[Soutěž]Siqix – Trilob

Autorem pátého textu je Siqix. Hrdinou jeho příběhu je malý kluk jménem Trilob. Ten si už od mala hraje s mrtvolkami a sní, že se jednoho dne stane nekromantem. A tento jeho sen se právě vyplnil. Příběh navíc doprovází skvělé malůvky.

…všechno to začalo, už když byl Trilob malý… Vždy cítil, že neživé a pro všechny nezajímavé tělo, má obrovský potenciál. V jejich divokém, potemnělém kraji o ně nebyla nouze. Hluboké lesy kolem jejich vesnice byly vždy plné života i smrti ve všech myslitelných podobách. Zatímco ostatní považovali vše zdechlé či zabité za odpad a odkopávali mrtvé krysy z cesty, on je vždy vyhledával. Zachovalejší nejraději stylizoval do pozic, ve kterých vypadaly co nejživěji a podstrkoval je do nejrůznějších koutů. Všude tam, kde mohly vyděsit některou z vesnických děveček. To však byla jen kratochvíle. Co mu skutečně přišlo zajímavé, byly kusy, jež nežily mnohem déle. A to nejenom krysy, ale všechna zvířata. Z těch pak rozličnými metodami odstranil vše tlející a precizně očištěné kosti pečlivě třídil dle rozličných kritérií. Až nepochopitelné množství času pak věnoval vymýšlením nových kombinací kostí. Smůlou znehybňoval klouby,  spojoval kosti do nejrůznějších celků a vytvářel tak mnohdy až mytické kombinace. Těla ptáků s hlavami drobných šelem, vícero končetinami, ocasy tvarovanými tak, aby se jimi vytvořené kreatury dokázali nejenom ubránit, ale především zaútočit a zabíjet, a mnohé další kombinace. Ano, tohle bylo to, čemu věnoval dny i večery dlouho do noci. Pak ale šel spát a snil… Ve svých představách šel mnohem dál, než jen k lepení kostí.

Díky tomu, že jejich vesnice byla původně jen oblíbeným tábořištěm na obchodní cestě, nebyla zde nouze o poutníky, tuláky a především o jejich prožitky. Většinou se jednalo o historky tak plytké a smyšlené, že i menší děcka měla cukání v koutcích a ani za mák jim nevěřila. Takové se z myslí všech brzy vytratily a nikdo se nim nevracel. Ale on už naslouchal i příběhům, které zůstávaly nezapomenuty. Bývala to vyprávění, při kterých si pozorný posluchač nemohl nevšimnout, že tváře samotných vypravěčů přeříkávaly vlastní příběh. Mnohem děsivější a skutečnější než ten skládající se ze slov. Slyšel již několik příběhů týkajících se smrti. Ne však té, která vše ukončí. Ale naopak zcela opačné. Takové, jež stojí na začátku. Zmíněny byly děsivé rituály tajemných kněží plné krve, při kterých vzešel z hromady kostí nový „život“ nebo jen pouhé spatření podivných stvoření, která někdy připomínala něco známého, ale většinou se jednalo o zcela unikátní druhy. Co však měla tato stvoření společné byla zřejmá po-smrtnost. Jednalo se o monstra s rozsáhlými a hlubokými poraněními, obnaženými kostmi, ale pohyblivostí mladé šelmy. Snad i proto bývala zahlédnuta většinou jen na okamžik a na těžce přístupných místech…

A tak si i on představoval všechny své výtvory v pohybu. Někde na pomezí života, smrti, zranitelnosti i nedotknutelnosti. Chtěl a byl přesvědčený o získání a osvojení si všech těchto schopností, jež dokáží na světlo světa zpět přivést cokoliv si on usmyslí. Nikdy by se však s tímto uměním neschoval někde uprostřed lesa, kam člověk nepáchne. Naopak! Snil o svém vlastním putování známými i neznámými a neprobádanými krajinami s tlupou věrných monster, jenž by ho všude doprovázela, chránila a na pouhé ukázání se neváhala na cokoliv vrhnout a zničit to. Věřil, že přijde doba, kdy všechny nejděsivější vyprávěné příběhy budou o něm. Že i v dalekých zemích, kam doposud nevkročil a možná ani nikdy nevkročí, bude po večerech při ohni několikrát proneseno jeho jméno.

A monstra o kterých sníval? Ta byla daleko velkorysejší než jen malé šelmy. Snil o skupinách monster z nichž by ti největší byli mnohem mohutnější než bývali nejurostlejší válečníci, co kdy viděl. Z kostí medvědů, se zuby vlků a drápy jaguárů… Ale i o neúnavných havranech, jež by neustále kroužili nad okolní krajinou a varovali jej před blížícím se nebezpečím, o drobných kreaturách podobných kočkovitým šelmám, kterým by ani mezi stromy nic neuteklo. Ale především o nespočetné armádě kostlivců, jenž by se s každou další bitvou rozrostla o padlé soupeře…

Věděl, že se to všechno jednou vyplní….

Nechali byste takovýto text vyhrát?