[Soutěž]Kravicka – Příběh Vanesy S.

Osmý příběh zaslala Kravička. Příběh se odehrává na pozadí kruté doby. Hlavní hrdinka v sobě shodou okolností objeví schopnost oživovat mrtvé. Nejprve je z toho mimo a stydí se, ale díky své odvaze postavit se výzvě svoji „odlišnost“ obrátí v přednost.

Vítězný příběh.

Když jsem poprvé zemřela, byla zima. Bylo mi 25 let.  Vše bylo chladné a bílé. Kolem mne plakali lidé, ale já nemohla. Nemohla jsem nic. Ve smrti není nic skutečné. Vše je jen kopie z kopie kopie. Přijde vám, že ve skutečnosti nespíte, ale ani nebdíte. Je to jako noční můra. Můra, která je otravná jako teta Hilda po hodině aerobicu.

Máte jen strach. A já ho měla.

Narodila jsem se v chudinské čtvrti starého Tristramu. Narodila jsem se do špíny a hnusu. Každý den žebrat o kousek chleba. Stále to samé do kola. Skoro jsem si na to zvykla. Byla to rutina. Některé „kolegy“ jsem měla dokonce ráda. Třeba malej Benny. Nebo smraďoch Tom. Byli to moji kumpáni, ale já se přesto cítila stále sama.

V 17 jsem utekla před výpraskem na tristramský hřbitov. Tak hodně jsem se nikdy nebála. Hledala mě celá parta tlustýho Tonyho. Myslela jsem, že je to můj konec. Byli tady. Byli kousek ode mě. Schovávala jsem se za polorozpadlým náhrobkem. Už mě mají. Je to můj konec. Ne!!

Někdo mi musí přeci pomoci. Někdo musí. I na tom zatroleném hřbitově. Někdo tu musí být. Zavřela jsem oči až to bolelo. A pak jsem je zavřela ještě víc.

Zvuk. A další. Jako když prohrabáváte hromádku vyhaslého popela. Z hrobu vedle mě vylezl kostlivec. Myslela jsem, že hrůzou omdlím. To přece nemůže být skutečné, říkala jsem si. Je to jen sen. Postavil se vedle mě a já se ho bála. Podíval se na mě a skoro jako by se uklonil. Nechápala jsem to. Sakra vždyť ten kostroun přede mnou právě smekl. Pak se otočil a pomalým, šouravým krokem se vydal k partě tlustýho Tonyho. A nebyl sám. Z hrobů vylézali další a další mrtvá těla. Chtělo se mi křičet. A tak jsem křičela. A pak…..

Pak jsem omdlela.

Po pár dnech jsem si uvědomila svou moc. Já umím oživovat mrtvé!! I když výraz oživovat je hodně silný kafe.

V tu dobu byl starý  Tristram neustále pod útoky démonů. Stráže měli plné ruce práce, a nevěnovali se moc tomu, co se děje v ulicích. A já toho využila. Zkusila jsem to sama. Víte, občas jsem tam chodila. Za město. Hluboko do noci. Ale nechodila jsem sama. Vždy jsem měla sebou nějakého toho pomocníka. Kostlivce, ghůla, utopence nebo jinou hnusnou potvoru..

Pomalu jsem se učila ovládat sílu. Nabrala jsem sebevědomí. Získala jsem odvahu. Teď už skoro každý den jsem vyrážela do světa za hradbami Tristramu. Do světa Santcuary. Zabíjet démony. To bylo teď mé poslání. To mě naplňovalo a vlévalo mi sílu do žil.

Jednoho dne přijel do Tristramu cizinec. Nevím už jak se jmenoval. Něco jako cid9, Relic, Ardo300, witekcz nebo snad Ksinbad. Byl to hrdina. Ne ten, o kterém vám vypráví babička na dobrou noc. Ale opravdový, skutečný hrdina. Krátce po svém příjezdu mě vyhledal a zeptal se jestli bych nechtěla jet s ním. Že potřebuje pomoc a že, bude i bohatá odměna.

Bez váhání jsem souhlasila. Jdu na pomoc světu. Já nekromantka Vanesa Singerová. A nejdu sama.

Nechali byste takovýto text vyhrát?