetá lidskými těly, vojáky bojující o život s nelidskými stvůrami, katedrálu v plamenech, děvče v tmavé místnosti píšící do tajemné knihy, všechny tyto scény přerušovaly záblesky obrovského démona, který promlouval mnou neznámým jazykem, ale měl jsem pocit jakoby mluvil přímo ke mně, jeho veliké oči se dívaly přímo do těch mých, démonská ústa stále opakovala mě nesrozumitelné věty, pojal mě stupňující se děs, který gradoval s každým, démonem vyřčeným, slovem, pozoroval jsem celou tu scenérii, nemohl utéct, schovat se mu, i když jsem si zacpal uši, tak sem stále slyšel ten hlas ve své hlavě, popadal sem se za hlavu a snažil se ho překřičet, tak dlouho, dokud jsem se zpocený a ještě vystrašený neprobudil do nového dne. Prastaří promluvili.
Setkání u bran.
Další den na tomto místě, nebyl o moc jasnější, než včerejší noc. Probudil jsem se odpočatý, ale mou hlavu stále zatěžovaly vzpomínky na včerejší události, na můj sen… ten sen proboha, tak živý a přesto se zdál být tak nesmyslný. Démoni a války, nebyl snad svět zbaven tohoto prokletí? Dlouho jsem přemýšlel a uvědomil jsem si, že bych měl být mnohem opatrnější. Sundal jsem vak ze zad a namaloval na zem znamení Kerberose3, poprosil jsem prastaré o sílu a s přívalem energie do těla, jsem udeřil dlaní do země. Půda se otřásla, na zemi se začaly tvořit malé praskliny, které rostly a stoupaly, až se půda otevřela a bylo jasně vidět, jak z otvoru vylézají zuřiví psi. „Moji mazlíčci“ Přivítal jsem své pomocníky, kteří ač se nezdají, dokážou v boji velmi pomoct a nejeden odvážlivec, který se pokusil podcenit mé schopnosti, skončil jako potrava pro ně. S touto pomocí jsem ze sebe shodil zbytky strachu a vydal se na cestu.
Pokračoval jsem celý den, následoval jsem svůj instinkt, někdy jsem sešel z cesty, prodíral se lesem, obcházel zrádné bažiny, a přesto jsem celý den nenarazil na nic zvláštního, co by připomínalo včerejší zážitek, až sem dorazil na soucestí dvou starých cest, vedoucí kousek od starého města. Napadlo mě, že bych se mohl podívat po hostinci, podělit se o svůj zážitek a po dlouhé době naplnit žaludek něčím lepším, než prašivou krysou. Čím více jsem se přibližoval městu, tím více se vytrácelo denní světlo, a přestože nemohlo být dlouho po poledni, krajina byla temná a nepřívětivá, jako o zimních dlouhých večerech. Oči bloudily temnotou a hledaly každý malý náznak světla, dokud jsem si neuvědomil, že v dálce vidím zář. Po podrobném prozkoumání jsem dokázal rozeznat obrysy postav, které spolu bojují, zrychlil jsem tempo a po pár metrech jsem ucítil i příšerný smrad, který mi připomněl můj včerejší zážitek, pach mrtvých těl. Vytušil jsem, že u města mají podobné problémy, s kterými jsem se setkal dříve, připravil jsem dávku epenu a navázal kontakt s Prastarými. Psi ucítili prolitou krev, těla se jim zbarvila do temně rudé a musel jsem je pokřikem brzdit, aby se ode mě tolik nevzdalovali. Když jsme dorazili dostatečně blízko, viděli jsme 4 vojáky u brány do města, kteří se snažili zabránit skupině zombie prolomit jejich obranu. Bojovali beze strachu a čelili nemrtvým tváři v tvář, i když neměli početní převahu. Nejspíše boj trval už delší dobu, kolem ležela poházená těla, vojáci byli očividně unavení, ale nikdo z nich nepolevoval, stáli jako poslední záchrana, neproniknutelný štít města, do chvíle, dokut zombie jednoho z nich nesrazila na zem, obživlí mrtví obestoupily ostatní tři vojáky kolem dokola, aby se nemohli dostat ke svému zraněnému společníku, a jen zdálky mohli pozorovat, jak se dva nemrtví sklání k vojákovi a chystají se mu zakousnout do hrdla…
V té chvíli jejich těla explodovala a rozletěla se do stran. Vojáci s úžasem hleděli na rozpadlá těla dvou nemrtvých, hledali příčinu záchrany jejich druha, dokud v dálce nezpozorovali obrys cizí osoby, z které do temnoty kolem vyzařovaly jen modré paprsky prstů. Nemyslící zombie se otočily, a s překvapivou rychlostí, které jim jejich zubožená těla dovolily, se k postavě rozběhly. „Zachraňte se, utečte!“ Křičeli vojáci. „Nemám ve zvyku utíkat“ stroze jsem odvětil a plánoval další kroky. Skupina nemrtvých se rychle blížila, pronesl jsem formuli a udeřil do země. Země se rozhoupala a modře zářila4, a přímo pod probíhajícími zombie se půda začala otevírat. Z hlíny na povrch se drásaly desítky rukou, jakoby probuzené mrtvoly chtěli zpátky na svět, a chytaly zombie za nohy, čím jim znemožnily pohyb. „Do práce“ zakřičel jsem a mý psi se rozběhli k nepříteli, vytrhávaly kusy masa z těl nemrtvých a bránily jim v dalším pohybu, to mi dalo dostatek času, abych odstřeloval jejich těla jednoho po druhém, ale jako bych jich bylo stále víc, ze tmy se nořily další a další zombie a já jsem věděl, že mi energie nevydrží celou noc. „Musím to rychle skončit“ řekl jsem, jsi, a připravoval jsem další techniku, když v tom mi dvě zombie skočily ze tmy do zad, zařval jsem a otočil jsem k nim, jejich prázdné oční důlky a vyceněné zuby vypadaly hrozivě, musel jsem rychle zareagovat, vyzval jsem duchy o pomoc a zakřičel prastaré slova boha strachu, v tom se mé ruce rozzářily a přede mnou se objevil samotný obraz pána děsu5, prastarého šamana, který ve své démonické masce děsil mnoho generací nepřítelů našeho kmene, netušil jsem, jestli to na nemyslící těla bude působit, ale přece jim něco z jejich lidskosti zůstalo a daly se na útěk. První i druhá zombie padla k zemi, po výbojích energie z mé ruky, je lehké zasáhnout prchající cíl. Otočil jsem se zpátky, čelem k boji, a viděl, že psi už dlouho neudrží agresivní nepřátele, ale teď už mám dostatek času na dokončení mé techniky. Spojil jsem ruce k sobě a požádal přírodu, matku nás všech, o pomoc, abych navrátil nemrtvým zasloužený klid. Příroda mi vyhověla a z mých úst, jako z ohroženého hnízda, vyletělo hejno masožravých kobylek6, které napadaly nemrtvá těla, prokousávaly se masem napříč a zanechávala po sobě jen hromádku kostí. Po chvíli padl i poslední přeživší a já vyrazil na pomoc vojákům u brány, kteří stále odolávali útokům skupinky monster. Společně jsme už lehce odrazili jejich pokusy dostat se do města a konečně jsme si mohli všichni odpočinout. „Neviděl jsem nikdy nikoho takhle bojovat, samotní bohové nám tě seslali na pomoc“ Navázal kontakt kapitán stráže, neměl jsem v úmyslu zde ztrácet čas a vysvětlovat mu historii kmene, narychlo jsem mu nastínil moji cestu, světlo padající z nebes a mou včerejší příhodu se zombiemi. „To světlo byla opravdu hvězda, přesněji meteorit7, dopadla na starou katedrálu za městem, tuto příhodu přežil jediný člověk – Leah, měl by sis s ní promluvit, najdeš ji v hostinci“ Potom mi ještě jednou děkoval za pomoc, ale jediné co jsem měl v hlavě, byla věta, co vyslovil. „Meteorit“
1) Pomocí halucinogenního prášku epena, jež si trubičkami vzájemně foukají do nosu, se Witch doctorové uvedou do transu, v němž se snaží ovládnout a využít síly pro své účely
2) Spirit Barrage
3 ) Summon zombie dogs
4) Grasp of the dead
5) Horrify
6) Locust swarm
7) Meteorit kolmého dopadu, dle starých příběhů kouzlo pochází z velmi mocné čarodějné hole – Hůl Deckarda Caina s meteorem kolmého dopadu, ale tato legenda je vyprávěna pouze několika bláznivými pamětníky, a nikdo neví, kde je skutečná pravda
Autor: Jonáš P. (jonaspernica@gmail.com)